Jsou tvůrci, o nichž se moc nedá říct, že by se měnili a vyvíjeli, překvapovali svoje publikum něčím novým. Patří mezi ně i finský filmový režisér Aki Kaurismäki. S jen nevelkou mírou nadsázky by se o něm dalo říci, že točí dokola jeden film. Naštěstí. Je to totiž pěkný film, který zachycuje svět v něčem paradoxně krásný, do něhož se autor i divák může rád vracet. Obývaný je z větší části lidmi, o nichž ti, kdo se snaží nahmatat tep doby, mluví jako o loserech. Mají v sobě také nějakou zdrženlivou loserovskou romantiku, na okraji společnosti se může žít těžko a člověku tam občas bývá smutno. Zároveň tam může najít oázu opravdovosti a kontaktu, snad i citu, přikrytého nánosem suchého humoru a až obřadně zpomalené grotesknosti. Ošuntělé postavy se ve statických záběrech zvolna pohybují ošuntělými sceneriemi, s kamennou tváří trousí nenápadně legrační repliky, v každém slově hned několik přehlásek. V Kaurismäkiho filmech se dá vidět jakási retro utopie, jsou to obrazy z vysněné sféry dneška, do níž ten dnešek tolik nedoléhá. Exteriéry i interiéry jsou malebně otřískané, každý spotřebič je „vintage“, skrývané city jsou o to opravdovější. Když být ztraceni, tak stylově. A režisérovým hrdinům se to daří, jakkoli může být jasné, že ve střetu s dneškem nemohou mít velkou šanci.

Ondřej Štindl