První hrůzná věc, jež se návštěvníkovi může na začátku výstavy v Trafo Gallery přihodit, že se hned u vchodu nešikovně zaplete do zavěšených černých závěsů a zůstane v nich chvíli omotán jako hnusná larva tučného červa. To je však nejlepší vstup na výstavu, ze které bychom si měli odnést povznášející pocit, že Život je bolestný a přináší zklamání.

Tak výstavu pojmenoval její kurátor Otto M. Urban, specialista na věci dekadentní, morbidní a makabrózní, k čemuž použil prý citát Michela Houellebecqa z jeho eseje o americkém spisovateli hororových příběhů H. P. Lovecraftovi (1990–1937), k němuž se mají vystavená díla nějak vztahovat. Z této koncentrace (Urban, Houellebecq, Lovecraft) je patrné, že by nemělo jít o žádnou konceptuální nudu, o žádné lyricko-intimní záchvěvy senzitivních projektů, s nimiž se návštěvník výstav současného umění setkává tak často, až to bolí, nýbrž že tady půjde o maso, krev a tělesné šťávy.

Tedy vznešeněji řečeno: o hrůzu z bytí, o hrůzu z existence, o hrůzu základní, která člověka provází od kolébky do hrobu a jež je jeho nejlepším přítelem, neboť ho až k oné smrti přivede. Té věci se můžeme děsit, můžeme ji potlačovat, nepřipouštět si ji – nebo jí s jistým gentlemanským úsměškem jít vstříc. Jak to ostatně dělal H. P. Lovecraft.

S takovým vědomým přístupem se pak člověku může příšernost, ba i hnus zalíbit, dokonce být zdrojem estetického potěšení a zábavy. Umění je ostatně dosti pochybná věc, pokud není zábavné a přitom aspoň trochu o smrti. Neboť nejlepším způsobem, jak hrůzu (a smrt) tak trochu překonat, je nebrat ji moc vážně a přitom před ní nezavírat oči, ba je před ní široce otevřít. Což se samozřejmě lehce řekne. V umění, zvláště tom pokleslém, tedy v tom umění, nad nímž krasoduchové ohrnují nos, tedy v tom, které se nebere zas tak moc vážně, a přitom je o samých vážných věcech, to však lze nacvičovat.

Výstava, o níž tu je řeč, je pražskou redukcí atrakce předvánoční Plzně, kde se konala v tamější Západočeské galerii. Tam měla pro sebe prostory poněkud příznivější: každý z deseti umělců měl tam svou kóji, kde své temné vize mohl představit. Část výstavy probíhala pak v gotickém sklepení, místě, kde hrůza má svůj ideální příbytek.

To se o bílých stěnách současné Trafo Gallery, někdejší Trafačky, která se před pár lety přestěhovala do holešovické tržnice, říci nedá, byť by možná mohla tématu výstavy být blízká skutečnost, že původně šlo o jatka. Ale přes všechna omezení se z vystavených děl a artefaktů nevytrácí základní atraktivita, jež spočívá v jejich jakoby hrůzostrašnosti a jakési krásné hnusotě, s níž je většina z nich vyvedena.

Deset současných českých výtvarníků (a pokud se nepletu, jedné Slovenky: Evy Macekové, jež je i jedinou ženou) spojuje naplnění příkazu z dávné písně Rolling Stones Paint It Black – Namaluj to černě. Jejich obrazy, malby, kresby, skulptury a jiné artefakty zobrazují temné, děsivé, hrůzostrašné, v některých případech vyloženě hnusné výjevy a situace, na které by člověk za normálních okolností nechtěl připadnout nebo se jich zúčastnit: pokud je tedy normální.

Procházka urnovým hájem

Tak třeba by se člověk asi nechtěl připlést k setkání nahých mužů, kteří spolu s hyenami konzumují mrtvolu svého druha. Jsou vyvedeni s hyperrealistickou výstižností (všichni mají dosti slušné penisy), s tvářemi jaksi debilními a šklebivými, inspirovanými slavnými grimasami bratislavského (pressburského) sochaře F. X. Messerschmidta. Tato dosti odpudivá tlupa postává nad mrtvým tělem, z něhož si účastníci setkání odřezávají kusy masa, které zřejmě budou konzumovat. Kolem se proplétají velké hyeny, jež jsou součástí kanibalské party. Nahá ženská postava s maskou poněkud hokejovou nejspíš dění celebruje. Skupinka nese název Block Sabbath a je dílem Richarda Stipla, odborníka na hrůzu, voskové manekýny a hromadné vrahy.

Nebo jiný příklad: objekt Animal Bodhisattva Marka Škubala. Tam jde o inovativní použití modelů hmyzího těla pro účely sakrálního děsu a hnusu. Precizně vyvedené části hmyzích těl – jde nejspíš o jejich zadky – z epoxidu, vosku a kovových součástek jsou mnohonásobně zvětšeny a jaksi napresovány do kruhové rámu, který původně mohl být zrcadlem nebo možná nějakým náboženským obrazcem. Biologická názornost těch asi nejodpornějších častí živé přírody připomíná „vetřelecké“ kompozice R. H. Gigera. Divák si představuje, jak by takový výjev vypadal, kdyby byl živý, jak by se asi ta štětinatá těla kroutila, jaký sliz by z jejich řitních otvorů, jež jsou zároveň orgány pohlavními, asi kapal, jaká strašlivá odpornost by člověka jímala! Takhle však ve ztuhlém a zkroceném tvaru může meditovat nad pojmem Bodhisattva, která je stavem osvícení, v níž všechny pojmy zanikají a člověk splývá v jednu vesmírnou jednotu i s něčím tak příšerným, jako je obrovský zadek ploštice.

Nebo obrazy Jana Vytisky. V nich se ocitnout, to snad raději rovnou zemřít, jestli tedy už nejste po smrti. Temné vesnice, kde folklorní lid zmutoval do vlkodlaků. Postapokalyptické výjevy z lidového pekla, kde si smrtky v krojích prohlížejí – no co asi, pohlavní orgány… Hororové krajinky s dětskými zombíky, z jejichž vykotlaných zubů crčí krev a z mrtvých očí vytéká hnis. Výjevy možná z ekologicky zdecimovaných krajin, jimiž kráčí bubeníček, napůl pionýr a napůl Hitlerjugend, a svolává všechny děsy světa. Ach, jak je to přitažlivě příšerný svět a s jakou láskou jsou jeho mrtvolné vize vyvedeny.

Nebo ty podivné objekty Stanislava Karoliho… Už tak vyplašený divák o jeden neopatrně zavadil v domnění, že jde o kus sloupu, pak se otočil – a vyjekl děsem. Spatřil jakousi černočernou kuklu ve tvaru lidské hlavy, ovšem místo obličeje tam, kde jsou ústa, zeje jen černá díra, polykající jakýsi nerost, snad ametyst. Jiné objekty, kombinující kámen, kov a plast, pak připomínají snad nějaké opracované kosti vesmírného původu nebo možná tajemné předměty nějakého kultu. V každém případě věci, které byste nechtěli nalézt pohozené třeba někde na záhoně, a velmi bychom se vyděsili, objevit je pod postelí.

Nebo takové tísnivé, jako fialovým popelem smutku potažené krajiny Josefa Bolfa… Při pohledu na ně nelze nepomyslet na expresivní kresby Aléna Diviše se všemi těmi smrtkami, lebkami, zasmušilými tvářemi teskně hledícími do temnoty. Bolfovy obrazy, ať oleje, nebo do vosku vyškrabovaná plátna, jsou zhmotněné sny a můry, které se odehrávají na sídlišti ovládaném dětskými gangy. Fantas by z nich měl i Goya. Děti s tvářemi jaksi japonskými přenášejí v náručí useknuté hlavy svých spolužáků, někteří mají na temeni vlčí masku (Bolf – Wolf), z očí jim stékají krvavé slzy. Postavy jako z porcelánu, které zabloudily do končin hororu. Holka, které prýští ze zápěstí gejzír krve. Fetiš pro estéty a snivce s láskou k morbiditě.

K ní má blízko také Eva Maceková, která vytváří jaksi autistické kresby, na kterých vidíme buď konec večírku příslušníků Ku-klux-klanu (všimneme si velkého počtu postav ve špičatých kápích), nebo snad předčasně přerušenou orgii v ženském klášteře. Dětská stylizace, jak známo, je zaručený prostředek k zesílení hrůzy, která je propletena s motivy sexuálními a gynekologickými. Je to, jako by malé dítě začalo kreslit porody nebo pohlavní akty. Nevíme, máme-li takovému dítěti vzít pastelky, nebo ho s jistým znepokojením začít pozorovat a jeho výkresy pečlivě uschovávat – třeba se jednou budou prodávat za slušnou cenu.

Odporné totemy a jiné suvenýry

Martin Salajka si pak oblíbil lebky. Namaloval jich mnoho desítek (vystaveno je 128 kusů), a to různými barvami a za použití různé techniky. Všechny jsou zachyceny ve své frontální poloze, tedy z očí do očí, ale žádná není stejná, každá se něčím liší, při bližším pohledu zjistíme, že jejich provedení je plné odkazů kulturních a uměleckých, že tu jsou lebky realistické i romantické, lebky gotické i kubistické, lebky anatomicky výstižné i lebky přibližné čili lebky an sich. Stěna takto lebkami pokrytá může být ikonostasem nějakého lebkoidního kultu, stejně jako výkladní skříní nějakého dobře zásobeného obchodu s lebkami. Uvědomíme si, jak je lebka vlastně sexy předmět, jaké má elegantní a duchaplné tvary, které vlastně kazí obličej. Jako lebka budeme všichni krásní a rovní si jeden s druhým. Memento mori čili těšme se.

A lebky s oblibou maluje i Martin Mulač, malíř, jehož noční scenerie mají v sobě něco romantického, jako když si na divukrásné krajině dají dostaveníčko satanisté. Maluje nejen lebky, ale i přízraky, vampýry, duchy, strašidla a satanské modly a v celém cyklu „odporné totemy“ namaloval zhruba to, co si pod tím označením člověk představí: něco jako odporné totemy. Není jisté, zda by člověk toužil pověsit si takový obrázek doma, ale působivost jim upřít nelze.

Zajímavý je koutek Jana Gajdošíka. Ten provádí magické triky se starými fotografiemi, které velmi dovedně upravuje tak, že z obyčejných fotek třeba z lyžařského pobytu na horách nebo na dovolené v lese udělá pekelný horor, umístit ho v rodinném albu přivodilo by možná infarkt překvapenému prohlížeči. Rafinovaný umělec s velkou vynalézavostí přimaloval kdysi dávno pózujícím postavám, lyžařům či výletníkům, mrtvolné hlavy duchů, zombie a vampýrů, takže by nebylo divu, kdyby ho postižení chodili v noci strašit. Vzhledem k tomu, že lidé na fotografiích budou již s velkou pravděpodobností na onom světě, nebylo by se možné ani divit. Ale umění je riskantní věc a za nějakou tu noční hrůzu stojí.

Posledním umělcem, který patří do výčtu zúčastněných, je František Štorm. Jeho spřízněnost s P. H. Lovecraftem byla dovedena až k tomu, že mu bylo svěřeno ilustrování pětisvazkové edice spisovatelových povídek a románů: knihy vycházely v letech 2000–2013 v nakladatelství Plus. Čtenář tedy jeho grafiky zná, neboť ho provázely při putování „horami šílenství“ a jinými strašidelnými krajinami Lovecraftových příběhů. Jejich hrůzostrašnost je spíš krocená a disciplinovaná, jsou to rytiny do noční oblohy, z níž na nás hledí přízraky tiché hrůzy.

Doporučujeme proto navštívit výstavu spíše pozdě odpoledne či večer (otevřeno je do 19 hodin), kdy ještě můžeme při odchodu vyjít do tmy. Ale už se dny zkracují a přichází jaro, které vede k falešnému optimismu.

Život je bolestný a přináší zklamání / Life Is Painful and Breeds Disappointment, Massakr, vol. 1: Lovecraft. Trafo Gallery. Holešovická tržnice, hala 14, Praha