KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Jak umíral Josefův otec

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Jak umíral Josefův otec

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě…

Josef Chuchma vystavuje v pražské Leica Gallery ve Školské ulici fotografie z posledních let života svých rodičů, tedy přesněji svého otce, protože maminka (zemřela v roce 2006) se fotit nechtěla: fotografie je tam jen jedna, navíc se zakrytou tváří. Hlavním objektem je ovdovělý a stárnoucí a pak už i odcházející pan Chuchma starší.

To byla postava, kterou v Praze před dvaceti třiceti lety znal aspoň od vidění možná každý návštěvník především fotografických výstav. Jeho velká lysá hlava byla ozdobou vernisáží, jeho zdravice psané velkým kaligrafickým písmem zdobily úvodní listy galerijních knih, byl to prostě fanoušek a zapálenec fotografie a umění vůbec v nejlepším slova smyslu. Pracoval přitom v ČKD, tedy jakoby prostý člověk, ale s obrovskou vášní pro kulturu a samozřejmě především fotografii. To přešlo na syna Josefa, který ovšem již z amaterismu přešel do profesionálního, odborného a intelektuálního „módu“, což možná, jak naznačuje v textech k fotografiím, mohlo vést k jistému odcizení. Vazby přesto zůstávaly pevné a zdá se, že se s přibývajícími léty mohly zesilovat a prohlubovat.
 
Josef mladší se o otce staral, navštěvoval ho – a fotil. Nejdříve u otce doma, v bytě na Spořilově, pak, poslední rok v seniorském útulku, když byl otec už odkázán na lůžko. Postupně tady vznikala série fotografií, které dokumentovaly otcovo „odcházení“, byť to není vlastně přesné slovo, neboť většina „od-chodů“ se odehrává v nehybnosti a vleže. A protože Chuchma fotografovat umí, jeho snímky přesahují pouhou dokumentárnost, která by byla navíc morbidní, ale jsou to „plátna“ z konce života, portréty stáří a zániku, který je neúprosný, tragický a neodvratný.

Přitom je důležité, že otec nebyl jen nějaký pasivní objekt voyeuristické mánie, které se oddává už skoro každý. Tady se sešli dva celoživotní fotografové, takže jeden vlastně slouží druhému jako přirozený objekt, jenž ví, čemu se vydává. Jejich focení si lze představit jako přirozenou a poslední formu komunikace, jako rituální souhru dvou lidí, kteří byli neustále celý život spojeni skrz objektiv různých „strojů“, jak pan Chuchma říkal fotoaparátům.

Toho provází synův fotoaparát až na samý práh smrti. Opravdu, poslední snímek je pořízen pár desítek minut před odchodem na začátku roku 2017. Syn navštíví otce, už jen bezvládné tělo, ví, že to nebude dlouho trvat, v popisce píše, že nedokázal otce vyfotografovat, namířil tedy objektiv na sebe, vyfotil se s umírajícím otcem v pozadí. Je to vlastně selfie se smrtí: jak stojí na hřbitovech: Co jsi ty, byl jsem i já, co jsem já, budeš i ty.

Epilogem jsou pak snímky z likvidace bytu po mrtvém. Více než devadesátiletý život jako sklad obstarožních krámů, knih, katalogů, skvrn na dýhovém nábytku, špinavé matrace. A jako úplný, trochu tajemný závěr malá hlava Krista na jekorovém koberci. Že by přece něco?

Panu Chuchmovi staršímu by bylo letos sto let. Syn mu připravil postmortální oslavu prostřednictvím toho, co možná nejvíc v životě miloval, tedy fotografického média, kterým posunul odraz jeho zanikající tváře ad infinitum.

 

21. září 2024