Ruská agrese nepřestává vyvolávat vypjaté emoce, které jsou nakonec největší překážkou racionální debaty. Zvláště u nás jsou silné, jednak pro kolektivní pocit poroby za sovětské okupace symbolizované Moskvou. Nemalou roli pro udržení této paměti hrálo pro významnou část společnosti hradní úřadování Miloše Zemana, jenž své odpůrce cíleně dráždil politickými i společenskými vazbami na Moskvu (samozřejmě také na Peking). Činil tak i po protiprávním obsazení Krymu a ruských válečných operacích na Kavkaze. Ruský režim navíc představuje, stejně jako Čína, autoritářsky řízenou společnost.

Tyto výchozí parametry tvoří jistý limit, kdy zůstává nezpochybnitelným faktem, že agresorem je Rusko. Ten limit se ukazuje u některých představitelů vládní koalice, kteří tvrdí, že jednání o míru na Ukrajině může začít, až Rusko opustí okupovaná území. Ten požadavek je sice legitimní, oprávněný, ale zcela nerealistický. I největší jestřábové přiznávají, že Ukrajina prohrává, že jarní ofenziva se nezdařila a ukrajinští obránci ustupují. Věcný, emocemi nezatížený stav na ukrajinském bojišti popsal v minulém vydání Týdeníku Echo generál Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu, který kromě jiného zopakoval, že Ukrajina by bez pomoci Západu dávno padla, ale hlavně zdůraznil, že Západ nedodržuje sliby o rozsahu poskytnutí vojenské pomoci. Ukrajina nemá dostatek letadel, tanků a především munice a Rusové chystají další útok, který bude oslabené Ukrajince stát další území a lidské životy. Generál Šedivý vyvrací další argument, zvlášť v českém prostředí politicky užívaný, že po pádu Ukrajiny se Rusko vrhne na pobaltské země a Polsko.

V těchto souvislostech se jeví jako těžko pochopitelná iniciativa francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který do Paříže sezval představitele evropských vlád, aby začali zvažovat vyslání „podpůrných jednotek“ armád členských zemí NATO na Ukrajinu. Český premiér Petr Fiala vedle jiných představitelů tuto myšlenku bez váhání zamítl, to nelze říct o prezidentovi, který by se nebránil projednávání této možnosti ve sněmovně a nechal zemi vtahovat do nesmyslných her. Samozřejmě nejpravděpodobnější je, že Macronovi jde jen o politické divadlo s cílem pokoušet se představovat Francii jako velmoc, nebo aspoň evropského lídra v době, kdy Francie využívá politického a ekonomického oslabení Německa, s nímž dosud hrála v Evropě v tandemu.

Mnohem méně je srozumitelné vyhrocení česko-slovenských vztahů a proč se Petr Fiala rozhodl tak vymezit, když třeba na rozdíl od prezidenta nevstupoval před půlrokem do slovenských parlamentních voleb. Vyhrál je Robert Fico s rétorikou, která je k Rusku vstřícná, a v těchto intencích ve verbální rovině pokračuje, ale zároveň Slovensko dodržuje veškeré své závazky jak vůči EU a NATO, tak i vůči Ukrajině. Fico je nakonec umírněnější než maďarský premiér Viktor Orbán. A jestliže z něčeho existuje obava, tak je to souznění mezi Maďarskem a Rakouskem. Na Slovensku bude za pár dní první kolo prezidentských voleb, ve kterých má nemalou šanci opoziční kandidát Ivan Korčok. Vůči němu současná vládní koalice včetně Hradu chová nepochybně větší sympatie než k Petru Pelegrinimu, který vládne s Robertem Ficem. Nelze ale vyloučit ani další motivy. Jisté je, že to dobrým vztahům mezi oběma zeměmi neprospívá. Ale to jsme opět u emocí, které dominují nad racionalitou. Vzhledem k vývoji posledních politických preferencí, kdy vládní koalice sice moc neztrácí, ale dramaticky ji válcuje Andrej Babiš, jehož hnutí ANO atakuje zisk 40 procent voličů, se vkrádá myšlenka, aby se paradoxně neopakoval slovenský scénář, kdy demokratické strany promarnily svůj potenciál tak, že se k moci vrátil tolik zatracovaný, kontroverzní politik jako Robert Fico.