Ty starobylé domy vypadají jako z perníku. Jako kulisy místy až kýčovitého filmu na motivy arabských pohádek. Saná, hlavní město jihoarabského Jemenu, je svérázně půvabné, ale stejně jako zbytek země velmi zaostalé. Ve vzduchu tu je cítit nejen chudoba, ale i přirozená hrdost, ba osobní nezávislost, která není v sousedních státech k nalezení. Jemen je úplně jiný než zbytek Arabského poloostrova. Což způsobuje absolutistickým vládcům bohatých ropných monarchií Zálivu – eufemisticky řečeno – nejednu potíž.

Země v posledních desetiletích neměla silnou centrální vládu. Vždy bylo důležité, ke kterému kmenu či náboženskému společenství uchazeč o úřad patřil. Nyní tu ale mezi jednotlivými hráči fakticky propukla občanská válka. Ta hrozí ještě prohloubit chaos, ve kterém se daří islamistickým teroristům, ale třeba i pirátům. Hraje se totiž o moc nad státem, ze kterého lze kontrolovat jednu z nejdůležitějších námořních cest planety. Sotva dvacet šest kilometrů širokou Bránu nářků neboli Bab al-Mandab, která hlídá Rudé moře, a tedy i Suezský průplav.

Kdo je kdo (a o co se hraje)

Cosi jako všejemenská identita sotva kdy existovalo, navzdory povinným proklamacím vládnoucích elit na konci tisíciletí. Jisté je, že od 60. let minulého století na tomto území existovaly dva státy. Rády se neměly. Na jihu vznikla v roce 1967 prokomunistická Jemenská lidově demokratická republika. Ta s rozpadem sovětského bloku zanikla, respektive sjednotila se se severem. Její předáci se ale nikdy se ztrátou samostatnosti a vlivu zcela nesmířili.

Když se loni šíitští povstalci ze severu země rozhodli dobýt Jemen, či alespoň jeho co největší část, vcelku snadno obsadili hlavní město Saná. Ostatně, šíitští náboženští vůdci až do roku 1962 na severu Jemenu řídili vlastní stát. Ještě v roce 1948 vládli ze Saná. Hrdí šíité tak mají na co vzpomínat a v jistém smyslu chápou převzetí jemenského hlavního města jako přirozený návrat k moci.

Šíité v Saná po starém zvyku svrhli vládce, mezinárodně uznávaného prezidenta Abdara Rabbúa Mansúra Hádího. Vsadili ho do domácího vězení. Hádímu se ale podařilo utéci a zamířil jih, odkud pochází, do strategicky důležitého přístavu Aden, kam svolává věrné. Nejčastěji příslušníky sunnitských kmenů. Sám je sunnita.

Média si šíitské bojovníky ze severu uvykla označovat slovem hutiové. Po jejich předákovi, Husajnu Badrovi ad-Dínu al-Hútím, kterého zabili vládní ozbrojenci v roce 2004. Husajnovi příbuzní rebelskou organizaci zdědili a stále ji řídí. Povstalci patří k šíitské skupině zajdíja. Od íránských souvěrců se liší kromě jiného tím, že si vystačí s pěti imámy, zatímco v Persii jich uctívají dvanáct. Donedávna také patřili k umírněnějším muslimům – i díky historické vstřícnosti vůči většinovým sunnitům.

To se ale změnilo. Příslušníci zajdíji žijí jak v Jemenu, kde tvoří možná až 40 procent populace, tak v sousední Saúdské Arábii. Podobně jako v Jemenu, i za hranicí byli šíité terčem kulturního útlaku ze strany sunnitů. Nicméně chudý, rozkolísaný a spíše tolerantní Jemen nebyl k šíitům tak tvrdý jako bohatá a nábožensky rigidní Saúdská Arábie.

Není proto divu, že šíitští povstalci puritánsky sunnitské Saúdy nemilují. A neláska kvete také na druhé straně. Rijád buduje na části své osmnáct set kilometrů dlouhé hranice s Jemenem plot, který má zabránit pronikání nevítaných bojovníků. Když nyní Saúdové a jejich arabští spojenci bombardují Jemen, útočí samozřejmě jen na šíitské cíle. Saúdové tak zachraňují sice slabého, ale legálního a především sunnitského prezidenta.

Rijád však skrze útoky na jemenské šíity bojuje fakticky i s Íránem. Neboť, jak to na Blízkém východě bývá, sunnité za jakoukoliv šíitskou rebelií hledají Írán. A zhusta mají také pravdu, neboť Teherán sám sebe považuje za planetárního patrona všeho šíitského. Však také Írán ostře kritizoval arabské nálety na souvěrce, a pokud povstalce ze zajdíji dosud výrazněji materiálně nepodporoval, jistě po panarabské akci názor změnil.

Al-Kajda má konkurenci i v Jemenu

Trápení Jemenu tím nekončí. Do země se vrátili četní bojovníci mezinárodní islamistické války, a byť se někteří oficiálně smířili s vládou, jiní tak neučinili. Založili nejefektivnější odnož sítě al-Kajda, která několik let po sobě jistě vyhrála vnitrofiremní soutěž o nejúspěšnější pobočku.

Média o tzv. al-Kajdě na Arabském poloostrově hojně psala v souvislosti s revolučním nápadem ukrýt plastickou trhavinu do spodního prádla atentátníka, byť se akce naštěstí nevydařila. Přihlásili se k ní teroristé vraždící ve francouzském časopise Charlie Hebdo. Skupina podnikla i řadu méně propíraných, avšak o to bolestivějších akcí proti jemenské vládě a armádě.

Jistě je hráčem, který ovlivňuje dění v Jemenu: kvůli ní byli v zemi až donedávna specialisté ze Spojených států, kteří tu koordinovali boj s terorem. Podle dostupných informací Američané i další západní experti odletěli z Jemenu proto, aby se nedostali do konfliktu s šíity rychle postupujícími na jih. Co se sympatií al-Kajdy týče, soupeří jak s vládou, tak se šíity ze severu.

Jenže al-Kajda má zřejmě konkurenci i v Jemenu. A tou je jemenská odnož sunnitské ultraradikální organizace Islámský stát, která se přihlásila k nedávné sérii krvavých útoků na šíity navštěvované mešity v Saná. Zatím není jasné, jak mocný bude v Jemenu Islámský stát, zda vůbec existuje. A přežije. O další komplikaci jde v každém případě.

Na ty má Jemen štěstí. Dalším uchazečem o moc je bývalý generál a jemenský prezident Alí Abadalláh Sálih. Šíita, kterého svrhlo až v roce 2012 arabské jaro, a to po více než třiatřiceti letech vlády (Sálih byl od roku 1978 hlavou severního Jemenu). Stále mocný muž odstoupil až poté, co získal slib, že nebude trestně stíhán. Čehož využívá stejně jako faktu, že mu jsou stále oddané některé armádní jednotky, včetně těch nejelitnějších. Sálih proslul jako obratný politický manipulátor a místní komentátoři předpokládají, že politicky připravuje půdu pro nástup svého nejstaršího syna Ahmada.

Jinými slovy: v jediné zemi spolu soupeří proamerický prezident otevřeně podporovaný Saúdskou Arábií s vlivnými šíity dotovanými Íránem. O místo na slunci tu navíc proti nim bojuje nejlépe prosperující pobočka radikálně sunnitské sítě Al-Kajda stejně jako její nastupující planetární konkurence jménem Islámský stát. V tomto zmatku intrikuje technolog moci – exprezident Sálih. Na jeden Jemen až dost.

Žádné reformy a staré kádry

Jemenským mužům vždy po poledni povážlivě nabudou tváře, které se zároveň vyjasní. Nepříliš radostný svět jim vylepší požitek z kátu neboli katy jedlé, kterou Jemenci nadšeně žvýkají. Kát má stimulační a prý i jiné (libé) účinky. Ten nejlepší dovezou letadla čerstvě natrhaný ze vzdálených farem, čemuž odpovídá i jeho cena.

Chudoba Jemenu je podle aktivistů dána také ochotou Jemenců vydat za kát poslední peníze, o které tak přijde rodina. Rostlinu je navíc potřeba se naučit vychutnat: sám jsem si v Saná pokoušel vylepšit náladu koupí kvalitních lístků. Nepodařilo se. Znalci mi vysvětlili, že i na této závislosti je třeba pracovat. Tudíž nakupovat dlouho.

Jemenci jsou prostě konzervativní a zvyky neradi mění. Kátu se nevzdali navzdory vládní kampani i hádkám doma. Nebyli ale také schopni využít revoluční étos tzv. arabského jara, během kterého se jim podařilo svrhnout režim prezidenta Sáliha. Ten vytvořil sice složitou a vratkou, přesto obvykle fungující klientelistickou síť, která zvýhodňovala bohaté a ještě marginalizovala chudé. V Jemenu chybí nejen infrastruktura, ale v podstatě i střední třída a konkurence jak politická, tak obchodní. Vlastně jsem nebyl překvapen, když jsem toho samého ministra, který vládl do arabského jara, našel zcela klidného na stejném místě i po něm.

V Jemenu ani nemá smysl hovořit o korupci, protože Sálihův systém na ní byl založen. Starý režim fungoval, byť nedokonale, téměř výhradně díky složitému vyvažování vlivů. A jiný řád zatím nikdo nevybudoval.

Šíité, kteří získali moc nad velkou částí Jemenu, patrně příliš neví, jak s ní naložit. Ano, jsou verbálně protiameričtí, což lze přičíst íránskému vlivu a snaze diskreditovat proamerického prezidenta Hádího. Nemají rádi Izrael, což se bohužel projevilo vraždou příslušníka místní židovské (starobylé a nyní již nepočetné) komunity. Tel Aviv se ovšem jejich útoků bát nemusí. Experti se navíc shodují, že hutiové netouží budovat islámskou utopii (třeba) po vzoru ultraradikálních sunnitů v Sýrii a Iráku. A pokud chtějí, zatím o tom nevědí – prostě nemají program.

Nejhorší variantou by tak byl naprostý rozpad Jemenu. Chaos. Stav, kdy by se země přiblížila Somálsku, které je Jemenu geograficky (leží na protějším břehu Adenského zálivu) i mentálně blízko. Již nyní al-Kajda podle všeho právě z Jemenu plánuje útoky nejen po okolí, ale vyváží odtud teror i na Západ. Sami jemenští šíité zdůvodnili sesazení prezidenta Hádího neschopností likvidovat sunnitské radikály. Jenže občanská válka a případný rozpad země na sever a jih vymýcení teroristických skupin sotva pomůže. O tom by Somálci zpoza moře mohli vyprávět.