Překotné události kolem nástupu Donalda Trumpa a války na Ukrajině poněkud zastiňují, že za sedm měsíců budou v Česku sněmovní volby. V jakých silokřivkách se odehrává dosavadní politika?

U kormidla české politiky ročník 2025 pevně sedí Andrej Babiš. Navzdory tomu, že se mu na podzim minulého roku rozpadla jeho opoziční „lepší vláda“, protože část stínových ministrů zmizela ve vedení krajů, v Evropském parlamentu nebo Senátu. Pro Babiše to ovšem nic neznamená, protože smyslem tohoto stínového kabinetu byl jednak marketing navenek, ale hlavně sloužil jako trenažér pro potenciální držitele vládních funkcí. Dá se říct, že vytvořil určité ideové noty, podle nichž dnes politici ANO jedou.

Kdo chce být ministrem?

V ANO ovšem není podstatný program, ale Babiš. On sám rozjel regulérní volební kampaň v Moravskoslezském kraji. Žádný sportovní klub či lokální spolek mu není dost malý, aby se tam neobjevil. Jestli ho to neomrzí, získá jen v tomto kraji přes padesát procent odevzdaných hlasů.

Zajímavější taktiku rozehrál na vrcholné úrovni. Dala by se shrnout řečnickou otázkou, kterou pustil do kuloárů: Koho vezmu do vlády? Tahle otázka nedá spát nejen lidem z vedení ANO, ale především mimo struktury hnutí.

Babišova taktika připomíná jistého šéfredaktora, který části svých podřízených diskrétně naznačil, že s nimi počítá jako s nástupci, protože během dvou let stejně odejde. Tím mezi nimi rozehrál divokou hru o potenciálně uvolněný trůn. Všichni pracovali na 150 procent, aby si zasloužili povýšení, a nikdo na šéfredaktora neútočil.

Otázku, koho vezme do vlády, pustil Babiš nejen do prostředí ANO, ale hlavně mezi část vládních politiků a expertů z okruhu tradičních politických stran. Úspěch to mělo fenomenální. V rámci ANO tím zvýšil nejistotu, ale zároveň i loajalitu ke své osobě.

Daleko větší dopad to však mělo mimo struktury ANO. Když se rozkřiklo, že Babiš poptává služby tzv. odborníků, řada lidí v sobě objevila ministerské ambice. Je to překvapivé, ale jsou mezi nimi také někteří současní vládní politici, kteří se stavějí do fronty čekatelů na povolební šanci. Tímto mazaným gestem, které přitom nemusí být vůbec naplněno, Babiš demobilizoval část kriticky naladěné veřejnosti.

Falešný trumpismus

Jestli má Andrej Babiš s něčím problém, je to jeho nová předvolební image, v níž se chvílemi zjevně cítí nesvůj. Ve sněmovních volbách v roce 2013 ztělesňoval zájmy rozčilených pravicových voličů. Ve volbách 2017 se už jednoznačně posunul doleva a převzal většinu hlasů sociální demokracie. To pokračovalo také před volbami 2021, kdy si ještě řekl o voliče KSČM, které následně dostal. Jeho dnešní pozice by se dala označit jako „falešný trumpismus“. Chce spojit konzervativní pozice v morálně-kulturních otázkách se sociální, přerozdělovací politikou směrem k levicovým voličům.

To, že se Babiš hodlá svézt na vítězné vlně z amerických prezidentských voleb, lze pochopit. Je to však víc nápodoba stylu než obsahu – ve chvíli, kdy se pokouší aplikovat některé Trumpovy programové body, naráží na jejich nekompatibilitu s vlastní politikou. Těžko může například požadovat deregulaci ekonomiky, když většina jeho byznysu je postavena na dotacích. Nemůže být kritický k Ukrajině, když velká část jeho voličů ji považuje za napadenou zemi. Nemůže tleskat zavádění cel, když chce být v čele země závislé na exportu. Takže jediné, co mu zbývá, je v těchto otázkách se k volbám promlčet. A to už vůbec nemluvíme o Babišových spolustranících typu Radka Vondráčka: pokoušet se svým vystupováním imitovat americké konzervativce působí jen jako trapná maškaráda z nějakého okresního kulturáku.

Babiš dnes z hlediska politické strategie triumfuje v průzkumech tím, že i on – stejně jako kdysi Jiří Paroubek – dal dohromady někdejší voličskou koalici Miloše Zemana. Z ní Zeman vzešel v roce 1998 jako premiér a v letech 2013 a 2018 byl zvolen prezidentem. Tahle koalice se vlivem demografie samozřejmě okrajově mění a posouvá. Základ však zůstává – vesnice a malá města, dominance v bývalých Sudetech, věkově lidé od středního věku výš. Zmínění lídři pak k němu jen přidali specifické sociální skupiny a aktuální politické akcenty. Babiš tuto zemanovskou voličskou koalici předefinoval ve vztahu k Evropě a světu; sociální demokracie své voliče zavedla nejdřív do frakce evropských socialistů, Babiš byl jedenáct let v názorové skupině liberálů. Obě frakce z Evropského parlamentu měly jedno společné – chtěly větší centralizaci Evropy, prosazovaly zelenou politiku a progresivistická kulturní témata.

Ústup od Green Dealu

Ještě před pár měsíci vzorný Evropan Babiš ale celý proud vzal a posadil ho do zcela odlišné frakce Patriotů pro Evropu. Ti zdůrazňují posilování moci národních států a zadržování progresivismu v morálně-kulturních tématech. Můžeme se na to dívat jako na Babišovo taktizování, ale ve skutečnosti jen zemanovskou voličskou koalici názorově přiblížil tam, kam většinově patří, protože vždycky byla spíš kulturně konzervativní a podezřívavá vůči evropským elitám. Tihle voliči z éry ČSSD svůj „únos“ do vod euronadšenců spíš pasivně akceptovali. Ozvali se až ve chvíli, kdy evropské elity zaútočily na jejich životní úroveň.

U zemanovsko-paroubkovsko-babišovské voličské základny byla zahraničněpolitická témata velmi dlouho na okraji zájmu. Tito lidé souhlasili s přerozdělováním miliard z Bruselu na různé projekty, ale mezinárodní události šly mimo ně. Zvrat nastal až se zelenou revolucí, která přišla před pár lety z prostředí Evropské komise. Její postupné zavádění do Česka přineslo zdražování zboží a energií a většina konzervativně-levicových voličů ho bere jako přímý útok na své peněženky. Babiš to dlouhá léta ignoroval, ještě jako premiér v prosinci 2019 a v létě 2020 Green Deal schválil. Když pak v opozici formuloval nový antizelený opoziční program, své tehdejší rozhodnutí tím popřel. Ale přiblížil se tím k názorům a zájmům zmíněného segmentu voličů víc, než se to dařilo někdejší ČSSD, což vztah ANO a konzervativní levice upevnilo.

Přestup ANO k Patriotům pro Evropu ale nebude bez komplikací. Nacionalistické strany v Evropě mají tu vlastnost, že některé jejich důležité zájmy jdou proti sobě. Takže Babiš bude muset překousnout, že většina jeho partnerů z frakce má blízko k Putinovi, nejsou tak nakloněni, na rozdíl od Česka, Izraeli a někteří rádi vytahují prošlou kartu zrušení Benešových dekretů. Část z nich si s novým systémem mezinárodních vztahů také spojuje revizi poválečného uspořádání v Evropě, což Čechům na rozdíl od Maďarů žádná pozitiva nepřináší. Babiš však tyto věci nebude před volbami vnášet do veřejné debaty a všechno odehraje na bázi sousedských kontaktů a veselic.

Umrtvené SPOLU

Druhou silou v politickém spektru je podle průzkumů koalice tří stran SPOLU (ODS, TOP 09, KDU-ČSL). Premiér Fiala ve svém nedávném projevu řekl: „Je třeba začít co nejrychleji pracovat na systematické deregulaci napříč Evropskou unií. Nejde jen o omezení byrokracie. Je potřeba podrobit revizi celý koncept Green Dealu a dekarbonizace. Pokud to neuděláme, staneme se na nové mezinárodní scéně nekonkurenceschopným skanzenem.“ Kdyby tato slova pronesl před dvěma lety v době evropského předsednictví, mohl dnes být za hrdinu. Takhle jde spíš o obráceného Babiše, který si na podstatné věci vzpomněl, až když končil ve funkci. Dobré na tom je, že Babiš i Fiala jsou schopni se shodnout, co nejvíc ohrožuje zájmy českých voličů.

Jinak ODS ani koalice SPOLU zatím předvolební rozjezd hnutí ANO nezachytily. Stále pokračují spory ohledně lídrů na krajských kandidátkách, což je to nejmenší. Petru Fialovi se v době měnícího politického světa nedaří jak vnitrostranicky, tak na úrovni vlády nastolit nějakou linii. Těžko říct, jestli je to víc způsobeno jeho vyčerpáním, nebo on sám jako člověk s nějakou premiérskou historií má omezený manévrovací prostor. Premiér a předseda ODS, potažmo SPOLU, zatím dnes voličům nabízí jen zopakovat si volby 2021. V tomhle aranžmá to nemůže vyjít. Ve vedení ODS několikrát řekl, že když dá Babiš na sociální sítě svůj post, hned ho jeho základna ANO sdílí. Když to samé udělá on, nic velkého se nestane. Letargii členské základny ale nelze vysvětlit nedostatkem nadšení. Je to spíš odraz toho, jak byla celá strana řízena a jaké dostávala ideové stimuly. ODS v posledních letech poztrácela svou identitu a kromě vztahu k Ukrajině příliš neformuluje další zájmy svých voličů, které by pak našly odraz ve volebním programu.

V dnešním tápání se zčásti odrážejí také vedlejší efekty formace SPOLU, která nejdřív víc dávala a postupem času začala víc brát. Když v roce 2021 koalice tří stran umožnila Fialovi stát se premiérem, bylo to považováno za úspěch. Stejně jako když si tato koalice zvolila svého prezidenta. Když však měla dělat strategická vládní rozhodnutí, ukázalo se (ještě ve spojení s koalicí Pirátů a Starostů a nezávislých), že jde o vládu středu.

To není hřích, jen Fiala se nikdy tuhle základní věc nepokusil vysvětlit, takže přibývalo voličů, kteří si stěžovali na opouštění pravicové politiky. Už během evropských a krajských voleb se vzbouřili svým typickým způsobem – nešli k volbám, což procentuálně nafouklo výsledky opozice. Dnes není nic, co by vítěznou středopravicovou voličskou koalici z podzimu 2021 dávalo dohromady. Sedm měsíců před volbami to vydá na důstojný a spořádaný pochod k volební porážce.