Začátkem května přichází z ministerstva financí zpráva, že za první čtyři měsíce letošního roku má schodek státního rozpočtu rekordní a donedávna skoro nepředstavitelnou výši 200 miliard korun. Přichází jen několik dní poté, co se objevila informace, že ratingová agentura Fitch snížila Francii hodnocení spolehlivosti splácet státní dluhy na naši úroveň AA–. To znamená v řeči klasických školních známek trojku. Dobrý. Paříž měla do té doby dvojku. Ale kvůli riziku, že její očekávané schodky rozpočtu na letošní a příští rok už jsou na poměry dvojkařů z kategorie AA+ příliš vysoké, sestoupila dolů. Je to poprvé v historii, co se Francouzi propadli se svou spolehlivostí splácení dluhů do stejné kategorie jako my. Nebo se to dá vidět z druhé strany. Je to poprvé, kdy jsme ve stejné lize jako Francouzi. Druhá největší ekonomika Evropy, která až do krize eurozóny v roce 2010 patřila do úzkého elitního klubu jedničkářů. Zemí s nejvyšším ratingem. V řeči Fitch stejně jako dalších dvou všeobecně respektovaných agentur Moody’s a Standard & Poor’s nositelů AAA. Teď je na tom Francie jako my. Nás na rozdíl od ní už analytici Fitch bedlivě pozorují v kategorii „negativní výhled“, jako adepta na snížení známky úvěrové spolehlivosti.

Šikmá plocha? Ale pořád skoro nejlepší v Evropě

Dostali jsme se tak do pozoruhodné situace. Ve chvíli, kdy jsme na šikmé ploše rekordních nekontrolovaných státních dluhů, je v celé Evropské unii jen sedm spolehlivějších dlužníků než Česká republika. Je to výstižná ukázka, jak relativní věci jsou. A jak je důležité, s kým se zrovna srovnáváte. Víc než o tom, že jsme na tom snad lépe, než se nám na první pohled může zdát, to v tomto případě svědčí, že hodně špatně je na tom značná část Evropy.

Jedničkářů s nejvyšší známkou od všech tří agentur je v Evropské unii jen pět: Německo, Lucembursko, Dánsko, Švédsko, Nizozemsko. V Evropě mimo Unii pak ještě Švýcarsko a Norsko. Samotná Evropská unie, která v roce 2020 ve jménu záchrany po covidu poprvé porušila tabu a vydala se cestou společných sdílených dluhů, má jedničku jen od dvou ze tří agentur. Od Standard & Poor’s má dokonce trojku. To znamená stejnou známku jako Francie.

V klubu dvojkařů jsou Rakušané a Finové. Mezi trojkaři s námi a Francouzi třeba Belgičané, Britové, Estonci a Irové. Pak už je to výrazně horší. Pro srovnání: Slováci mají čtyřku, Poláci pětku. Ale všechno jsou to pořád známky v elitní kategorii ratingů ze série A. Řada zemí Evropské unie už je v druhé lize béček. Tam jsou na tom nejlépe Portugalci s jedničkou druhé ligy BBB+. Itálie má dvojku, rating BBB. Stejnou známku jako třeba Bulharsko. Pro třetí největší ekonomiku Evropy je to hodně špatná zpráva o míře jejích finančních potíží. Nejméně spolehliví dlužníci z celé Evropy jsou Maďaři a Rumuni se čtyřkami druhé ligy: BBB–. Na chvostu Řekové s pětkou BB+, ale s optimistickým výhledem, že jejich hodnocení se může brzy vytáhnout na úroveň Maďarů. Ty známky na poměrně široké škále rozlišují pravděpodobnost, s jakou by se daná země mohla ocitnout v situaci, že nebude schopna své dluhy splatit.

Jen pro představu, jak si evropské země stojí ve srovnání s dalšími vyspělými státy. V elitním klubu jedničkářů se třemi áčky jsou po boku Němců nebo Švýcarů už jenom Australané a Singapur. Kanada a Spojené státy mají každý po jedné dvojce. Překvapivě každý od jiné z tria všeobecně respektovaných agentur. Izrael je na tom jen o něco lépe než my a Francouzi. Čína je na úrovni Slovenska. Je na tom lépe než řada členů eurozóny. Hůř než my jsou na tom i surovinoví hegemoni jako Katar a Saúdská Arábie. Pak je to po světě už všude horší. Nejspolehlivější dlužníci jsou země Západu. A konkrétně severní Evropa.

Nedůvěra za miliardy

Není to žádná manýristická soutěž krásy. Má to zcela konkrétní dopady na výši úroků, které jednotlivé země musejí platit za to, že jim někdo půjčí. Jen na úrocích ze státních dluhů zaplatil náš stát za první čtyři měsíce 23,1 miliardy korun. To je skoro dvojnásobek částky ve stejném období předchozího roku. Za celý loňský rok to bylo 49,6 miliardy korun. Úrok stoupá s klesající spolehlivostí. Jen na okraj: euro nikoho před drahými půjčkami nechrání. Investoři přesně rozlišují, komu půjčují. A tak elitní jedničkáři z Německa i při současné inflaci, která u nich dosahuje 7,2 procenta, a při úrokových sazbách Evropské centrální banky na aktuální úrovni 3,75 procenta mají velmi levné půjčky na deset let za 2,28 procenta. Nizozemci též z elitního klubu tří áček platí 2,67 procenta. Rakušané z řad dvojkařů 2,94 procenta. Mimo Evropskou unii žijící Švýcaři si v době poté, co se jim dostala do ohrožení jedna z největších bank Credit Suisse a stát ji musel draze zachraňovat, půjčují vůbec nejlevněji z celé Evropy. Za 1,38 procenta. Italové jako členové eurozóny naopak za násobně vyšší úrok 4,19 procenta. Francouzi s právě spadlým ratingem za 2,68 procenta.

A my? Aktuálně platíme za desetiletou půjčku úrok 4,57 procenta. Poláci s horším ratingem 5,82 procenta. A Maďaři s tím skoro nejhorším 7,85 procenta. Pro představu, jak obrovské rozdíly ve splátkách to jsou, si lze s těmito úroky propočítat hypotéku ve švýcarském, českém a třeba maďarském stylu. Realita spolehlivosti dlužníka je najednou velmi snadno představitelná. Loni v říjnu na vrcholu energetické krize, kdy jsme s naší silnou závislostí na Rusku patřili mezi silně ohrožené země, nám investoři byli ochotni půjčit nejméně za 6,3 procenta. Do roku 2020, než Andrej Babiš rozjel éru obřích rozpočtových schodků, jsme za desetiletou půjčku platili úrok pod dvěma procenty.

Ratingové hodnocení není úplně exaktní disciplína, kdy by se různá ekonomická a společenská data z různých zemí nasypala do tabulek a na konci vypadla výsledná známka. K datům se samozřejmě velmi výrazně přihlíží, ale hlavně se sledují trendy, kam konkrétní země směřuje. Co se ekonomicky, společensky a politicky dá očekávat v příštích měsících a letech. Smyslem těch ratingů je nejen dlužníka prověřit, ale také odhadnout, jak se bude dál vyvíjet. Půjčuje se na měsíce a roky dopředu.

Jak se taková prověrka spolehlivosti dělá? Ratingové agentury jsou soukromé instituce, které vznikly, protože si je vyžádal trh. Respektive jeho velmi rychlý rozvoj a postupná globalizace finančního trhu. Dlužníky a věřitele od sebe dělily často tisíce kilometrů. Ten, kdo půjčoval, si sám vlastními silami nebyl schopen prověřit toho, komu půjčoval. A tak se zrodili specialisté, kteří to začali dělat. Museli být ze své podstaty dost důvěryhodní na to, aby jejich závěry věřitelé i dlužníci respektovali. Aby byli dost důvěryhodní. První agentury se zrodily už po finanční krizi roku 1837. Tu úplně průkopnickou založil Lewis Tappan v New Yorku v roce 1841. Byly to takové továrny na finanční informace. Ty, co dnes udávají tón, se rodí v roce 1909 díky Henrymu Varumovi a jeho vydavatelství na finanční informace Poor’s a finančnímu analytikovi Johnu Moodymu, který se specializoval na dluhopisy železnic v době, kdy zažívaly obrovský boom. Samotný systém ratingů současné velké trojky se rodí v letech 1922 až 1924, ještě před velkou finanční krizí roku 1929. Vedle Moodyho firmy a Poor’s Publishing se přidává právě ještě Fitch Publishing.

Až k inspiraci pro Hollywood

Jak takový rating vzniká? Ten, kdo dluhopis vydává, ať už je to firma, nebo stát, si ho na svůj cenný papír musí objednat. Není k tomu potřeba regulace. Prověrku spolehlivosti si žádá trh, aby ten dluhopis někdo koupil. Pak přichází pět fází přípravy ratingu. Agentura a ten, kdo si chce půjčit, podepíší smlouvu o hodnocení. Analytici agentury začnou prověřovat. Sejdou se s úředníky nebo manažery instituce, která chce dluhopis vydat, a vyzpovídají je. Pak vyhodnotí všechny informace a sepíšou analýzu spolehlivosti dlužníka včetně známek. Ještě předtím o něm rozhodne hodnoticí komise příslušného týmu v agentuře. Zadavatel je seznámen s předběžným výsledkem a může se vyjádřit. To přesně ukazuje, že každý stát ví, že se mu chystá snížení ratingu. Pokud se politici tváří překvapeně, zpravidla jim to jen neřekl ministr financí. Pak je vydán a zveřejněn rating. Pozorování neustále pokračuje a rating se pravidelně mění podle vývoje situace. Změna může přijít kdykoli. Nikdy ale nechodí bez varování insiderů toho, kdo dluhopis vydává.

Celý systém dobře funguje, dokud mu všichni hráči věří. Velká trojka to bez vážnějších šrámů na důvěryhodnosti táhla všemi krizemi od roku 1922 až do velké finanční krize roku 2008. Jejím spouštěčem byly americké hypotéky, které byly ze své podstaty, kdy se půjčovalo pod tlakem státu i lidem bez příjmu a majetku, vysoce rizikové a nesplatitelné. Jenže finančníci je promíchali do cenných papírů s výrazně kvalitnějšími půjčkami. A ty cenné papíry s obsahem třaskavých hypoték dostaly od agentur nejvyšší hodnocení AAA. Jako elitní produkty si ale nakupovaly banky a fondy. Tím se nákaza šířila celým finančním systémem a rozjela se panika, která vyvrcholila pádem investiční banky Lehman Brothers na podzim roku 2008. Nikdo netušil, kdo všechno ty třaskavé nesplatitelné hypotéky má. Skrývaly se v elitních produktech s nejvyšším ratingem. Tehdy se velká trojka ratingových agentur dostala do existenčního ohrožení. Bylo zjevné, že kryla podvody. S napětím se čekalo, jestli skončí jako velké auditorské firmy v čele s Arthur Andersen po podvodných účetních skandálech ve firmách typu Enron v roce 2002. Nebo právě investiční banky v krizi roku 2008. Velká trojka přežila. Svět příliš potřebuje někoho, kdo umí dlužníky prověřit a sledovat.

Právě podivnou roli ratingových agentur ve finanční krizi 2008 zachycuje film Big Short (u nás uveden jako Sázka na nejistotu) z roku 2015. Režisér Adam McKay ho natočil podle stejnojmenné a ve finančním světě velmi populární knihy Michela Lewise, někdejšího investičního bankéře u Salomon Brothers, insidera finančního světa. Díky třaskavému tématu a hvězdám počínaje Bradem Pittem a Christianem Balem získal v roce 2016 šest nominací na Oscara včetně nejlepšího filmu, režie a hereckého výkonu v hlavní roli. Snad se právě nepíše scénář nového divokého filmu z prostředí obřích schodků státních rozpočtů.