Stavební předpisy se ocitly před fiaskem

Pražané to neumějí, nebo nechtějí?

Stavební předpisy se ocitly před fiaskem
Pražané to neumějí, nebo nechtějí?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Praze se bojuje za Brno, Ostravu, Plzeň či Liberec. Když hlavní město dokáže prosadit vlastní stavební předpisy, může výrazně zlepšit pohodu svých obyvatel a posloužit jako příklad ostatním. Potíž je v tom, že to Pražákům nejde.

Občané a zvláště architekti z krajských měst proto mohou namísto obdivu s pobavením sledovat, jak se metropoli nedaří. Praha chtěla využít exkluzivního práva, které jí patří už od dob Rakouska-Uherska, a změnit pravidla pro výstavbu a územní plánování podle západoevropských vzorů. Zpočátku to vypadalo slibně. Primátor Tomáš Hudeček (dříve TOP 09) dal pravidla sepsat a loni nedlouho před komunálními volbami je nechal schválit městskou radou.  

Fatální chyba náměstka Stropnického

Jenže po volbách koncem roku 2014 bylo všechno jinak. Pražskou iniciativu s podezřením sledovalo ministerstvo pro místní rozvoj, které určuje stavební pravidla všem ostatním městům, a v lednu ministerský náměstek Ondřej Votruba vyhlášku z formálních důvodů pozastavil. Horší byl postup, kterým se snažili situaci napravit noví městští vládci, primátorka Adriana Krnáčová z hnutí ANO a její náměstek Matěj Stropnický ze Strany zelených (v rámci Trojkoalice). Stropnický půl roku pravidla vylepšoval o různé ekologické motivy typu povinných stromořadí a zásuvek pro elektromobily. Ovšem v červenci se ukázalo, že udělal fatální chybu a že se namáhal zbytečně. Ministerští úředníci městskou radu upozornili, že nechtěli jenom novelu pozastavených předpisů, ale úplně nový materiál, který by se před odesláním na ministerstvo znovu projednal na magistrátních odborech a v městských částech. Ministryně Karla Šlechtová (nominována za ANO) navíc Prahu upozornila, že nemusí žádné předpisy chystat, protože může stejně jako ostatní města využít ministerskou vyhlášku.

Jednání o stavebních předpisech se tím vrátilo o dva roky zpět, když s nimi začínal Hudeček. Proto nepřekvapilo, že primátorka Krnáčová ztratila nervy a Stropnickému přípravu předpisů odebrala. Za základ k diskusi si pak v časové tísni vzala Hudečkovu verzi, kde změnila jen tři z 87 paragrafů. Nejdůležitější bylo, že zrušila přísnou regulaci reklamy, když přitom využila Stropnického verzi.

Praha teď musí znovu projednávat již jednou projednané, přitom nad ní visí Damoklův meč, že o historické právo vytvářet vlastní stavební předpisy přijde. Ti Pražáci jsou ale nešikové, musí se od srdce zasmát mimopražský architekt.

V kolejích socialismu

Výsměch přesto není na místě, i když se k němu důvody najdou. Když se člověk po návratu ze západní Evropy rozhlédne po českých městech a vesnicích, musí nutně získat dojem, že zdejší stavební předpisy jsou něčím divné. Ani v nových městských čtvrtích, ani v satelitech se nesetká s klasickou ulicí jako v historických jádrech měst nebo v barokních vesnicích. Domy stojí od sebe v rozestupech nejméně několika metrů a tvoří nepřehledný chaos. Zásahy do tradiční zástavby nejsou lepší. Třeba v ulici tvořené jedno- nebo dvoupodlažními stavbami se zčistajasna objeví šestipodlažní bytovka zastiňující vše okolo anebo se na starém domě objeví arkýř, který ho rozšiřuje s výjimkou přízemí o pár metrů do ulice. Ve vilových čtvrtích se stavějí nové tovární haly a volná prostranství velkých měst zabírají gigantické kancelářské budovy, které nijak nesouvisí s okolní zástavbou a ruší navyklé městské panorama.

Viníkem jsou předpisy, které všechny nesmyslné stavby umožňují a zároveň výslovně brání tomu, aby se stavebníci chovali rozumně a třeba naplánovali obyčejnou ulici. Základem předpisů je stavební zákon a jeho prováděcí vyhláška č. 501 z roku 2006. Oba dokumenty pouze potvrzují praxi z dob socialistického režimu, kdy se na okrajích měst stavěla nepřehledná sídliště, jen mírně upravenou podle potřeb soukromých investorů. Namísto blaha pracujícího lidu se sledují zájmy byznysu, staví se však zhruba stejně.

Praha nemusela dodržovat vyhlášku č. 501, ale měla své vlastní předpisy ve vyhlášce z roku 1999, která stanovila pravidla hry pro hlavní město. Od těch celostátních se ovšem příliš nelišily, proto je chtěli architekti změnit a také získali podporu primátora Hudečka. Inspirovali se v Rakousku, Německu a Holandsku, kde si města také vytvářejí vlastní pravidla. Nové pražské předpisy jsou nápadně jednodušší než nepřehledné normy, podle nichž se řídí tuzemští stavebníci. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že není vždy nutné udržovat rozestupy mezi domy. Naopak existuje několik zásadních pravidel, která se musejí dodržovat. Konkrétně uliční a stavební čára znemožňuje, aby novostavby zasahovaly do chodníku a prostoru nad ním, předepsaná maximální výška zakazuje postavit v ulici o několik pater vyšší dům, výrobní provozy není možné umístit v oblasti s nižší zátěží určené k bydlení.

Pražské předpisy vznikají jako příklad pro změnu pravidel v celé zemi. Mohou přinutit ministerstvo, aby podle nich upravilo svou vyhlášku 501, mohou také inspirovat ostatní města, aby si vyžádala stejnou výsadu jako Praha, a stanovila tak vlastní pravidla hry. Pražské selhání by znamenalo, že se v dohledné době nic k lepšímu nezmění ani v jiných městech.

Noční můra i výdělek

Nešikovnost pražských politiků a jejich neschopnost projednat nové předpisy na ministerstvu pro místní rozvoj také nemusí být hlavním důvodem, proč to s pražskými stavebními předpisy nevypadá právě dobře. Přehledná a všem srozumitelná regulace může pomoci občanům, pro něž se dnes každý stavební záměr v okolí stává noční můrou ohrožující kvalitu jejich života. Nemusí se však líbit úředníkům, kteří mohou o nových stavbách rozhodovat se značnou libovůlí. Je pravda, že tím jsou vystaveni tlaku investorů, kteří vždy chtějí postavit co nejrozměrnější budovy obsahující co nejvíc bytů, kanceláří a výrobních či skladovacích prostor. Ovšem ceníky úplatků zavedené na některých pražských stavebních úřadech před rokem 2010 svědčí o tom, že se tlak podnikatelů dá využít k vlastnímu zisku.

Ambici prosadit přehlednou regulaci výstavby by mohli mít komunální politici, kteří by tím využili příležitost zlepšit tvář své obce a zapsat se do povědomí voličů. Teoreticky platí, že do konkrétních rozhodnutí úředníků nesmějí podle zákona přímo zasahovat, mohou jim však stanovit mantinely. Na mnoha radnicích ovšem politici dávají přednost tomu, že pravidla neexistují, a do práce úředníků v konkrétních případech neformálně zasahují. Úředníci přitom dobře vědí, že je starosta může propustit. Tento postup komunálních politiků svědčí o tom, že před trvalou kariérou dávají přednost rychlému obohacení. Před testem, jak to tedy se svým městem myslí, dnes stojí také pražští politici.