Případ úmrtí Moniky Kramné a její devítileté dcery Kláry v egyptském hotelu v červenci 2013 měl od začátku parametry záhady, kterou nikdy nebude možné uspokojivě vyřešit.

Pochybnosti zesílily poté, co vyšel najevo laxní přístup tamní policie, zaviněný zřejmě i právě probíhajícím ramadánem, a značně opožděný příjezd českých vyšetřovatelů na místo.

Dva a půl roku po tragédii vynáší ostravský soud nad manželem zemřelé ženy a otcem dívky Petrem Kramným, od začátku jediným podezřelým z jejich násilného skonu, verdikt: 28 let za dvojnásobnou vraždu. „Jeho vina je dovozována toliko důkazy nepřímými, což není nic neobvyklého. Rozhodně se nejedná o první ani poslední případ, kdy je viník odsouzen na základě nepřímých důkazů,“ pronesla 7. ledna při závěrečné řeči soudkyně Renata Gilová.

V kauze chybělo několik zásadních položek, bez nichž se neobejde většina detektivek: smrtící nástroj, svědkové činu či důkladná pitva ihned po nalezení těl. Byl vypracován posudek obhajoby, že oběti nezemřely elektrickým proudem, jak tvrdila na základě jiného posudku obžaloba, ale na otravu. Podle obhajoby také nebyla zcela vyvrácena verze, že Monika Kramná odešla ze světa dobrovolně a vzala s sebou i svou dceru. Vyloučen nebyl ani úraz elektrickým proudem nešťastnou náhodou, přičemž následné podivné chování Kramného by mohlo být přičítáno panice, že na něj padne podezření z vraždy, což se také stalo.

Dva týdny po odsouzení Kramného vynesl soud v Ústí nad Labem verdikt v jiném velmi sledovaném procesu. Zdravotní sestra Věra Marešová, obžalovaná z vraždy šesti pacientů v rumburské nemocnici, jimž podle obžaloby úmyslně píchala do žil příliš silnou, smrtící dávku draslíku, aby si ulehčila práci, si vyslechla slova, která jí zněla jako rajská hudba: Nevinná. I v jejím případě chyběly přímé důkazy, znalecké posudky si odporovaly, nebyli očití svědci. Soudce ale uvěřil reviznímu posudku, podle nějž bylo množství draslíku v krvi zemřelých příliš malé na to, aby je mohlo zabít. Žena, o níž některá média psala jako o vražedkyni a vymyslela jí přezdívku Sestra Smrt, byla po 429 dnech propuštěna z vazby.

Nevinní se ve vězení najdou

Netvrdíme, že bývalý zaměstnanec nošovické automobilky Hyundai Petr Kramný je nevinný, stejně jako nemůžeme vědět, že skutečně vraždil. Nechceme ani podsouvat, že ústecký soudce Roman Felzmann rozhodl v případě zdravotnice Věry Marešové špatně. Zajímá nás, že v prvním případě soud nevyužil zásady in dubio pro reo čili v pochybnostech (rozhodni) ve prospěch obžalovaného, a v druhém na základě této kodifikované poučky pustil obžalovanou na svobodu. Zmíněný institut platí od dob římského práva ve všech západních právních systémech a soudce se jím nejen může, ale musí řídit.

Zjednodušeně řečeno: je lepší, když bude pět vrahů na svobodě než jeden nevinný za mřížemi. „I když je devadesátiprocentní pravděpodobnost, že čin spáchal obžalovaný, a jen desetiprocentní, že někdo jiný, nemůžete obžalovaného zavřít,“ prohlašuje místopředseda Městského soudu v Praze Jan Kadlec. Podle něj je pochybnost ve prospěch obžalovaného nejčastějším důvodem zproštění viny u českých soudů a podílí se zhruba na třech čtvrtinách všech osvobozujících rozsudků. Až s dalekým odstupem je výrok, že skutek, kvůli němuž stojí obžalovaný před soudem, není trestným činem.

„Soudci jsou nicméně jen lidé, mají různé povahy. Někdo je uvážlivější, a někdo v úsudku zbrklejší, a proto jsou i justiční omyly. Nepochybně se v českých věznicích najde někdo, kdo je nespravedlivě odsouzen,“ říká advokát Tomáš Gřivna, který vyučuje trestní právo na pražské Právnické fakultě. Statistika justičních omylů v českém soudnictví není dostupná, ale například v USA přiznala loni FBI, že při přezkoumání starých kauz z doby před rokem 2000 vyšlo najevo 32 vynesených rozsudků smrti nad velice pravděpodobně nevinnými lidmi, a to jen na základě chybné analýzy DNA.

Většina z oslovených právníků nechtěla k případům Kramný a Marešová a k průběhu jejich procesů říct svůj jednoznačný postoj, s pochopitelnou poznámkou, že neznají spis a písemné odůvodnění rozsudku. Bylo ale zřejmé, že téma „pochybnost“ je zajímá. Ani soudci a další pracovníci v justici nejsou stroje a i u největších ranařů musí někdy zahlodat pocit nejistoty, jestli se věci skutečně udály tak, jak to vypadá.

Kruh nepřímých důkazů

Když přímé důkazy na stole nejsou, snaží se obžaloba přijít s takzvaným řetězcem nepřímých důkazů a je na soudu, aby rozhodl, zda tvoří uzavřený a nezpochybnitelný celek. „Soudce se v našem právním systému řídí jednou strašně důležitou zásadou, a to je volné hodnocení důkazů. Nemá k tomu žádné předpisy, jako má třeba církevní právo nebo islámské právo, kde například svědecká výpověď ženy má poloviční hodnotu než výpověď muže, takže když odsvědčí muž, musí dvě ženy svědčit opačně,“ poznamenává exministr spravedlnosti a někdejší šéf advokátní komory Karel Čermák.

O tom, že tento uzavřený kruh nepřímé důkazy tvořily právě v případu Kramný, byla přesvědčena ostravská soudkyně Gilová. „Zjistila, že je vyloučeno, aby se v tom hotelovém pokoji nacházel někdo jiný, aby oběti zemřely jiným způsobem, než dokládá obžaloba. Čili ona ani senát pochybnost neměly, soudkyně dalším dokazováním pochybnosti vyvrátila a usoudila, že nepřímé důkazy jsou logické a vzájemně provázané – tedy z jejího pohledu. Zda hodnotila důkazy logicky, bude nyní na odvolacím soudu,“ podotýká docent Gřivna.

Podle soudu se tedy případ odehrál takto: Kramný se pokoušel manželskou krizi a nevěru manželky vyřešit po dobrém na egyptské dovolené v hotelu Titanic Palace v Hurghadě, ale tam se spory ještě vystupňovaly, muž to neunesl a rozhodl se pro vraždu ženy i dítěte. „Obžalovaný měl dostatek časového prostoru a příležitostí, aby si mohl připravit smrtící nástroj na samotnou realizaci útoku, tedy přiložení kontaktů elektrických vodičů k tělu poškozených. Faktem je, že smrtící nástroj nebyl nalezen a není jasné, zda byla smrt vyvolána jednopólovým, nebo dvoupólovým dotykem, to ale nebrání učinit závěr o vině obžalovaného,“ řekla soudkyně.

S verzí o zabití elektrickým proudem přišli znalci po pitvě v Česku (obhajoba namítala, že egyptský patolog úraz elektřinou vyloučil a stopy po kontaktu s elektřinou mohly vzniknout až po smrti, například při převozu v letadle). Možnost, že dvojici mohl zavraždit někdo jiný, soud vyvracel tím, že do pokoje měli přístup pouze členové rodiny, protože pouze oni dostali čipové karty pro odemknutí dveří (což je mimochodem skutečně velmi nepřímý „důkaz“, protože přístup do pokoje pochopitelně musel mít i někdo ze správy hotelu). Přestože egyptský patolog ve své první zprávě zmiňoval podezření na otravu – a o ní mluvil také Kramný –, pozdější toxikologické testy v Česku stopy otravy neodhalily. Jiný pohled ovšem přinesl posudek ostravských lékařů Radka Matlacha a Igora Farkaše, podle nějž byla příčinou smrti právě otrava nebo infekce. Tento závěr ovšem zase vyvrátil revizní posudek a státní zástupce Vít Legerský se pro televizi Prima o Matlachovi s Farkašem vyjádřil, že svůj posudek „podali úmyslně nebo v důsledku slabé odbornosti, tak jako tak se to neslučuje s tím, aby dále vykonávali znaleckou činnost“. Pozoruhodné je, že stejný Matlach vypracoval také soudem nepřijatý posudek v případě Věry Marešové, který tvrdil, že pacienti skonali kvůli předávkování draslíkem.

Kramný se podle soudkyně pod tíhou důkazů dostal do argumentační tísně. Verzi obžaloby podporují i psychologické posudky obžalovaného, které rozvádějí motiv činu. „Psychologický posudek může, ale nemusí odhalit inklinaci ke zločinu a nemůže mít váhu rozhodujícího důkazu,“ připomíná ovšem brněnský psycholog a soudní znalec Jiří Brančík.

Obžalovanému jistě nepomohlo ani chování po návratu z Egypta či u soudu, kde neprojevoval žádné emoce, vystupoval suverénně a předváděl nové účesové kreace. „Prožíval euforii z návratu, těšil se pozornosti médií,“ vytýkal mu před soudem státní zástupce Legerský. „Bohužel se netvářil dostatečně smutně, nebyl dostatečně zhroucený, navíc nenosil smuteční oblečení ani smuteční pásku,“ nechala se slyšet Kramného obhájkyně Jana Rejžková.

Vaše minulost mluví proti vám

Otazníky v případu Kramný zůstávají a dávají obhajobě šanci do odvolání. „U toho ostravského případu mi z médií přijde, že důkazní situace je roztříštěná. Skoro se nepodařilo prokázat, že se skutek stal, tedy že žena s dcerou zemřely smrtí, kterou zavinila třetí osoba, což je předpokladem trestného činu vraždy,“ říká advokát Václav Vlk, člen vedení Unie obhájců.

„Podle výstupů, co znám z médií, mi to přišlo jako podivný proces. Kromě rozporných posudků tam v podstatě žádné jiné důkazy nejsou, nezohlednili ohledání místa činu Egypťany. Připadá mi to jako v knížce Alberta Camuse Cizinec, kde odsoudí hlavního hrdinu, protože neplakal na pohřbu své matky,“ poznamenává právník Jan Vobořil ze sdružení Iuridicum Remedium. „Jak se kdo chová, by nemělo mít na rozhodování soudu vliv. I když třeba i u soudu vystupuje obstrukčně a nevhodně, nemělo by se to v žádném případě promítnout do rozhodování o vině a trestu,“ upozorňuje soudce Jan Kadlec.

Vobořil ze své advokátní praxe uvádí několik případů, kdy podle něj soudci nevyužili zásady in dubio pro reo, protože se nechali ovlivnit kriminální minulostí obžalovaného. Vobořil líčí třeba případ hromadné rvačky v Praze, kdy jeho klient byl odsouzen za napadení, přestože u soudu nebyli svědci, kteří by vypověděli, že právě on se jí aktivně účastnil. „Soud šmahem odsoudil všechny, kdo se do rvačky zapojili a koho policie pochytala, a nedal si práci s tím, kdo koho nakopl či uhodil. Třeba to není možné prokázat, ale právě tehdy má platit in dubio pro reo. Myslím, že u mého klienta přihlédli k jeho dřívějšímu deliktu. Ten by sice mohl být zohledněn při výši trestu, ale ne při rozhodování o vině. Tam nemá hrát roli, že byli trestáni,“ říká Vobořil.

Podle Karla Čermáka ovšem kriminální minulost povahu nepřímého důkazu může mít. „Váš dosavadní život je svědectvím proti vám, a nebo naopak pro vás,“ říká Čermák a dodává: „To je logická úvaha. Kdo už kradl pětkrát, je pravděpodobnější, že kradl i pošesté.“

Soudce Kadlec ujišťuje, že vždy záleží na jednotlivém případu. „Nemyslím si, že někomu by se takto automaticky přiřkl další čin. To byste mohl vzít rejstřík trestů a lidi rovnou zavírat podle toho, kdo má víc záznamů.“

Vražda bez těla se špatně soudí

Každý advokát, státní zástupce či soudce, pokud se v branži pohybuje alespoň nějakou chvíli, zažil využití zásady in dubio pro reo takříkajíc na vlastní kůži. Kadlec soudil například v roce 2012 ostře sledovaný případ zmizení místopředsedy Českomoravského fotbalového svazu Miroslava Kříže. Z únosu a vraždy byl obžalován údajný člen pražského podsvětí Miroslav Rus, který byl podle státního zástupce za vraždu odsouzen už v roce 1975.

„Nemáme k dispozici žádný přímý důkaz ani ucelený řetězec nepřímých důkazů,“ uvedl Kadlec v závěrečné řeči poté, co řidiče příbramského fotbalového klubu Rusa zprostil viny. „Největší problém byl, že jsme neměli ani tělo. Něco tam ukazovalo směrem k obžalovanému, byly tam vazby, telefony. S velkou mírou pravděpodobnosti obžalovaný věděl, co se s inženýrem Křížem stalo, pakliže neměl sám na jeho likvidaci podíl. Ale nebylo tam toho dost a byly pochybnosti, které se nedaly rozptýlit,“ vzpomíná soudce Kadlec. V jiných případech zase nevzal v potaz pochybnosti předchozích instancí a odsoudil obžalované, které jeho kolegové dříve osvobodili. Například údajného šéfa ruskojazyčné mafie v Praze, Arména Andranika Soghojana, který si objednal vraždu podnikatele (po původním osvobozujícím verdiktu ale zmizel z Česka), nebo pár, který obral o třicet milionů bezdomovce, jenž si výhru odnesl z loterie.

Problémem českých soudů je podle některých advokátů skutečnost, že soudci příliš spoléhají na znalecké posudky a svou případnou pochybnost, či naopak vlastní přesvědčení o vině potlačují, vzdávají se iniciativy. „Někdy to působí strašlivě. Soudí znalec, nebo soudce? Soud se přece nemůže schovávat za znalce,“ zdůrazňuje advokát Václav Vlk, který se domnívá, že právě to se stalo v případě Kramný. „Někteří soudci mají tendenci si práci ulehčit a posudky v jejich rozhodování mají větší váhu,“ připouští soudní znalec Brančík.

Když pochybuji, dám nižší trest

Prostor pro případnou pochybnost je u českých soudů podle některých hlasů zmenšený také proto, že soudce dostává případ na stůl „předžvýkaný“ policií a státním zastupitelstvím. V některých zemích, jako je Francie či Itálie, si důkazy za rovnocenné účasti obžaloby i obhajoby obstarává sám vyšetřující soudce. Advokát Vlk by tento model uvítal i v Česku. „To není volání po větším prostoru obhajoby, naopak to může v některých případech znamenat i jeho zmenšení,“ podotýká Vlk. Doyen české advokacie Karel Čermák ale namítá, že institut vyšetřujícího soudce v českých zemích nemá žádnou tradici a přesto to „tu celkem fungovalo a snad i bude dál“. Zastánci setrvalého stavu argumentují také tím, že v případě pochybení jedné soudní instance přichází na řadu několik stupňů oprav – odvolání, dovolání, Nejvyšší a Ústavní soud.

„Z mého pohledu je těch opravných prostředků až moc,“ myslí si soudce Kadlec. Pravda ale je, že než se případně nevinně odsouzený člověk domůže spravedlnosti, může to trvat dlouhé roky, které naprosto převrátí jeho život. Výmluvný byl případ Jana Šafránka z Chrudimska, který v roce 1992 skončil coby devatenáctiletý ve vězení za znásilnění dvou žen, které nespáchal, a teprve po čtrnácti letech byl odhalen skutečný viník. V roce 2013 Šafránek vysoudil za neoprávněný pobyt za mřížemi a život s cejchem sexuálního delikventa odškodnění zhruba pět milionů korun.

„V jeho případě soudce musel tušit, že to neudělal, jenže svou pochybnost nepřeměnil v jeho zproštění, jak by měl, ale v nižší trest. To se bohužel děje poměrně často,“ domnívá se advokát nevinného Petr Kočí. Šafránek tehdy dostal za dvě znásilnění pouze rok, přestože za ně by měl být trest mnohem vyšší. „Nechci nikomu sahat do svědomí, ale někteří soudci se bojí obžalovaného zprostit, protože pokud dotyčný už sedí ve vazbě, musel by stát platit vysokou náhradu a přišlo by se na to, že policie a státní zastupitelství udělaly zásadní chyby,“ říká Kočí.