Je to docela pěkná tradice, která vznikla v roce 1909, kdy v americkém Kongresu zasedal i profesionální hráč baseballu. Jednou za rok se střetnou týmy republikánů a demokratů, výtěžek se dá na charitu. Má to pomoci utužování vztahů i přes linii stranického rozdělení, asi to tak i funguje, jenom koncem 50. let byl kongresový baseball na nějakou dobu zrušen, protože se hrálo trochu moc do těla a zápas se stal pokračováním drsných politických střetů jinými prostředky. V současnosti je to ale spíš radostná událost, senátoři mávají pálkou a jejich spolustraníci a personál v publiku fandí a mohutně konzumují.

Minulou středu v sedm ráno republikánský tým trénoval na hřišti v Alexandrii ve Washingtonu, z prostoru u třetí mety někdo začal střílet, několik lidí zranil, nejvážněji Stevea Scaliseho, třetího muže republikánské hierarchie, který stál u druhé mety, ležel tam bez pomoci asi deset minut, než útočníka v přestřelce smrtelně zranila policie, což podle svědků zabránilo daleko většímu masakru. Senátory chtěl zabíjet James Hodgkinson, postarší chlapík (66) z města Belleville ve státě Illinois. První, kam se lidé dychtiví po informacích o něm podívali, byly logicky sociální sítě, našli si jeho facebookovou stránku a odpověď se přímo vnucovala. Byly plné postů velmi agresivních vůči prezidentu Trumpovi (označoval ho za „zrádce“, který „zničí americkou demokracii“) a republikánské straně vůbec (byl mimo jiné členem skupiny Cesta do pekel je dlážděna republikány). Do místních novin často psal dopisy kritizující republikánskou daňovou politiku (a dožadující se legalizace marihuany). Hlásil se k demokratickému socialismu a nadšeně podporoval kampaň senátora Bernieho Sanderse, stoupence radikální levice, který se ukázal být překvapivě silným soupeřem Hillary Clintonové v boji o demokratickou nominaci. Sám Sanders útok „nejsilnějším možným způsobem“ odsoudil.

Odezva na ta zjištění ze strany stoupenců republikánské strany a prezidenta Trumpa byla v něčem předvídatelná a ne úplně bez meritu. Hodgkinsonův útok byl důsledkem hysterické atmosféry, která na americké levici po výměně v Bílém domě zavládla, v níž se toleruje vystupování dříve těžko představitelné a rétorika je často velmi militantní. Jistě je pravda, že veřejná debata ve Státech a vůbec atmosféra v zemi je často dost toxická. Hodgkinson měl nějaké politické přesvědčení a cíl svého vražedného útoku si vybral podle toho. Nenechal po sobě ale žádný manifest, něco, co by ukazovalo, že jeho vražedný útok byl důsledkem nějaké – jistě zvráceným způsobem – racionální úvahy. Směřoval k dosažení nějakého politického cíle, byl něčím víc než krvavou manifestací narušené mysli.

O Jamesi Hodgkinsonovi se toho teď už ví víc, zřejmě to byl, mírně řečeno, divný chlapík. Nevedlo se mu špatně, měl s manželkou dům, loď, harleye. Měl hodně výbušnou povahu, jednou se dostal do problémů s policií, když vytáhl pistoli na nevlastní dceru a její kamarády. Jeho druhá nevlastní dcera spáchala za děsivých okolností sebevraždu – polila se benzinem a zapálila v policejním autě. Dva měsíce před útokem se sebral a opustil bez vysvětlení domov, žil v Alexandrii v traileru, každý den se chodil umýt do místní pobočky YMCA, potkával ho tam místní starosta, který Hodgkinsona měl za bezdomovce.

Zapamatoval si ho i barman z podniku nedaleko, večer si tam prý dával pár piv, vystupoval klidně, s nikým se nebavil a na jeho úsměvu bylo cosi zlověstného. To vše zapadá spíš do obrazu člověka, jemuž přeskočilo, než klasického politického atentátníka či teroristy. James Hodgkinson je mrtvý, o svých motivech už nic neřekne – ani o tom, co přesně v jeho případě byla ta spoušť, která ho postrčila na cestu, jež skončila na tom baseballovém hřišti. A i kdyby řekl – u podobných skutků, jako byl ten jeho, může být těžké, snad i nemožné určit nějaký prapůvodní motiv, od nějž se odvíjelo všechno ostatní. Možná to byl prostě hrozný chlapík, který byl také stoupencem levice, ale nebyl jím nutně kvůli tomu.

Ti, kdo v souvislosti se střelbou na kongresmany vypichují extrémní a občas taky násilnickou rétoriku tábora Trumpových odpůrců, mají dílčím způsobem pravdu. Zároveň ale hrají podle pravidel čím dál „jedovatějšího“ světa, opomíjejí podobně hnusnou rétoriku, která v kampani zaznívala a zaznívá i z té jejich strany. Podobně i američtí progresivisté, kteří se dnes mohou cítit dotčeni tím, že je někdo spojuje se zločinem, jehož se mohl dopustit prostě vyšinutý jedinec. Mají-li příležitost, chovají se stejně. Matt Welch z časopisu Reason jim navrhl, aby si zkontrolovali, co psali v roce 2011 po útoku v Arizoně, kde Jared Loughner střelil do hlavy demokratickou senátorku Gabby Giffordsovou (přežila) a zavraždil dalších šest lidí.

Některá vlivná média i politici (včetně senátora Sanderse) tehdy dávali vraždění do přímé souvislosti s rétorikou republikánské viceprezidentské kandidátky Sarah Palinové. Té se jistě dalo vyčítat ledacos, ale zrovna tohle ne. Jared Loughner navíc nebyl žádný stoupenec republikánské pravice, ale pomatený chlapík, kterého si kamarádi pamatovali jako zuřivého stoupence liberální levice, později se mu do jeho pošahaného světonázoru přimíchaly i nějaké ideje krajní pravice a konspirační balast – věřil třeba, že vláda kontroluje mysli občanů mimo jiné i gramatikou. Proti senátorce choval malichernou osobní zášť, na mítinku dva roky před vražděním se jí na něco ptal a ona mu odpověděla podle něj neuspokojivým způsobem. Po zatčení mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie, byl uznán schopným stát před soudem, dnes je internovaný na vězeňské psychiatrické klinice.

Na činech lidí, jako byl James Hodgkinson, se v nějaké míře může podílet atmosféra veřejné debaty, v níž se druhé straně běžně připisují atributy ne pomýlených lidí, ale vážných zločinců, kteří musejí být zastaveni za každou cenu, protože jde přece o všechno. Samolibé pohoršení, s nímž lidé na obou stranách politické dělící linie připisují zločiny nebo aspoň podíl na nich, ale stupeň toxicity daleko spíš zvyšuje, než aby ho pomohlo redukovat. Ne snad že by se vbrzku všichni dali do vraždění, normálně se bavit a dohadovat ale může být čím dál těžší, až nemožné.