Den poté, co před 96 lety vznikla Československá republika, vyhlásili sudetští Němci samostatný stát se dvěma miliony obyvatel a hlavním městem Liberec a poté odtržení od Československa deklarovaly nové útvary se sídly v Českém Krumlově, Znojmě a Opavě. Říjen 1918 a následující měsíce byly mnohem dramatičtější, než jak se dnes při oslavách vzpomíná.

Přestože šlo o zcela jinou dobu a politický kontext, střet nově vzniklého československého státu s německými separatisty možná někomu připomene současný boj Ukrajiny se vzbouřenci z řad ruské menšiny, podporované stejným národem žijícím v sousedním gigantickém státě.

Vedle některých podobností mezi Doněckou a Libereckou „republikou“ je tu ale řada rozdílů. Nový Masarykův stát měl na rozdíl od dnešní kyjevské vlády například štěstí v tom, že v první světové válce právě poražené Německo a Rakousko měly jiné starosti než vojensky pomáhat svým soukmenovcům v českých zemích.

Němečtí poslanci vídeňského Říšského sněmu z českých zemí, kteří 29. října 1918 vyhlásili samostatnou provincii Deutschböhmen, to ovšem mysleli vážně a vlivní němečtí generálové cítili možnost satisfakce za prohranou válku. Vzpomínka na už zapomenuté události je dnes víc než zajímavá a možná i poučná.

Ať žije Tschechoslowakei. Ale bez Němců

Deutschböhmen čili Německé Čechy zahrnovaly severní a západní pohraničí jako zvláštní zemi vznikajícího Německého Rakouska, hlavním městem se stal Liberec. Vznikla zemská vláda a také domobrana zvaná Volkswehr. Hlavními postavami vlády byli Rudolf Lodgman za Německou nacionální stranu (po odstoupení Raphaela Pachera) a Josef Seliger za Německou sociálnědemokratickou stranu dělnickou.

Válkou zdrcení sudetští Němci se ale do domobrany masově nehlásili. To byl možná rozhodující moment. Díky tomu později docházelo i k tak paradoxním situacím, že k potlačení hladovějících rodáků, kteří v Ústí nad Labem rabovali obchody a sýpky, tamní německá samospráva povolala české vojsko.

Nacionalisté ale vířili vášně, jak popisuje historik Antonín Klimek ve svých Velkých dějinách zemí Koruny české. Kolovaly německé letáky volající po ozbrojeném odporu, německá Národní rada vyzvala k vytváření výborů národní obrany. „Jenže skutečný nacionalismus mezi obyčejnými lidmi se rozvinul až ve 30. letech, v roce 1918 vytvářeli problémy především představitelé politické reprezentace, kteří nechtěli přijít o své pozice,“ poznamenává historik Josef Harna. Po Německých Čechách a Německé jižní Moravě vyhlásily samostatnost provincie Böhmerwald (Šumava) se sídlem v Českém Krumlově a Sudetenland (Sudety) s hlavním městem Opavou.

Zprvu tedy panovalo napjaté očekávání. Mnozí lokální sudetoněmečtí politici zachovávali chladné hlavy a doufali, že rozchod s Čechy se vyřeší elegantním, nenásilným způsobem. „Například ti ze Znojma psali do Prahy: Vítáme nový československý stát, ale my do něho nepatříme, protože jsme Němci,“ líčí Josef Harna vznik rebelského státu Německá jižní Morava. Představitelé českých Němců plánovali, že jejich státečky se postupně připojí k samostatnému Rakousku, později se možná stanou součástí německé Říše.

Četná obecní zastupitelstva z Německých Čech a Německé jižní Moravy bombardovala amerického prezidenta Woodrowa Wilsona telegramy, v nichž se hlásila k jeho ideálům a požadovala, aby je uchránil před českou zlovůlí. „Mělo je napadnout minimálně to, že muž, jehož s určitým oprávněním oslavují jako svého osvoboditele Češi, nemůže být zároveň i osvoboditelem Němců od Čechů,“ píše ve své knize Češi a Němci 1918–1938 německý historik Johann Wolfgang Brügel.

Konec českých pošťáků

Samospráva Německých Čech začala s propouštěním českých úředníků. V Ústí nad Labem nechala do jednoho vyházet všechny české zaměstnance, stejně se zachovala i na mnoha úřadech ve Znojmě. „Pozoruhodné je, že Češi podobnými záchvaty netrpěli: s výjimkou čelných funkcionářů ponechali v úřadě všechny německé úředníky a soudce!“ popisuje historik Brügel vývoj v dalších letech a pokračuje: „Jisté je, že hrdinný národní akt z Ústí, odstranění všech Čechů z pošt, měl jeden nepříjemný následek: kdykoli Němci až do roku 1938 požadovali odpovídající zastoupení německého elementu ve státním aparátu, vždycky měli na talíři právě tento svůj počin.“

Němečtí předáci vyrazili do Prahy a chtěli s čelnými českými politiky Antonínem Švehlou a Aloisem Rašínem vyjednávat jako rovný s rovným, jako představitelé cizího státu. Poté, co vyjednávání selhala, ožívaly opět myšlenky na vojenskou pomoc z Německa. Část velení německé armády byla tomuto řešení nakloněna. Generál Erich Ludendorff, vedle Hindenburgha hlavní taktik říšského vojska, napsal už v polovině října memorandum německému ministru zahraničí Wilhelmu Solfovi a požadoval okamžité připojení Sudet k Německu. „Za zklamání, jež přinesla válka na jiných teritoriích, by takovýto vývoj situace neznamenal nic menšího než hodnotnou kompenzaci, již nesmíme pouštět ze zřetele,“ psal Ludendorff. Berlínští politici se tentokrát ještě ukázali jako rozumnější než jejich vojáci a německá armáda zůstala stranou sudetského konfliktu.

Tehdy ale nikdo nevěděl, jak se vše vyvine, a atmosféra byla výbušná. Československá armáda, která nejenže neměla vlastní uniformy, ale především téměř žádné zbraně, musela řešit první vážný problém po vzniku nového státu. Hrozila ztráta téměř třetiny jeho území (radikalizovala se také maďarská menšina na Slovensku). Jedním z přemetů dějin bylo, že nově jmenovaným československým ministrem obrany byl Jaroslav Klofáč, který předchozí léta platil za čelného bojovníka proti militarismu. Koordinace postupu proti sudetským vzbouřencům se ale v armádě ujal starosta České obce sokolské Josef Scheiner.

Ubráníme se na Ještědu!

Spojenci se k žhavému vývoji v českém a moravském pohraničí stále nevyjadřovali, a tak se pražská vláda rozhodla obsadit Sudety na vlastní pěst. 27. listopadu 1918 napochodovali čeští vojáci v rakouských uniformách ozdobených červeno-bílými stužkami do Mostu, aby obsadili tamní doly. Vláda Německých Čech vydala prohlášení, aby obyvatelé pohraničí nekladli odpor. Ke střelbě či nepokojům došlo naštěstí jen ojediněle, nejvíce mrtvých na české straně bylo právě v Mostě, kde se uvádí šest obětí. V Moravské Třebové zase 29. listopadu podle dobových pramenů čeští vojáci zabili šest Němců.

Odhodlání bránit své město dali 18. prosince najevo němečtí obyvatelé moravského Šternberka. „Čeští vojáci ale na okolních kopcích odpálili několik granátů, aby fingovali ostřelování dělostřelectva. To tehdy ještě k dispozici neměli, ale zabralo to. Šternberk se vzdal bez boje,“ vypráví Josef Harna.

16. prosince „padlo“ hlavní město Německých Čech Liberec, povedlo se to bez většího násilí. Pozoruhodné je, že k největším zastáncům ozbrojené obrany proti Čechům byl pozdější spoluzakladatel Komunistické strany Československa Karl Kreibich. Z jedné schůze před obsazením Liberce se zachoval záznam jeho vystoupení, kde hřímal: „A v nejkrajnějším případě pouze, pokud by nebylo možno jinak (…) použijme i násilí. (…) Jestliže jsme tři nebo čtyři roky vydrželi válku v zasněžených horách tyrolských (…), vydržíme ji i někde na Ještědu!“

Ve stejný den jako do Liberce vstoupilo české vojsko i do sídla župy Německá jižní Morava Znojma, o den později do Opavy, kde sídlila vláda krátkodechého útvaru Sudetenland. Tři dny po Štědrém dnu bylo obsazeno poslední vzbouřené město Litoměřice. „Německá domobrana ani čeští vojáci nechtěli větší ozbrojené srážky. Navíc separatistické provincie potřebovaly nutně potraviny a uhlí, které se nacházelo ve vnitrozemí, takže jejich odpor postupně slábl,“ říká Jaroslav Šebek z Historického ústavu.

K zdaleka největšímu krveprolití došlo až po zdánlivém uklidnění situace 4. března 1919, kdy v severočeské Kadani při vyvěšování státní vlajky bylo při potyčkách, které vojsko vůbec nezvládlo, zastřeleno 26 lidí. V dalších městech při srážkách s vojáky a četnictvem zemřely tentýž den tři desítky dalších. Nacisté tyto mrtvé na konci 30. let označovali za „první padlé druhé světové války“.

Historie se opakuje? Snad ne

Spojenci schválili postup československé vlády z konce roku 1918 teprve ex post. Jako první 21. prosince 1918 Paříž, která uznala, že nové Československo má nárok na historické hranice českých zemí. Britové se připojili až 7. ledna a Italové o den později, pak kývli i Američané.

Představitelé rebelských vlád prchli do Německa a Praha je označila za vlastizrádce. Prezident Masaryk jim ale na své narozeniny v rámci amnestie ze 7. března 1920 umožnil beztrestný návrat a například Rudolf Lodgman a Josef Seliger se stali poslanci československého parlamentu. Ve 30. letech pohraničí ovládla jiná partaj, Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, která ve volbách v roce 1935 získala dokonce nejvíc hlasů ze všech stran v Československu.

„Události z podzimu 1918 neustále využívala sudetoněmecká a později i nacistická propaganda k odůvodnění nároku na pohraniční území, které bylo interpretováno jako křivda proti německému národu ze strany versailleského mírového uspořádání,“ říká historik Jaroslav Šebek. „Každá přímá paralela mezi historickým vývojem a aktuální situací je ošidná,“ poznamenává ke srovnání se situací na Ukrajině v roce 2014. Nicméně dodává: „Pokud však uznáváme hranice dané postsovětským vývojem, tak anexe Krymu byla agresí proti suverénnímu státu a Rusko využilo velmi obratně proruské nálady mezi většinou obyvatelstva poloostrova.“

Ruský historik Andrej Zubov nedávno přirovnal situaci na Ukrajině (konkrétně na Krymu) k událostem z roku 1938 ve střední Evropě. Snad se úsloví „historie se opakuje“ nenaplní ve všech katastrofických scénářích, které nás zrovna napadají.