Uplynulo třicet pět let od sametové revoluce a dnes stejně jako v mnoha předešlých letech se ukazuje, že je to jediný státotvorný a občanský svátek v průběhu českého roku, který společnost přijala plně za svůj. O jehož konsekvencích a významu nepřemýšlí, nýbrž který radostně a účastně prožívá. To samozřejmě znamená, že k oslavám patří také nějaká dávka kýče, jemuž se oslavenci neváhají oddat. I to je v pořádku. Ale jako by se celé oslavování zužovalo jenom na Prahu a Národní třídu – jako by to byl svátek enormně pragocentrický. Asi logicky, protože v Praze všecko začalo. A jako by to byl svátek především jedné generace, té nyní prostřední, tehdy studentské.

Ale vždyť tehdejší události prožívali lidé i jinde a jinak staří. „Byl jsem zrovna na vojně, nedaleko Kladna, a tam jsme samozřejmě měli pohotovost,“ líčil mi vícekrát můj bývalý šéf, když jsme spolu trávili noční šichtu v chlapeckém výchovném ústavu na kraji Prahy. „Plnej barák bigošů připravených kdykoli vyjít proti lidem a střílet do nich, když by jim někdo slíbil opušťák. Nedělej si iluze, ti vojáci byli po dvou letech služby úplně blbí, úplně vymletí, za příslib chvilky svobody byli všeho schopní.“

„Mně bylo třináct, byl jsem v osmé třídě a chodil jsem na demonstrace,“ líčí mi brněnský švagr. „Doma jsem neříkal, kam chodím, máma by se bála a nepustila by mě. Hodně si pamatuju, že v druhé půli roku jsme se pak neučili vůbec nic v dějáku, protože nikdo nevěděl, co nás má učit. V osnovách na tu část roku totiž byly předepsány sjezdy KSČ. A ty už nebyly potřeba.“

Druhý brněnský švagr, jen o rok mladší, viděl tehdejšek jinak: „Vůbec jsem nechápal, co se děje. Všichni kolem byli napjatí, protože se báli, že to bude zase jako v osmašedesátém, že přijde nějaká invaze. Pak to všecko prošlo a mně najednou začalo dávat smysl, proč mi přišlo podezřelé, co se ve škole učíme. Najednou se mohlo mluvit otevřeně a všechno začalo dávat smysl. To byla velká změna.“

Švagr znojemský je naopak o něco starší, dítě okupačního roku: „Člověče, byl jsem ve třeťáku v Brně na výšce a revoluce přišla pozdě, protože jsem ještě stihl absolvovat zkoušku z marxismu-leninismu. Škoda. Nosil jsem a vylepoval po Brně letáky a plakáty, ráno byly samozřejmě všechny pryč. My jsme nevěřili, že se ještě něco stane, protože tady se nehýbalo vůbec nic. To si nesvedeš představit, jaká na nás ležela deka.“ A jak to vypadalo tehdy ve Znojmě, tedy ve městě ležícím přímo na hranicích s imperialistickým Západem? „Nijak, tam prostě běžel život normálně dál.“ Vy jste neměli žádné demonstrace? Lidé se nescházeli? „Ne, nevím o tom, že by něco bylo. Na druhou stranu u nás byli všichni brzy velice informovaní, protože celé město samozřejmě koukalo na rakouskou televizi, kde bylo všechno dřív a bez příkras, než co vysílala Československá televize.“

Na rodinném srazu se ptám i starší generace, jak to vnímala. Byli jste nadšení? Cítili jste radost? Nebo jste se báli, že si podruhé prožijete osmašedesátý? „Ano, já se toho strašně bála,“ okamžitě přitaká sedmasedmdesátiletá tchyně. A bez okolků dlouho vypráví své zážitky z prázdnin roku 1968. Je to detailně podaný příběh, plný mnoha odboček, ale příznačné pro něj samozřejmě je, že po sametové revoluci v něm není ani památky. Vykládám si to tak, že pro tuhle generaci prostě byl zásadní, formativní zážitek jiný – ten z jejího mládí. Dotazuji se ještě tchynina o dva roky mladšího bratra, jak se tehdy cítil: „No samozřejmě že jsem měl obrovskou radost! Byla to úleva! Jenže já se všechno dověděl až mnohem později, až když jsem se vrátil z pracovní cesty. Byl jsem paradoxně v Rusku – a tam se o ničem, co se dělo tady, nemluvilo. Fakt jsem nevěděl nic.“

Sám jsem dítě, které se k sametovému odkazu muselo prožít, jelikož jsem dítě policejní – můj otec měl tehdy také pohotovost. Bylo mi málo, nepamatuju si ty dny, ale nejspíš byly napjaté. Víc o tom bohužel nevím, podrobněji jsme o tom nikdy nemluvili (nebo to nesvedli). Zato moje maminka vzpomíná na listopadové dny s jistým odstupem: „Cinkat klíči přijela celá valašská část rodiny. Všichni se pospojovali, obtelefonovali pražskou část příbuzných, jenom k nám se nikdo neměl. Jako bychom nebyli nebo byli prašiví. Přitom dřív jim nevadilo využívat výhod, že je táta u policie.“

Zjevně to byl čas barvitý a bohatší, než se běžně dostává do médií. Stálo by za to ho kloudněji orálně zpracovat právě v regionech. Ale nehledě na to: krásný svátek svobody vám všem, přátelé. Kéž nám i naším pravidelným přičiňováním vydrží co nejdéle.