Česká ekonomika se rozjela skoro nejrychleji v EU. Co ji oživilo? V čem se změnila atmosféra? A můžeme si prosperitu udržet?

V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli hlavní ekonom odborů a poradce ministra financí Jaroslav Ungerman, viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl a ekonom Karel Kříž z poradenské firmy Value Added.

Podle prvních odhadů rostla v prvním čtvrtletí česká ekonomika skoro nejrychleji z celé Evropské unie. Co ji tak oživilo?

Ungerman: Myslím, že je to hodně ovlivněno nízkým srovnávacím základem. Velkou roli sehrála spotřební daň z cigaret, kdy se lidé v poslední čtvrtině roku 2014 předzásobili. Tím se vám v prvním čtvrtletí zvýšil výkon ekonomiky o 10 miliard. Pro pochopení, jak je to důležité. HDP České republiky za celý rok je kolem čtyř bilionů korun. Za čtvrtletí to máte tisíc miliard. Jedno procento z toho je deset miliard. Takže bez tohoto výkyvu ve spotřební dani z tabáku by byl mezi čtvrtletími růst o jedno procento nižší. V poslední čtvrtině loňského roku rostla ekonomika jen o 1,4 procenta. V prvním čtvrtletí teď najednou o 3,9 procenta. To je velmi atypické a nedělejme z toho žádné velké závěry. Svou roli sehrálo zvýšení platů státních zaměstnanců. Lidé mají víc, a tak utrácejí. V ekonomice je víc peněz. A přestože se někteří obávali, že zlevňování některého zboží přiměje lidi k tomu, že přestanou utrácet, stal se opak. Slevy je motivují k vyšším nákupům.

Hampl: I my jsme přesvědčeni, že zhruba procentem se na růstu podílí změna spotřební daně u cigaret. Přesto ale ekonomika roste ještě zhruba o procento rychleji, než jsme čekali. Až detailnější čísla nám ukážou, jestli to oživení stojí na všech nohách a je zdravé. Já bych se vsadil, že je. Myslím, že nám statistici potvrdí, že se solidně oživila domácí poptávka a investice. Mnohé asi překvapí, že tam bude slabší výsledek zahraničního obchodu. To vysvětlení je ale docela jednoduché. Tím, že se oživila poptávka a lidé utrácejí, přirozeně i víc dovážíme. Sláva, že nám ekonomika takhle roste i po očištění od těch jednorázových vlivů, jako je daň z cigaret. Buďme za to rádi. Všimněte si ale, jak se za posledních osm devět let změnila atmosféra. Když nám v letech 2004 až 2006 rostla běžně ekonomika o pět šest procent ročně, tak jsme to brali jako samozřejmost. Pohoda, jazz. Byli jsme přesvědčeni, že takhle budeme růst dlouhodobě. Dokonce někteří říkali, že jsme ještě ani nedosáhli svých možností.

Kříž: Naopak se ještě nadávalo. Vždyť si vzpomeňte, že jsme v té době rekordní prosperity zažívali jednu politickou krizi za druhou.

Hampl: Teď tady máme růst pod čtyři procenta. Plácáme se po ramenou a říkáme: to je bomba, jak jsme proti Evropě rychlí. To je přece úplně zásadní. Jak se změnilo naše očekávání toho, čeho je ekonomika schopná. Když už tady padla ta narážka na snižování cen, tak chci jen připomenout, že slevy přece vždycky vyvolávají inflační očekávání. Když někomu řeknu: dnes vám dáváme slevu na toto zboží, tak tím přece jasně říkám: kupte si to. Zítra to zboží bude dražší, nebo už vůbec nebude. Slevy vedou k přesunu spotřeby ze zítřka na dnešek. V zemi drobných střádalů, jakou jsme my, to funguje naprosto stoprocentně. Těch důvodů, proč se atmosféra otočila, je určitě hodně a čekám, že o nich povedeme ostrou debatu. O tom, že ke změně atmosféry přispělo i uvolnění měnové politiky, ale nemůže být pochyb.

K vlivu oslabení koruny centrální bankou na oživení se ještě dostaneme.

Kříž: Růst je dobrý, ale mě to nijak neohromuje. Když je konjunktura, tak si nedovedeme představit tu krizi. A když je krize, tak si zase nedokážeme představit to zlepšení.

Hampl: Přesně.

Kříž: V mozku občanů i ekonomů se pořád opakuje to minulé období a nikdo neumí odhadnout změny. Ekonomický růst v České republice byl rychlejší než dnes v letech 1995 až 1996 a pak mezi roky 2004 a 2007. To znamená, že nejde o žádné heroické číslo. Na druhé straně, po šesti letech přešlapování, kdy hrubý domácí produkt dosáhl úrovně konce roku 2008 až koncem roku 2014, jsme teprve teď nejbohatší v historii této ekonomiky. Jsme konečně bohatší než v roce 2008, kdy začala krize.

Čím se atmosféra ve společnosti tak změnila? Ekonom Pavel Kysilka koncem roku 2013 přirovnal stav české ekonomiky k člověku, který má zdravé tělo, ale nemocnou hlavu. Co uzdravilo hlavu?

Hampl: Pavel Kysilka má schopnost vystihnout atmosféru. Je to střídání cyklů. Recese i oživení se odehrávají v našich hlavách. Po nějaké době vás prostě přestane bavit špatná nálada. Jakýkoliv signál, který vám naznačuje, že by mohlo být líp, berete vážně.

Kříž: My jsme si tu krizi hodně přiživili. Před volbami na jaře 2010 tady byla složitá situace. O rok dřív Česká republika předsedala Evropské unii. Paroubek a sociální demokracie shodili vládu. Vznikla neuvěřitelná situace. Těžko si dokážu představit horší marasmus než shodit si vládu v době předsednictví EU. Pak na to Ústavní soud reagoval odkladem voleb z naprosto fantasmagorických důvodů, které už se nikdy nebudou opakovat. Takový vstup do politiky už je nepředstavitelný. Mezitím došlo k neuvěřitelnému útoku na peníze podniků a domácností přes podporu solárních elektráren. Během jediného roku se spustily panely, které stojí tuto zemi 35 miliard korun ročně. Pak začala krize Řecka a byly volby. Celá kampaň na jaře 2010 se vedla v hysterické náladě šetřit, šetřit, šetřit. Samozřejmě že jsme v té době měli velké schodky rozpočtu. Ale tlak na šetření byl hysterizován vývojem v Řecku a v dalších zemích na jihu eurozóny, které na tom byly úplně jinak než my. Potom se ty sliby celá vláda, ale zejména ministerstvo financí snažily dodržovat a vedlo to k prohloubení špatné nálady, která tady byla už od začátku finanční krize v roce 2008.

Nečasova vláda prohloubila recesi vyvolanou krizí roku 2008?

Kříž: Lidé začali v té atmosféře šetřit a rychle se zvedaly úspory. Podniky zastavily investice. Většina institucí je v tom ještě podporovala. Není žádná instituce, včetně médií, analytiků bank, která by v letech 2010 až 2012 říkala něco jiného. Ti všichni dohromady pomohli prohloubit pokles ekonomiky, který už byl rozjetý. V letech 2012 až 2013 jsme šli úplně dolů.

Ungerman: Ona se změnila atmosféra i třeba v tripartitě. Já se účastním většiny jednání. V době, kdy vládl Topolánek i Nečas, jednání probíhala stylem: tady máte ty materiály. Za dvě hodiny zasedá vláda. Schválíme to tak, jak to je. A můžete si říkat, co chcete. Nebyl tam žádný dialog s odbory ani s podnikateli. Dělal to Topolánek a za Nečasova kabinetu pak Kalousek, který fakticky vládl. Ten taky všechny vždycky poslal někam. Dneska je tam zájem se bavit. Neříkám, že se vždycky všichni shodnou, ale je alespoň zájem diskutovat. Atmosféra se změnila s nástupem nové vlády. Lidé očekávají, že bude líp. Jestli to tak skutečně bude, se ale teprve uvidí.

Hampl: V letech 2009 až 2013 jsme měli velice nepopulární vlády. Lidé v průzkumech tvrdili, že jim vůbec nevěří. V hodině pravdy, když rozhodují svými peněženkami, se ale nakonec chovali tak, že uvěřili hlavnímu příběhu vlády, že bude zle a je potřeba se připravovat na ještě horší časy. To je velmi zajímavý paradox. Říkáme, že něčemu nevěříme, ale chováme se úplně jinak, když máme v ruce peněženku. Pro ekonoma nejsou hodinou pravdy žádné výzkumy veřejného mínění, ale chvíle, kdy stojíte u pokladny. V té době byl rozumný a pravdivý příběh, že v nerovnováze příjmů a výdajů byla vláda. Paradoxně ale na brzdu mnohem víc šláply domácnosti a podniky. Ty začaly šetřit, i když to vůbec nebylo potřeba. My jsme ale superkonzervativní. Konzervativnější než Němci. Jsme němečtější než Němci. Oni potřebovali hyperinflaci, aby pochopili, co to je za hrůzu. Češi nikdy nic takového nezažili, a stejně to cítí podobně. Zdá se mi, že asymetricky vnímáme dobré a špatné zprávy. I když vám někdo, komu moc nevěříte, říká, že to bude blbý, tak se podle toho zařídíte. Spíš než když vám ten, komu nevěříte, říká, že to bude dobrý.

Zažívají superkonzervativní země kvůli svému skepticismu horší recese?

Hampl: V zásadě by měly mít ekonomický cyklus o něco hladší. Neprožívají ty období americké mánie, kdy jsme ochotni zadlužit se na mnoho let dopředu, a potom období mnohaleté deprese. Poslední recese ale ukázala, že když máme to špatné v hlavách hodně silně, tak jsme si to tady schopni udělat ještě horší, než by odpovídalo vnějšímu prostředí.

Na vnějším prostředí jsme jako malá otevřená ekonomika velmi závislí. Německo, s nímž jsme úzce propojeni, roste aktuálně jen o jedno procento.

Hampl: No a co? My jsme tady schopni mít recesi, když všechny ostatní země okolo silně rostou. Jsme si ji tady schopni udělat. Stejně tak jsme ale schopni naprosto nepochybně růst mnohem rychleji než všechny ostatní země a dohánět Německo v bohatství i v situaci, kdy oni budou relativně stagnovat, nebo dokonce klesat. Tohle mě vůbec netrápí. Naše recese, kdy kolem nás všichni rostli, jen my jsme se v ní plácali, ukázala, jakou sílu má domácí poptávka. Teď je pro ni ideální konstelace. Nechci se pouštět do debaty o naší měnové intervenci. Kdy v historii ale superkonzervativní centrální banka měla tak uvolněnou měnovou politiku jako v poslední recesi?

Kříž: Tomu ale rozumějí bankéři a pár dalších lidí, ale nerozumějí tomu drobní podnikatelé a domácnosti. Ti vůbec nevědí, jak mají na oslabení měny reagovat.

Hampl: Cenovým očekáváním rozumí úplně každý. Když vám někdo řekne, že ty ledničky budou o něco dražší, tak tomu rozumějí všichni.

Kříž: V letech 2012 a 2013 patřila Česká republika k zemím s největším poklesem.

Ungerman: Co jiného čekáte, když seškrtáte 80 miliard korun veřejných výdajů?

Právě ČNB upozorňovala, že Slováci na rozdíl od nás rostli jen díky vyšším státním výdajům, které zvyšovaly rozpočtový schodek.

Kříž: My Češi si zakládáme na tom, že děláme dobře makroekonomickou politiku. To není otázka posledních pár roků, ale posledních devadesáti let. Jsme pyšní, jak to děláme, už od Rašína, na něhož já mám poměrně negativní názor. Zemi to dovedlo velmi rychle ke krizi. Máme o sobě velmi vysoké mínění. Všechny krize, které jsme od roku 1990 zažili, jsme ale prohloubili nevhodnou hospodářskou politikou. A všechna zrychlení ekonomiky jsme ještě podpořili. Česká hospodářská politiky zvyšuje vzestupy a pády ekonomického cyklu.

Děláme to úplně opačně.

Hampl: Tady ale musím bránit centrální banku a její měnovou politiku. To, o čem mluvíte, je dílo fiskální politiky vlády. Rozpočtová politika přinejmenším od roku 1993, a možná dokonce už od roku 1989, opravdu prohlubuje ekonomický cyklus. Vždycky šlapeme na brzdu, když už to nejede, a přidáváme plyn, když to samo krásně jede z kopce. Doufám, že my jsme ty extrémy měnovou politikou vyhlazovali. Kdybychom v roce 2011 měli fixní kurz jako pobaltské země, tak by ten propad byl podstatně větší.

Kříž: Kdybych měl říct tři období, kdy to bylo úplně nejhorší, kdy jsme zbytečně prohlubovali recesi nebo přiživovali růst, tak by to byly roky 1997, 2006 a 2012 až 2013. Teď je důležité si říct, jestli si současné tempo hospodářského růstu můžeme udržet, nebo jestli se dá ještě zrychlit.

Německo roky rostlo, ale příliš se tam nezvyšovaly platy. Hrozí nám podobný vzestup ekonomiky bez růstu platů? Vy, pane Kříži, tvrdíte, že jsme málo asertivní a neumíme si říct o vyšší plat.

Ungerman: To říká i pan profesor Švejnar.

Kříž: Možná to pan Švejnar ode mě opsal. Teď začaly platy růst. Ale rostou především ve státní správě, což není dobře. Chápu, že chce vláda udělat gesto a dát nějaký impulz soukromým firmám. Situace tady ale není normální. Odbory jsou nejsilnější a nejhlasitější ve státní správě, a v soukromých podnicích nedělají skoro nic. Mzdy by mohly růst podstatně rychleji v podnicích, které na to mají. Z této země každý rok odejde na dividendách do zahraničí kolem 200 miliard korun. To je obrovská suma, kolem 5 procent HDP. Ty peníze mizí v zahraničí, aniž by tady zvýšily poptávku po zboží a investicích.

Co se proti tomu dá dělat?

Kříž: Těžko můžeme firmám, které to dělají, něco vytýkat. Oni jsou vlastníci a můžou si se svými penězi dělat, co chtějí. Na druhé straně, zaměstnanci těchto podniků, počínaje bankami a konče celou řadou průmyslových firem, si nejsou schopni říct o vyšší mzdy, ačkoliv nedělají v ničem jinou práci než jejich kolegové v Rakousku nebo Německu. Produktivita práce v českých bankách a podnicích je stejná jako v západní Evropě. České banky jsou nejvýnosnější v celé Evropě. Já vůbec nechápu, že je u nás tolik lidí, kteří dokážou sedět za těma bankovníma šaltrama za 15 nebo 18 tisíc korun. To je neuvěřitelná evropská anomálie. Já si to vysvětluji tím, že odbory jsou rozvráceny, protože jejich zástupci sedí v dozorčích radách a mají z toho různé prebendy.

Ungerman: To je tak závažné téma, které je na samostatnou debatu. My v odborech to téma co nejdřív otevřeme. Spolehněte se.

Kříž: No konečně.

Proč si lidé neumějí říct o peníze?

Ungerman: Vždyť se všichni bojí o místo.

Máme pátou nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii.

Ungerman: To nic nemění na tom, že se bojí. Podívejte se, kolik lidí pracuje přes agentury, kde jsou doslova vykořisťováni.

Hampl: Zásadní roli hrají očekávání. Lidé si je nastavují podle toho, jak bylo v minulosti. Na co jsou zvyklí. Nedívají se dopředu, jak by být mohlo. To je velice silný fenomén nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi podnikateli. To přímo souvisí s růstem mezd. Najednou máme hroznou radost, že nám tady roste ekonomika o necelá čtyři procenta. V době recese posledních let si zaměstnanci zvykli, že je skvělé, když mzdy rostou alespoň o jedno dvě procenta. To je úplně absurdní pro ekonomiku, která dohání ty bohatší. Lidi si na to ale zvykli. A na základě své poslední zkušenosti očekávají, že pokud si chtějí udržet místo, tak jim prostě plat poroste jen o jedno dvě procenta. Pokud se ta očekávání zase mentálně nevrátí do situace před rokem 2008, kdy mzdy rostly kolem čtyř procent, tak je ekonomika v nenormálním stavu. Pak se nepřibližujeme bohatším zemím. Na druhou stranu musím říct, že v té naší superkonzervativní společnosti je pro lidi přirozené, že tolik nebohatnou růstem mezd, ale posilováním koruny. To je tady pro všechny přijatelné. Je to nikým nevyřčený konsensus. Lidi tady nemají rádi nějaké výkyvy.

Kříž: To je asi dobrá vlastnost.

Hampl: Dává nám to stabilitu. Co ale není dobrá vlastnost, je, že se tady do společnosti hluboce zažrala deflační očekávání. Že lidem stačí, když ty mzdy rostou o procento dvě. Ani odbory s tím nemají problém. Až se tohle otočí, bude to pro mě signál, že jsme se vrátili do normálního stavu. Teď by se lepší výkony a vyšší zisky firem měly přenést do rychlejšího růstu mezd. Mě trochu znepokojuje, když se říká: ony nám zisky odcházejí do zahraničí. Vyvolává to dojem, že jsme si je socializovali, že patří nám všem. To je nesmyl. Na začátku transformace si taky nikdo v Německu neřekl: co my bychom naše německé peníze investovali do nějakých pitomých zemí ve střední a východní Evropě. Kdyby tohle tehdy někdo řekl a stala by se z toho politická linie, tak bychom přišli o desítky miliard eur, které někdo investoval v této zemi. A ze kterých si úplně normálně bere dividendy. Měli bychom přemýšlet, jak to udělat, aby tady zahraniční firmy dokázaly co nejlépe zhodnocovat svůj kapitál a neodcházely. Nemůžeme jim přece říkat: berete si příliš mnoho ze zisků, jichž jste tady dosáhli.

Kříž: Je potřeba změnit atmosféru. Ať si o tom každý myslí, co chce. Teď je ale potřeba říkat, že odtud odchází příliš mnoho peněz a málo rostou mzdy. Je potřeba přitlačit na pilu. My se přece všichni bavíme s lidmi, kteří odtud vyvážejí kapitál. Oni se smějou. Zahraniční manažeři říkají: já jsem placený za to, kolik odtud vyvezu. A když se Češi o vyšší platy nederou, tak fajn, my jsme jenom rádi.

Hampl: Dostáváme se k největší české frustraci. Ta je na samostatnou debatu, kdybyste k tomu něco organizovali, moc rád se zúčastním. Mentálně jsme stejní jako Němci nebo Rakušané. Děláme v podstatě stejnou práci zhruba na stejných strojích. Ale bereme za to třetinovou mzdu. Navíc to vidíme strašně bolestně, protože jsme zaťatí do toho německého ekonomického prostoru. Nikdo jiný ve střední Evropě to tak nevidí. Tahle frustrace ale naráží na tu hodinu pravdy. Kdykoliv jedu do nějakého českého podniku, kde mají zavedenou českou značku, tak ta zavedená značka dělá na pásu tak desetinu produkce. Devět desetin dělá vývoz do Německa. Kompletně, se vším všudy. Na tom výrobku z českého pásu je už německé logo. Hned v české fabrice se tam napíše Made in Germany. Dělají to sklárny, výrobci hraček, nábytkáři. Vy to tady kompletně zabalíte, ale tu přidanou hodnotu, což jsou dvě třetiny zisku, dostává německý vlastník. To je podstata naší frustrace. Za úplně stejný výrobek s nápisem Made in Czech Republic vám tu cenu ale nikdo nezaplatí.

Kříž: Každopádně je to hospodářský model, který nevede k bohatství. To už je snad pětadvacet let za námi.

Hampl: Ale je to přece lepší než nic. Jiný hospodářský model je Ukrajina, kde nemáte ani to co u nás. Tam není nic. Tohle je pořád ještě v zemi, kde vládne kultura práce, což u nás naštěstí vládne, přijatelné. Skuhráme, že máme špatně placená místa. Co je ale náhrada za ně?

Kříž: Pořád jsou tady poloviční platy než v Portugalsku nebo v Řecku. To je úplně k smíchu. Musíme přemýšlet, jak si tady dobře placená místa vytvořit. Zdravotní a sociální platíte bez jakéhokoliv stropu. V Německu platíte jen 1,5násobku průměrné mzdy (to je, jako kdyby u nás byly od odvodů osvobozeny všechny příjmy nad 37 500 korun měsíčně). Vláda by měla nižšími odvody více podpořit kvalifikovanou práci.

Hampl: Udělat z České republiky daňový ráj.

Pane Ungermane, měla by vláda daňově zvýhodnit více kvalifikovanou práci? Máme čtvrté nejvyšší sociální pojištění v celé EU.

Ungerman: To je pravda, ale máme zase velmi nízké mzdy a z něčeho se důchody a zdravotnictví platit musejí.

Proč se v tak rozjeté ekonomice tak špatně vybírají daně?

Kříž: Nejsem daňař. To, co ale jednoznačně vím, je, že je personálně rozvrácené ministerstvo financí a daňová správa. Zrovna dneska jsem se dočetl, že Kostelecké uzeniny ministra financí mají poprvé po čtyřech nebo pěti letech zisk. Čistý zisk je 32 milionů, daň z toho bude nějakých 6 milionů korun. Pak je v tom textu nějaké povídání, že Kostelecké uzeniny mají skutečný zisk nikoliv 32 milionů, ale 110 milionů. Údajně si ho snížily kvůli možným hrozbám na Ukrajině. Jak je tohle možné? Ale nejspíš je to úplně běžná záležitost. Jestliže tohle dělají Kostelecké uzeniny pana ministra financí, pak je asi strašně jednoduché snižovat si daňové základy.

Ungerman: Daňový základ si může snižovat každý, pokud je to v souladu se zákonem. Ministerstvo opakovaně vysvětlovalo slabý výběr daní tím, že tam vloni bylo zadržené DPH některým firmám, jimž se teď muselo vrátit. To bylo čtrnáct miliard. Během roku se to srovná.