Recept na Ohnivý kuře: kéž Vietnamci nešišlají a Romové nekradou

Recept na Ohnivý kuře: kéž Vietnamci nešišlají a Romové nekradou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Začala druhá řada seriálu Ohnivý kuře. Zdánlivě je to zpráva, jež možná se míjí s cílovou skupinou Echa – neboť předpokládá se, že naši čtenáři „nekonečné“ seriály tuzemských televizí nesledují. To je zbytečná pýcha. Znemožňuje vidět, v čem i takové vyprávění může být originální, provokovat k úvahám, dokonce se střetávat s výroční zprávou amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě.

Jen pro pořádek, aby každému bylo jasné, co je to Ohnivý kuře: jde o studiový seriál televize Prima, jenž pojednává o osudech dvou mladých, ale světem protřelých, zkušených a úspěšných kuchařů – Burák a Majk se jim přezdívá. Ti zrovna byli propuštěni z vězení, kde si odpykávali trest za to, že na jedné své kuchařské šou servírovali hostím taky různě upravenou marihuanu. Zbytek trestu mají strávit v podmínce, přičemž mají zakázán pobyt v Praze.

Avšak místo aby se vypravili do jiného velkého českého nebo moravského města, usazují se v titěrných Janovských Lázních, takzvaných Janovkách, kde Burák dědí na náměstí starý rozpadající se dům. Oba proto chtějí využít příležitosti a třebaže jsou bez peněz, mají v úmyslu vybudovat v něm špičkovou restauraci.

To nejde snadno, protože jim kdekdo šlape na paty: dotěrný probační úředník, chtivé dívky ze sousedství, závistiví kuchaři z místního grandhotelu, dokonce i nechutné spory v rodině jeho majitelů. Tolik k expozici. Potom se to samozřejmě dál a dál zamotává, přibývají postavy, jiné mizí, zápletky dílčích potíží jsou čím dál absurdnější, ale vše jistěže spěje k všeobjímajícímu smíření a svatbě jednoho z hlavních hrdinů s dědičkou místního hotelového impéria. (Čili píšeme-li, že začala druhá řada seriálu, je to poznámka kosmetická, vyplývající z toho, že tak nové díly označil producent. Patrně právě proto, že dosavadní vyprávění o osudech hrdinů se svatbou prozatímně uzavřela a dál bude soustředění vypravěče výrazně přesunuto na jiné figury.)

Parodie s Pohlreichovým elánem

Teď konečně k tomu, proč o Ohnivým kuřeti psát. Důvodů je několik. Nejméně podstatný, ale přesto zmínky hodný je hned název pořadu – všimněte si, jak nenápadně, ale pravidelně se obecná čeština prosazuje do exkluzivních pozic, jako jsou tituly děl. V tomto konkrétním případě snad měla fungovat jako ozvláštnění, jsme-li u vaření, tedy jako jazykové koření. Spíš ale funguje jako samozřejmý zvyk – předmět bez rozmýšlení. Hrozné je na něm to, že opomíjí jiné možnosti češtiny. Zahlédl jsem nedávno televizní pohádku Věry Jordánové O buchtách a milování. Je to studiovka z roku 1986 a hovoří se v ní hanácky. Výsledek zní docela přirozeně, rozhodně těžko věřit, že s takovou nenuceností a poctivostí by se dnes dařilo natáčet některé tuzemské nářečí zrovna tak. (Vzpomeňme, jak dopadli zbrklí Vinaři. Čeština holt se mění rychle, vždyť co je to jednatřicet let v životě jazyka.)

Druhý důvod, proč stálo za to sledovat Ohnivý kuře, byl pokus scenáristů smontovat do sebe dva primácké pořady. Přesněji vzato, naroubovat na seriál všechny ty řeči a rady kuchařů, jež lze zaslechnout v různých kulinářských šou. Takže byly k vidění scény zdánlivě doslova převzaté z dávných úvodních řad Ano, šéfe!: přivandrovalí kuchaři, o nichž nikdo v Janovkách nic nevěděl, radili na počkání, jak se mají chovat číšníci na place, jak správně porcovat které maso, jak má být rozmístěno zařízení kuchyně, jak má být rozvržen restaurační jídelní lístek a tak dále.

FOTO - iprima.cz

Skutečně byla sranda sledovat, že vznikla telenovela, jež aspoň zpočátku byla míněna jako parodie jiného pořadu téže televize a jež si utahovala z kuchařského televizního trendu posledních let. Vzhledem k tomu, že Ano, šéfe! byl zaběhnutý formát, kdežto Ohnivý kuře teprve model bez vyzkoušení, bylo to přitažlivé autorské gesto a bylo napínavé sledovat, jak dlouho může vydržet, než se vyčerpá.

Samozřejmě po několika dílech tahle konstrukce přestala fungovat, protože bylo třeba rozvíjet vztahy mezi postavami. Na nich parodie stát nemůže, ta závisí na situacích. Z vaření zůstaly jenom recepty, uváděné v závěrečných titulcích každého dílu, a lokace. Hodně scén se odehrává v kuchyni různých restaurací, kde herci předvádějí, že brilantně svedou porcovat cokoli, aniž je nutné přestat se u toho vybavovat s jinými lidmi. V těch zdařilých momentech pozdějších dílů bavilo to, že záporných postav bylo násobně víc než kladných. Skoro každý každého nenáviděl a seriál se aspoň takto dál nesl ve zřetelné nadsázce. Nesnesitelným se stal až ve své poslední (prozatím) čtvrtině, kdy najednou se všichni začali udobřovat, polepšovat a mít rádi. Nepřežil vlastně nikdo, na konci už byl ansámbl sbírkou infantilních charakterů – což pasovalo k tomu, že v posledním díle takzvaně první řady se narodila dvě miminka.

Rasové úderky českých seriálů

Ale vážně: poslední důvod, proč seriál stojí za řeč, je rasový. Jedněmi z hrdinů série jsou Vietnamec Liu a jeho dcera Hany. Mají v městě večerku; on prodává, ona pomáhá, studuje práva a nakonec si začne s bratrem hlavního hrdiny. Hany se všemi mluví česky – ostatně je to Vietnamka, která se narodila v Česku. Taky doma s otcem se baví výhradně česky (asi aby diváci rozuměli). Liu ještě je stará škola, výborně česky sice umí, ale mluví tak zásadně se svými blízkými přáteli. Jinak běžně se svými zákazníky šišlavou pokaženou češtinou, jíž se seriálu říká „obchodní vietnamština“. Jeho přátelé ho v tom podporují, dokonce neváhají „využívat“ těchto jeho schopností k odhánění nepohodlných nápadníků jeho dcer, když všichni svorně předstírají, že pro přijetí do vietnamské rodiny je třeba správně zabít, naporcovat a konzumovat psa.

Toto najednou je nejméně jasný vtip: proč se do takového všeobecného ponížení autoři pustili? Je to jejich představa o místních Vietnamcích? Nebo naopak je to zpráva, že toto je běžná představa našinců o životě Vietnamců v Česku? Proč na šišlání a karikování Vietnamců přistupuje herec Viet Anh Doan?

Pamatuji si z devadesátých let, jak na tržišti Vietnamcům kdekdo tykal – cítil jsem se u toho tehdy nesmírně trapně. Jako by si ti lidé nezasluhovali úctu stejnou, jako kterýkoli jiný obchodník. Až časem se tento přístup otupil a ztratil. Ale to je zajímavé: Vietnamec v českém filmu již smí být za normální postavu, která má krásnou, chytrou a schopnou dceru, která má dokonce svůj osobní rodinný život a která hovoří dobře česky. To vše ale se patří v soukromí.

Na veřejnosti pořád má působit jako nekňuba. (Což je v rozporu s tím, že Prima věnovala postavě Lia vlastní blog, kde předvádí vietnamskou kuchyni. Ba že mu vydala kuchařskou knihu.) Ale dobrá: Vietnamec aspoň už v soukromí je v tuzemsku člověk. A teď ruku na srdce: v kterém českém filmu vyjma snímků Petra Václava byl aspoň zpola normálně zachycen Rom?

Tím se dostáváme ke zprávě amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě. Podle ní jako každý rok má Česká republika potíže se začleňováním zdejší početné romské menšiny. Existuje teorie, podle níž Romové většinou nejsou začlenitelní už proto, že jim to nedovolí jejich romské okolí. Je málo romských bezdomovců, protože rodina se o Roma vždycky postará. Zároveň rodina předpokládá, že finanční prostředky jednoho jsou finanční prostředky všech. Proto jsou Romové chudí a proto se začlení jen ti, kteří s rodinou zpřetrhají vazby. Takových je málo, proto i mediální obraz Roma je pořád týž: Rom smí být jenom Romem, krást, zpívat, tančit, dotírat na bílé. Kdepak být člověkem s obyčejnými vlastnostmi.

Netuším, nakolik taková teorie je pravdivá. Ale pokud jde o mediální zachycení tuzemských domestifikovaných menšin, jistě by k jejich vstřícnějšímu vnímání pomohlo, kdyby Vietnamci ve večerce nešišlali, nebaštili po večerech psy a Romové nekradli, nezapalovali na dvorech domů ohně a nešlehali kolem sebe výhružně gumovými hadicemi. (Kdybyste netušili, o čem to píšu, jen si vzpomeňte na Sanitku Filipa Renče.)

(Video si pusťte v čase 17:14)

15. března 2017