Středeční úmrtí tanečníka, choreografa a herce Vlastimila Harapese potvrdilo železné pravidlo, že slavný člověk nikdy nezemře tak, aby to médiím bylo po chuti vzhledem k jejich provozu. Nebožtík, o jehož životě se sluší referovat, totiž zpravidla zemře těsně po uzávěrce, takže není možné dostat ho do aktuálního vydání (to nám v Echu vyvedl Josef Abrhám) nebo ještě hůř: zemře těsně před ní, takže je potřeba na poslední chvíli předělat obsah vydání a vměstnat do něj narychlo spíchnutý nekrolog (tak jsme se potýkali s Umbertem Ecem nebo Josefem Somrem). Zemřít v půli týdne, jako se to povedlo panu Harapesovi, jeví se proto vůči referentům jako kolegiální termín. Kromě deníků nic jiného nevychází, je tedy čas připravit řádný ohlas. Jenže nebohému tanečníkovi to ani tak nevyšlo, adekvátní pozornost mu upřel atentát na premiéra sousední země.

Lukáš Novosad