Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové. A také vykloubené, podivné, titěrné, zkrátka velmi artistní.

Zatímco v divadle mají tyto dispozice svůj účel, neboť se mohou projevovat obrazově a zvukově, a tedy před diváka vystupují jako scénické výjevy, v psaném projevu je to už riskantnější, tam prostě narážejí na hranice sdělnosti, a tedy i čtenářovy trpělivosti, ochoty a schopnosti vnímat autorův text, jehož základní vlastností je prchavost a neurčitost. To je případ většiny textů z knihy Jana Antonína Pitínského Domácí potřeby. Nepochybně je v nich hodně kultivovanosti, jemné slovní kultury, plachosti a starosvětskosti. K dobru té věci lze dále říci, že se to vůbec nepodobá čemukoli, co se nyní považuje za standard české prózy, je to na hony vzdáleno jakékoli vulgaritě, aktivismu, podbízivosti. Je to čistý lartpourlartismus v bezelstném provedení člověka, který píše hlavně pro... domácí potřeby.

Děj je ukryt pod slovy, vyprávění úryvkovité a ulpívající na bezčetných detailech, situace jsou kafkovsky absurdní, ale bez kafkovské přesnosti a atmosféry. Třeba v povídce Diamant stará paní, uklízečka, najde diamant, celou noc nad tím nálezem nekonečně přemýšlí, rozhodnuta, že ho musí vrátit, pak ale umře. To by třeba i povídka být mohla, ale je to celé ponořeno do nekončící mnohomluvnosti, která nekonečně rozvíjí jednu „absurdní“ situaci: že stará paní našla diamant. Titulní povídka, Domácí potřeby, pak má jaksi hrabalovský námět: pan majitel obchodu s domácími potřebami, jmenuje se Božetěch Tloušť, běhá přes ulici do knihkupectví vyprávět paní knihkupkyni své velmi rafinované erotické fantazie. Pozoruhodná je přitom úplná absence humoru, přestože situace je to groteskní, neboť pán se musí pokaždé vracet do svého obchodu, když mu tam přijde zákazník. Tak běhá a běhá, až ho jednoho dne přejede auto. Za paní knihkupkyní pak už nikdo nechodí.

Nějaký rytmus vyprávění, gradace, pointa a další náležitosti, které čtenáře udržují při čtení, jsou ale tím posledním, oč by se autor pokoušel. Jsou to povídky, pokud tedy to slovo budeme používat, které jsou celé ponořené do slovní mlhoviny, z níž vystupují jen nepatrně nějaké kontury děje, s kterým se nakládá zcela libovolně, přibližně a mnohomluvně. Může se tam stát cokoli, aniž by se tam cokoli vlastně dělo. Ono dění je naprosto vydáno autorovu subjektu, jeho zcela osobitému způsobu uchopování věcí, pro něž jsou nějaké orientační body vyprávění (prostor, postavy, zápletka, vyústění) úplně irelevantní, vlastně něco, co vůbec nepatří k jeho tvůrčí podstatě a výbavě. Ta je zcela oddána časoprostorovému vlání, které je celé vyplněné éterickými situacemi, jež se rodí a zase ztrácejí v nekonečném předivu umně, uměle a šperkařsky řazených slov, jež vytvářejí dojem nekonečného sklonu vyjádřit se „obzvláštně“.

Tak vznikají slovní spojení a věty, které se na chvíli objeví, avšak vzápětí zase zanikají asi jako pára nad hrnkem s vodou, která permanentně klokotá a bublá, ale nikdy se v ní nic neuvaří, neboť postrádá surovinu, nějakou potravinu, nějakou hmotu, z níž by vznikla třeba – přízemní metafora: polívka. Je to prostě vařící se voda v hrnku. Zajisté pozoruhodná věc: je čirá, pořád bublá a bublá, slova vznikají a zase zanikají, pára se vypařuje a kamsi mizí. Čtenář s citem pro zenbuddhistické chápání literatury může být spokojen. Ti ostatní, obávám se, odpadají.

Jan Antonín Pitínský: Domácí potřeby. Brno, Větrné mlýny, 176 str.