Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den. S jednou výjimkou – hned u druhé vzpomínky je letopočet nejasný, podtrhnutý otazníkem: „200?“ Co by ještě před měsícem nebo čtrnácti dny působilo výstředně, dnes vyvolává dojem osudový, neboť událost takto označená byl koncert Jaromíra Nohavici v největší aule hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: „Nohavica, který sedí zhruba tam, kde se obvykle nachází přednášející, zpívá Danse macabre. Studenti zpívají s ním: Na, ná-na-na, ná-na-na, ná-na-na… Píseň skončí. Nohavica řekne něco v tom smyslu, že tak pěkný sbor snad ještě nikdy neměl. Studenti se usmívají.“ Vzpomenutá píseň je podmanivá, teskná a začíná verši: „Šest milionů srdcí vyletělo komínem, / svoje malé lži si, lásko, dnes prominem.“ Čili začíná vzpomínkou na tragicky zemřelé a výzvou k porozumění, lásce a odpuštění… Rázem nic není náhoda, vše je úděl.

Lukáš Novosad