„Proč ty vlastně píšeš?“ – „Forma úniku.“ – „A baví to pak někoho po tobě číst?“ – „Já vím jenom o těch, co jsou nějakým způsobem svázaný s literárním provozem. A ty to bavit nemůže, poněvadž jsou smrtelně uštvaný…“

Citoval jsem už jednou tuhle pasáž z Haklovy knihy Pravidla směšného chování, když jsem o ní před šesti lety psal. Ten dialog lze chápat jako vzkaz pro autorovy čtenáře, tedy i pro mě. Chtěl jsem v onom článku autora ujistit, že to není tak zlé a že jeho psaní přeci jen někoho dost baví. A to určitě nejen ty „štvance literárního provozu“, k nimž taky jaksi patřím. A dodal jsem tehdy, že je tady i dost čtenářů, pro něž je Haklovo psaní už něčím jako korespondencí od někoho blízkého. Od někoho, koho jsme znali a byl nám i trochu podobný, vlastně dost podobný. A ty jeho texty jsou pak „dopisy“, které v průběhu let dávají dohromady zprávu nejen o něm, ale i o naší – tedy s dovolením – mojí generaci.

Chodec na lysohlávkách

Emil Hakl je totiž se svými deseti vydanými prózami, povídkovými knihami, novelami a třemi romány generační autor par excellence. A byl jím hned od začátku, od povídkové knihy Konec světa z roku 1998, kde se čtenář poprvé seznámil s figurou vypravěče, v němž jako by se sešel Bohumil Hrabal s Charlesem Bukowskim, doplněný Vítězslavem Nezvalem na lysohlávkách. Seznámil se tedy s autorem s mimořádnou schopností ostrého, a přitom básnického pojmenování. S citem pro hovor lidí a jeho komiku a pro vychutnání situací a jejich trapných nebo bizarních momentů. 

Pokračovalo to pak milostným románem Intimní schránka Sabriny Black, o němž by se mohlo taky psát jako o historickém obraze divoké Prahy 90. let, přes výchovnou novelu O rodičích a dětech, jež ho díky Michálkovu zfilmování učinila známým poněkud širšímu kruhu publika, až k povídkám z knihy O létajících objektech a souboru Hovězí kostky, v nichž se typ haklovského antihrdiny objevuje v různém prostředí a nasvícení. Posledním vypravěčovým výskytem je román Umina verze, který vyšel na konci roku. V klamavém převleku za sci-fi (jde tam o milostný vztah s umělou ženou, Uminou, která ovšem má všechny rysy haklovských femme fatale, především tedy vlastní vůli, s níž ho opustí) se opět hraje ta smutná, ale humorem doprovázená romance o samotě, kterou si člověk sice nepřeje, ale zaslouží.     

Je to tedy od počátku plus minus stejná postava, jen se posunuje perspektiva, mění osvětlení a zaměřuje fokus. Hakl by možná mohl, ale těžko někdy napíše nějaký odosobněný příběh, nějaký konstruovaný román se zápletkou na nějaké vážné společenské téma. Jeho svět je ohraničen tím, na co může sáhnout a co může pojmenovat svým jazykem: když vypráví příběh někoho jiného, okamžitě klesá kvalita a zajímavost. Jeho prostorem je několik prochozených pražských periferních čtvrtí, do nichž se obvykle vydává hrdina s nějakým svým přítelem, často rovněž trochu literátem, případně – jako v té zfilmované novele – s otcem, který je vypravěčovým alter egem. 

Společně pak vypijí něco po různých lidových hospodách, vedou přitom hovory na různá témata, často docela odborná (Hakl se vyzná například v letectví, otec byl znalec plazů a čolků), vyprávějí si historky o známých, často značně brutální, přičemž do těchto dialogů vstupují další děje a postavy, současně ovšem nelze říct, že by tam přinášely něco dramatického. To už se stalo a teď se o tom vypráví. Třeba několikrát dokola.  

Haklovo psaní je přitom opakem monotónnosti. Naopak se v jeho světě vše hýbe, jeho receptory jsou pořád nastražené, neustále na něco reagují a něčím jsou zaujaté. Nehodnotí, nemoralizuje, dávno se vzdal představ, že by „tep doby“ mohl zachytit v jeho celistvosti, která už ani neexistuje. 

Takové ambice nikdy ani neměl. Pryč je patos lyrického hrdiny, pryč jsou nějaká ideologická východiska, psaní nemá příchuť „heroického“ údělu nebo nějakého společenského poslání. Spíš jde o nějakou cennou úchylku od normy, talent kuriózního typu, který – a je v tom i jistá póza – její oběť pěstuje se skepsí a jen tak mimochodem. Zato s vnitřní vášní. Musí to prostě ven. Je to jako se vším: „Mít soucit, ale nelitovat. Vyzářit kašpara, zmizet. Jít dál. Žít na rozhraní. Záda v teple a vpředu z huby pára.“ (Intimní schránka Sabriny Black)  

Hakl je tedy mimořádně homogenní autor. Píše vlastně pořád o tom samém, tedy o jakémsi stále znovu definovaném „já“, chlapíkovi s citlivou duší, ostrým pohledem a dosti nepoužitelnou výbavou pro tzv. normální život, především rodinného a kariérního typu. Není to přitom žádný outsider, jak se zjednodušeně o něm píše, nýbrž muž vybavený různými nadáními, především vyostřenou senzitivitou, která se prakticky realizuje tím, že vždy je vítán v nějakém „kreativním“ zaměstnání.

V devadesátých letech to byly reklamky, kde se živil jako výrobce sloganů, později redakce. Jsou to ovšem náhradní existence, chlebařina, z principu to hrdinu neuspokojuje, ba tím pohrdá. Takže na těch místech nevydrží, ale vtipně o nich píše. Haklův hrdina bodově, pointilisticky zachycuje jednotlivé jevy a hovory, historky, do kterých vstoupí, vyslechne je, chvíli s nimi je, nejlépe u alkoholu, a poté je zase opustí. Postavy, většinou podobně nestandardní typy, které se ve vypravěčově zorném poli ocitnou, se načas otevřou. Vypovědí svůj příběh a zmizí tak, jak se uzavře povídka. Neboť jim, stejně jako životu, není dána pointa. 

To neznamená, že jeho prózy nemají svou dramatičnost a tragiku: právě naopak, Hakl zachycuje rozpadání vztahů, které drží pohromadě jen silou věčné vůle s někým být. Vůle, jež je zároveň nejvíce ohrožuje a rozbíjí. Onen rozpad se děje většinou nenápadně, buď už nastal a my nyní spolu s užaslým, a přesto na vše připraveným vypravěčem posloucháme jen jeho ozvěnu. Jako když ta lehká holka v povídce Události a komentáře vypráví o tom, jak ji její podivný kluk nejdřív uspal a pak celou potetoval vulgárními nápisy.

Nebo když v povídce Podivín dávná vypravěčova známost vzpomíná na svůj poslední nešťastný případ, podivína, který měl celý byt plný vojenských miniatur, jež byly jeho jedinou skutečnou vášní. Anebo jsme v centru tohoto rozpadu, té věčné vztahové neurózy, která začíná u banality a končí na pokraji tichého šílenství, které se však zase přežene, protože život jde dál, i když se rozpadá pod rukama. Nebo v jiné povídce, prázdninovém romanetu, kde dvojice překonává opotřebovaný vztah výpravou do balkánských hor, kde se přiblíží jakémusi hlubinnému lidskému zlu, jež kolem jejich „luxusních“ problémů projde jen tak netečně a bez vysvětlení…

Jejich suverenita je v odstupu i srozuměnosti, která je kdesi za řečí, jež je barvitou clonou jejich životů. Tato mužná citovost, v současném umění tak výjimečná, je nakonec vlastním jádrem Haklova psaní, i když se může na první pohled zdát rozbité do anekdotických střepin. Ale důležité je to, co je v něm konstantní: že se lidé stávají sami sebou teprve ve vztazích k jiným lidem a ty že je třeba stále hledat. Na cestě, při procházce. Za činnosti, jíž Haklovi v mnohém blízký i otcovsky vzdálený už zmíněný Hrabal říkal „hovory lidí“.

Svědkové krásné exploze

Generace, která má padesátku za sebou – ač tomu pořád jaksi těžko věří –, má tedy v Haklovi autora, který se stará, aniž by o to samozřejmě stál, o její literární obraz. 

Hakl tuto službu vykonává jednoduše tak, že portrétuje sám sebe. Je to autoportrét, který je velmi osobní, ale má přitom kolektivní rysy. Zcela jistě v tom není žádný úmysl, žádná koncepce či rozhodnutí. A je víc než pravděpodobné, že on sám by takovou roli zásadně odmítl. Ostatně patří k rysu oné generace, že něco plánovat nebo plnit nějaké zadání, hrát podle nějakých not se dosti úspěšně bránila.

Takže nakonec žádnou extra roli nesehrála. Byla to naopak generace velké improvizace a permanentní nehotovosti, jako by stále ty důležité věci odkládala. Možná také proto, že to nejdůležitější přišlo tak rychle, že se ani nestačila řádně uzemnit a přijmout, že teď už je to vážně a načisto. To nejlepší se stalo hned na začátku a byla to taková jízda, že zbytek života je jakýmsi jejím dojezdem, brzdnou dráhou, jejíž stopy končí ve vytracenu. 

Řeč není samozřejmě o celé generaci, ale o její části, která je náchylnější k jistému druhu generačních chorob a nákaz, k jistému druhu příjemně a pozvolna provozované sebedestrukce. Jedná se také spíš o její mužskou část, ta ženská je vždy přece jen poněkud záhadnější a též inteligentnější – v konečném důsledku to však odnáší podobně. 

Haklovo psaní je v tom smyslu ukázkově maskulinní, nikoli však machistické. Je to veselá elegie samce-samotáře, jemuž se cosi v životě úplně nepovedlo, ale přitom si ho žil maximálně svobodně a po svém, takže vlastně může být spokojený. To je také důležitá generační věc: byla to možná první generace v novodobých českých dějinách, která se nemohla vymlouvat na nikoho jiného než na sebe. A také to nedělala. Možná v tom byla generací zcela výjimečnou. 

Když jí bylo něco po dvacítce, zažila ke své velké radosti zhroucení režimu, který nenáviděla, ale měla z něj už spíš legraci, takže ji ani nenapadlo vnímat se nějak vážně či snad heroicky. Ano, někteří chodili na demonstrace, ale i to byla spíš zábava. Jistě, demokracie, svoboda, Havel etc., to všechno bylo dobré. Ale ještě větší odvaz bylo to, co se náhle dělo kolem – na ulicích, v klubech, v hospodách, na náměstích… Co se dalo dělat se sebou samým, jak vždy byl důvod k napití a jak se daly lehce sehnat drogy, které k té svobodě patřily. Byla to generace „výbuchu“, jak to ve svém románu Sestra z roku 1994 nazval Jáchym Topol, jenž se zdál být tím generačním autorem, ale pak se odebral do jiných sfér. 

Byl to výbuch svobody, možností, chaosu, pestrosti, mnohosti, nicoty, krásy, ošklivosti, nadějí, iluzí… 

Zážitek oné exploze byl tak ohlušující, že oni citliví mladí muži (a některé ženy) už navždy ztratili jaksi základní životní směr či cíl. Místo toho šli do všech směrů, nic nebylo cílem. Jako by stále donekonečna protahovali ten kypivý mejdan, který už přitom skončil a lidé odešli – ale oni byli stále ještě trochu opilí, takže bloudili v jeho kulisách. V letech, kdy by se měla tato generace dotvářet, se pak všechno měnilo tak rychle, že ani ona sama se nemohla ustálit do něčeho pevného.

A přesto to byla vlastně šťastná generace. Vstupovala do éry možností, o nichž věřila, že jsou i pro ně. Někteří po nich sáhli, jiní je nechali být, aniž měli pocit, že o něco přicházejí. Byla to doba, kdy samotná možnost možností mohla člověka naplnit radostí, která mohla vydržeti dost dlouho. Mezitím se poněkud setmělo a možnosti byly překryty obavami. Haklova generace může být osudu vděčná, že zažila obojí. V rámci spravedlnosti pak musí připustit, že všechno má svůj smysl: „A zalehlo mě nejasné, ale zato nečekaně silné štěstí, že žiju právě v tomhle a ne jiném čase, v době, která je zázračná tím, že člověk slyší a vnímá a úplně cítí pod nohama ten hromový rachot, se kterým se to s námi se všemi každou chvíli utrhne a klesne o kus níž a dál, někam dolů, do neznáma.“ (O létajících objektech)

Ono tušení „jemné“ apokalypsy, která provází Haklovy texty z posledních let, už okusuje pevninu, na níž stojíme. Je na ní pořád ještě dost místa, aby to stačilo na její klidné, byť třeba hořké pozorování. Ještě pořád se do tohoto zužujícího se obzoru vejde okouzlení jevy a předměty, v nichž nalézáme nostalgickou a lacinou krásu marnosti: v mírně přiopilém hovoru s přáteli, v ranním dešti po noci se ženou, v absurditě literatury, která je vlastně už zbytečná, ale aspoň nám připomíná, co všechno krásné máme za sebou.