Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…

K tomu z nějakých důvodů nikdy nedošlo, děda umřel, už to bude třicet let, tata též, já do Jaroměřic nad Rokytnou jel pak už bez dědy; a znovu, po letech, se tam vrátil zas až teď. A není divu, že jsem myslel na dědu i na Březinu a taky na svou oblíbenou historku, už nevím, odkud ji mám, jestli snad o tom nepíše Jakub Deml, ale na to je to historka příliš vlídná. No prostě za Mistrem Březinou přijeli do Jaroměřic, kde prožil půlku života, tu druhou, jeho ctitelé, se kterými si vyšel do polí. A jak jdou, uvidí na nebi kroužit aeroplán. A protože to bylo zkraje dvacátých let, tak je to zaujalo a vzrušilo i pravili, pohlédněte, Mistře, aeroplán! Načež velký básník, aniž hnul hlavou, pravil: Umím si představit… Inu, básník Březina, vlastním jménem Václav Jebavý.

Jaroměřice si lze ovšem nejlépe představit na místě. Je to moravské městečko ležící v krajině docela mírné, spíš rovinaté, jen tak trochu se vlnící mezi poli, jež jsou přerušována borovými lesíky. A do této krajiny možná trochu omylem někdo zasadil… Versailles. Nebo Hofburg, který je blíž. Prostě něco obrovského, co je už zdálky vidět a co zabírá půlku města, jež má na náměstí palác. Taky by se dalo říct, že tam někdo ustájil obrovské barokní zvíře, pak odešel. A nechal ho tam prostým Moravákům a ono tam od té doby spásá okolní krajinu.

Ten někdo se jmenoval Jan Adam z Questenbergu, hrabě rakóské, jeho děd se na Moravě zakoupil po Bílé hoře, ten tady ještě moc nebyl, ale vnuk už se tady i usadil a rozhodl se, že z Jaroměřic udělá rezidenci, ale pořádnou, takovou, na kterou se budou z Vídně a samozřejmě odjinud jezdit závistivě dívat špičky aristokracie. Byl na to ideově a vzdělanostně připravený, v mládí cestoval kavalírsky po Evropě, viděl, jak se staví ve Francii, u říšských dvorů i v Anglii, jaké mravy se tam nosí, jaké řeči vedou a tance pěstují a jaká hudba provozuje. A tak začal na začátku 18. století budovat na místě, kde předtím už nějaký zámek stál, ale byla to spíš vodní tvrz, velkolepý barokní palác, kolem park a k tomu chrám s kopulí jako obří poklop na galaktický sýr. Konzultoval to s nejlepšími architekty, co v monarchii byli po ruce, sem do Jaroměřic pozval stavebního mistra Jakoba Prandtauera, který se vyznamenal klášterem Melk na Dunaji, a tady dostal zakázku zanechat něco podobně grandiózního. Což se stalo, díky čemuž tady zůstalo něco, co vzbuzuje údiv a otázku, jak se to tady v tom nevelkém městě v okrese Třebíč vzalo a kdo to všechno v tom barokním století obhospodařoval, kdo se o to staral a jak to mohl ten hrabě všechno zaplatit. Zámek má všechno, co má takové sídlo mít: čestný dvůr, ze kterého se vychází na náměstí přímo k trojičnímu sloupu, jenž září čerstvou bíložlutou polevou, na zámku krásné interiéry, jež stojí za prohlídku, slavnostní sál s mytologickou výmalbou z bujarého života mytologických Jaroměřic, nádherné římské lázně, taneční sály, čínský kabinet s překrásnými malbami na stěnách ze života jaroměřických filozofů a básníků a divadlo, které sice vyhořelo před sto padesáti lety, ale do dějin se zapsalo tím, že se tam v roce 1730 uváděla první opera, v níž se zpívalo česky – nebo aspoň měla české libreto. Jmenovala se L’origine di Jaromeriz in Moravia, tedy O původu města Jaroměřic a složil ji hraběcí kapelník František Antonín Václav Míča…

K tomu malé intermezzo: Na vojenské katedře, to byla povinná buzerace pro vysokoškoláky před rokem 1989, jsme měli velitele čety (nebo roty?), prostě kapitána, který se jmenoval František Míča… Byl to víceméně dobrák, snad u armády nebyl ani dobrovolně, po nějakém průšvihu to musel takzvaně podepsat, takže v lampasáckém prostředí dosti strašlivém působil docela lidsky. Já se tehdy o barokní operu moc nezajímal, ale historik Petr Luňák, můj spolužák a kolega, velmi. Dalo by se říci, že to byla a je jeho vášeň. A skutečnost, že nám velel muž, jenž se jmenoval stejně jako barokní kapellmeister, ho fascinovala. Díky tomu jsem se s existencí onoho kusu seznámil daleko dřív, než i mne začaly zajímat barokní opery, ty krásné spektákly s nekonečně zurčící hudbou. Věděl jsem tedy zhruba, o čem je, tedy o tom, jak kníže Jaromír skolil jelena a ten byl tak velký, že kvůli tomu založil Jaroměřice a dal jim paroháče do znaku, a také, že tam v komických mezihrách vystupují postavy Hajdalák a Bumbálka, což jsou karikatury moravského lidu. A s tím přítel Luňák každého otravoval, čímž se stal pověstným, a nakonec to nevydržel a při jedné příležitosti se zeptal i kapitána Míči, který na to hleděl překvapeně, neboť nikdy o svém barokním jmenovci z Jaroměřic neslyšel. Mně tato souvislost však navždy utkvěla v paměti, a když jsem teď přijel do Jaroměřic, shodou okolností to bylo ulicí F. A. Míči, bylo to jako pozdrav z dávno minulých let a kapitán Míča se v tu chvíli musel divit, z jakého důvodu se o něj pokouší silná škytavka.

Ale zpět k básníkovi… Březina, jak už bylo řečeno, žil v Jaroměřicích skoro třicet let, přestěhoval se sem v roce 1901 z Nové Říše, což je místo zrodu většiny jeho díla. Sem odešel na literární odpočinek, to mu bylo třiatřicet let, poezii tady již nepsal… Učil nejprve na chlapecké měšťance, a když si pan řídící všiml, že básníka chlapci příliš zlobí, nabídl mu místo na škole pro dívky, jež byly hodnější. V roce 1925 šel do penze. Byl v té době již vyhlášeným klasikem, dalo by se říct básníkem kultovním, jezdili sem za ním přátelé a ctitelé, Bílek, Deml, Chalupný, ale i Karel Čapek, který uctíval Březinu až dojemně: obstaral mu křeslo, takový pěkný kubistický fotel, nejluxusnější věc v příbytku jinak velmi prostém. Možná to byl on, kdo sem nasměroval T. G. Masaryka při jeho cestě Vysočinou: to bylo v roce 1928, ani ne rok před básníkovou smrtí. Na fotografii ze setkání se před Masarykem choulí drobný mužík, vypadá jako kostelníček. Masaryk je o osmnáct let starší, ale jako by to bylo naopak. Drží se rovně, na hlavě klobouk, Březina uctivě smekl… O čem se bavili, není známo, Emanuel Chalupný ve vzpomínkové knize z roku 1931 píše, že se hovor vedl v „duchu polemickém“. Ale to je asi jen jeho domněnka, ve věci nesmrtelnosti duše se spíš shodli, v jiném už méně.

Co zůstalo po Březinovi v českém duchovním či literárním životě, bych se neodvážil říct, otázka vůbec je, lze-li dnes o nějakém životě mluvit. V Jaroměřicích po něm zůstalo muzeum v domě, kde od roku 1917 až do své smrti 25. března 1929 žil – a zemřel. Je tam taková čiperná paní, která si hned padla do noty se znalkyní Anny Pammrové, se kterou jsem tam byl já: Anna Pammrová byla bytost, se kterou si Březina rozuměl asi nejvíc. A ona rozuměla jemu. Ona a jeho matka, víc žen nepotřeboval. A pak už cesta vedla k hrobu s monumentálním náhrobkem se sochou jeho ctitele Františka Bílka, na níž postavu Tvůrce – jenž se možná má trochu podobat Březinovi, takovému zasmušilému mladíkovi, na hrudi nesoucímu cosi jako klec na ptáky, ale bude to harfa – provází taková přísně vypadající ženština, to je Bolest, neboť dílo se jmenuje Tvůrce a jeho sestra Bolest. Je to velmi patetické a velmi bílkovské, přestože Březina si prý přál co nejjednodušší hrob, ostatně jeho nároky na sebe byly minimální, žil prostě a asketicky, sám drobný, lehce od dětství kulhající, nejnápadnější na něm byla velká hlava a vizionářské modré oči, hledící, jak by řekl děda, prorocky do hlubin vesmíru a nekonečna.

Tož a pak se šlo na koupaliště. To mají v Jaroměřicích také pěkné.)

fotoblog (jiripenas.cz)