Média se stala Achillovou patou české demokracie. Projedná je europarlament

Piš, ať můžu vydírat

Média se stala Achillovou patou české demokracie. Projedná je europarlament
Piš, ať můžu vydírat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Také zdejší demokracii ohrožují autoritáři, přitom originálním způsobem. V Česku neboří křehký demokratický systém výbojný nacionalismus, agresivní sousedé, populističtí politici ani všemocní mafiáni. Hlavním nástrojem k návratu vlády silné ruky jsou média, přesněji likvidace jejich nezávislosti, bez níž demokracie nemůže fungovat. Právě o tom bude prvního června rokovat Evropský parlament.

„Jsem velmi zklamaná z českých kolegů, protože předstírají, že nevidí tu podstatu,“ prohlásila v rozhovoru pro on-line deník Echo24 Ingeborg Grässleová, poslankyně z Evropské lidové strany. Reagovala na protesty českých lidovců, že Evropský parlament projedná „riziko politického zneužití médií v České republice“. Stejně jako čeští europoslanci se k nápadu jednat o médiích postavila většina tuzemských novinářů, podivil se politolog z Vysoké školy ekonomické Karel B. Müller. „Česká média dokola opakují vyjádření českých europoslanců k plánovanému projednávání místo toho, aby se zeptali německých europoslanců ze strany lidové, proč vlastně tento návrh iniciovali,“ napsal v blogu na webu iHNed.cz.

Už jenom tyto reakce signalizují, že se děje něco neobvyklého. Když sami novináři nechtějí mluvit o tom, že je ohrožena jejich nezávislost, a když politici riziko potvrzují pouze s podmínkou, že nejde o nic vážného, co by oni sami nedokázali vyřešit, pak to s nezávislostí médií opravdu může jít z kopce. Nezávislá žurnalistika patří k předpokladům demokratického systému. Češi mají k zastupitelské demokracii vlažný vztah a skoro dvě třetiny z nich doporučují vládu silné ruky. Nezájem veřejnosti o otázku, do jaké míry se média podřizují ekonomickým a politickým zájmům svých vlastníků, je zase dokladem toho, že není jasná ani klíčová role, jakou v demokratickém mechanismu hrají novináři.

Neobvyklost poměrů bývá obvykle ilustrována tím, jak své vlastnické pozice v médiích posilují silné finanční skupiny v čele s Agrofertem Andreje Babiše, který právě médií využil, aby se stal nejvlivnějším politikem. To nezní jako objev, když nástup miliardářů monitorují i mezinárodní organizace typu Reportérů bez hranic, které zpravidla poměry v postkomunistických zemích nechápou. Přesto v nedávno publikované výroční zprávě za rok 2016 shrnuli reportéři tuzemské poměry krátkou poznámkou s titulkem „Oligarchové na vzestupu“, kde zdůrazňují, že „koncentrace vlastnictví médií dosáhla kritických úrovní“. Skutečné drama se skrývá v tom, jak rychle oligarchové posilují a co všechno už ovládli. Tak vzniká nový mediální prostor, který se značně liší od toho, jenž byl v prvním desetiletí po listopadové revoluci vytvořen entuziasmem zdejších žurnalistů a investicemi ze západní Evropy.

Dobrodružství pěti oligarchů

V posledním desetiletí vzniklo v Česku pět mediálních domů, které průběžně posilovaly. Prvním z nich byla v roce 2008 Economia Zdeňka Bakaly. Její hlavní část Bakala koupil od německého vydavatele a v roce 2013 ji rozšířil o druhý největší internetový portál Centrum.cz. Inspiroval majitele největší mediální agentury Jaromíra Soukupa, který před šesti lety převzal od Sebastiana Pawlowského zpravodajský časopis Týden a v následujícím roce přidal pod značku Empresa televizi Barrandov i bulvární týdeník Sedmička. Těžké váhy nastoupily po roce 2013. Ještě před parlamentními volbami koupil Babiš od německého vydavatele Mafru včetně dvou deníků a dvou zpravodajských serverů, k tomu přidal nejposlouchanější rádio a hudební televizi.

O rok později vytvořili Daniel Křetínský a Patrik Tkáč Czech News Center, jehož základem se staly zdejší aktivity švýcarského koncernu Ringier, kde vlajkovou loď tvořily bulvární Blesk a Aha! se Sportem. Jako poslední se přidala Penta, která rovněž od Němců pořídila vydavatelství Vltava Labe Press s regionálními Deníky a několika tzv. společenskými časopisy.

Česko patří mezi sedm zemí, kde se zvětšilo podezření, že média nejsou svobodná, ale slouží cizím politickým a ekonomickým zájmům - shutterstock

Tento výčet není nudný pouze z toho důvodu, že v obrysech popisuje, jak úzká skupina podnikatelů ovládla skoro všechno, co je v českém mediálním světě významné. Economia, Empresa, Mafra, Czech Press Center a Vltava Labe Press jsou ti, kdo určují veřejnou debatu. Ze sedmi deníků nepatří pod pět nových koncernů jen Právo s necelou desetinou trhu, zato tam patří oba bezplatné deníky Metro a E15. Mezi sedmi nejčtenějšími zpravodajskými týdeníky není pod kontrolou skupiny jenom Euro s podílem necelých pěti procent na trhu, jehož majitel uvádí jako sídlo americký stát Oregon. Pět oligarchů neovládá mezi dvaceti nejnavštěvovanějšími zpravodajskými portály na internetu pouze pět (Seznam s Novinkami, Parlamentní listy senátora Ivo Valenty, Eurozprávy, Echo24 a Euro). Z velkých zpravodajských médií zůstaly stranou pouze veřejnoprávní televize i rozhlas a zvláště portál Seznam, pozoruhodný tím, že má větší návštěvnost než ostatní zpravodajské weby dohromady.

Pěti mediálním magnátům se říká oligarchové, protože podle východoevropského modelu spojují ekonomickou sílu s politickým vlivem. Obvykle se neoznačují za kartel, i když v jednom důležitém ohledu si život navzájem nekomplikují. Když jakékoli noviny hájí podnikatelské zájmy svého vydavatele, mohou se spolehnout, že jim to konkurence nebude vyčítat. Zkušenost ukazuje, že pokud se jeden z vydavatelů dostane do potíží, může počítat s mírným zacházením ode všech novin. Mediální prostor má být otevřeným fórem pro všechny informace i názory, potichu se však podřídil ekonomickým zájmům několika koncernů či holdingů. Nebezpečím pro demokracii se stal tento systém ve chvíli, kdy nejsilnější z oligarchů, Babiš, vstoupil otevřeně do politiky. Model tolerance mezi pěti nejsilnějšími holdingy se rázem rozšířil.

Ochranné zabarvení

Veřejnost si cosi jako úpadek médií uvědomuje. Upozornil na to před měsícem Český rozhlas, když publikoval výzkumy agentury CVVM. Důvěra k tisku, rozhlasu i televizi se propadla na třetinu dotázaných, přitom ještě před deseti lety byla na dvou třetinách. Moderátor Václav Moravec, který data využil pro odbornou studii, to vysvětluje „vysokými profesními náklady, které vynaložili čeští novináři na podporu nového politického režimu“. Když byla v období finanční krize a korupčních skandálů po roce 2008 demokracie zpochybněna, ztratili pověst i novináři.

Tento výklad je k žurnalistům příznivý. V dřívějších obdobích politické frustrace, například za opoziční smlouvy v letech 1998–2002, prestiž novinářů bojujících proti nešvarům naopak rostla. To se nestalo v časech Nečasovy vlády, protože většina novinářů podpořila nepopulární úsporné reformy. Na vysvětlení čeká to, proč se propad důvěry prohloubil v období Sobotkovy vlády, kdy naopak prestiž politiky vyrostla. Měsíc starý průzkum STEM/MARK tvrdí, že za pokles kvality médií může tlak ze strany majitelů, vedení redakcí i politických stran, k tomu přispívá nízká morálka samotných žurnalistů. Z novináře jako bojovníka za demokracii, který tepe nešvary, se stává v očích čtyř pětin občanů bezcharakterní pisálek, posluhující tomu, kdo ho platí.

Propad důvěry potvrzuje i jarní Eurobarometr. Česko patří mezi sedm zemí, kde se zvětšilo podezření, že média nejsou svobodná, ale slouží cizím politickým a ekonomickým zájmům. Do stejné kategorie patří Německo a Rakousko, kde mají lidé novinářům dosud za zlé, jak zamlčovali dopady uprchlické krize, a také Maďarsko a Polsko, kde média podobně jako v Česku podléhají expanzi mocných.

Jaromír Volek z Masarykovy univerzity vysvětluje pád prestiže i tím, že se změnily podmínky. „Novináři se virtualizují a hybridizují,“ tvrdí Volek. Dříve novinář pouze psal důkladné články, teď musí své názory prezentovat na sociálních sítích a doplnit videoreportáží. „To je na úkor kvality,“ uvedl expert v Českém rozhlase. Novináři někdy nedokážou konkurovat neprofesionálům, kteří umísťují na sítích produkty s větším ohlasem. V této situaci může podezření ze ztráty nezávislosti uškodit ještě víc. „Pro upadající kredibilitu českých novinářů je to devastující, nic horšího se nemohlo stát,“ komentoval Volek únik nahrávky rozhovoru Marka Přibila z Mladé fronty DNES s jejím vydavatelem Babišem. Přibilova nabídka k pošpinění politických konkurentů není jenom dokladem o ztrátě svobody, ale také o tom, co může znevolnění novinářů způsobit.

V médiích se rozmohla tzv. investigativní žurnalistika. Novináři v tomto žánru využívají řízené úniky z vyšetřovacích spisů, které bez ověřování předávají veřejnosti. Pokud média ovládne politik, stávají se články investigativců likvidační zbraní, podobnou propagandě z komunistických časů. Sám Přibil zničil kariéru ministra školství Marcela Chládka, neuspěl proti Milanu Chovancovi z vnitra.

Víc než politickou scénu změnila tato praxe sama média. Svědčí o tom výroky novinářů z Mafry, kteří prý o Přibilově roli neměli tušení. „Překvapilo mě, že z nahrávek jasně vyplývá, že redakce Mladé fronty DNES měla dokonce člověka, redaktora Marka Přibila, který fungoval jako spojka pro pana Babiše s vedením redakce,“ prohlásila v rozhovoru se slovenským deníkem Sme Tereza Boehmová, která po zveřejnění nahrávek rozvázala s Mafrou smlouvu. Další kolegové vydali prohlášení, podle kterého jim nikdo, ani Babiš, nediktoval, co mají psát. Museli se však snažit, aby si Přibilových aktivit nevšimli. Sám Přibil je do detailu popsal v loni publikované knize Svátosti sadistického boha, kde zachytil období svého přechodu z holdingu Empresa do Mafry. Kolegy zachytil pod smyšlenými jmény, zároveň ale tak, aby se v postavách poznali. On sám vystupuje pod jménem Viktor a v obou vydavatelských domech se nejen on sám věnuje shromažďování kompromitujících policejních materiálů. Ty využívali vydavatelé nebo sami novináři k vydírání. Přibil není důvěryhodný zdroj, lidé v Mafře mu přesto věřili do té míry, že jeho články publikovali.

Novináři Mafry se probudili v prekérní situaci. Politik se může jmenovat Berlusconi nebo Babiš, jeho médium však nemůže publikovat jenom články vyrobené na zakázku k likvidaci konkurence. Aby se dalo špinavostem věřit, musí noviny vzbuzovat dojem, že nikomu neslouží a publikují „padni komu padni“. Majitele není možné bezohledně kritizovat, jinak však platí, že tím lépe, čím nezávislejší články vycházejí.

Každý ví, kdy činí zlo

Redakce posluhují mocným. Do té míry, že poměry v tuzemských médiích mohou sloužit jako příklad užitečné definice německé filozofky Bettiny Stangnethové, za jakých okolností jsou lidé ochotni sloužit zlu, v tomto případě pracovat v médiích, která předstírají nezávislost, aby o to více pomáhala rozšířit vliv majitele. Stangnethová v knize Myslet zlo tvrdí, že lidé vždycky vědí, že pomáhají něčemu špatnému, proto musí sami před sebou a blízkými své chování zdůvodnit. Nejčastěji tvrdí, že se nechali svést. „Prostě jsem neviděl jinou alternativu, když jsem chtěl pokračovat v kariéře, nezklamat své nadřízené a uživit rodinu,“ zní výmluva, která je v dnešních redakcích doplněna povzdechem, že „každý má hypotéku“. Nebo si vůbec nevšimli, že šlo o něco zlého, protože dělali jen to, co ostatní.

Podřízením zlu sice získali pozici, z níž mohou šikanovat a vydírat, takovou motivaci ovšem každý zamlčuje. Někdy lidé připouštějí, že se pro špatnost opravdu rozhodli. Vždy však dodávají, že tak činili ve jménu vyššího dobra. Takovému postoji se blíží nedávné komentáře dvou šéfredaktorů Babišových médií, že aktivismem na podporu oligarchy brání společnost před nástupem skutečně nebezpečných autoritářů.

Česko se dostává bruselskou debatou o zneužívání médií do role evropských otloukánků, kterou si už vysloužili vládcové Maďarska a Polska za své nevybíravé intervence vůči dosavadní demokratické ústavě a jejím zvyklostem. Tímto argumentem čeští europoslanci brání, aby se v Bruselu mluvilo o úpadku zdejších médií. U nás se přece nikdo nesnaží omezit nezávislost soudů, nemění účelově volební zákon, neovládá společnost nacionálními hesly. Vlády Polska i Maďarska si bez skrupulí podřídily státní televizi, a u nás jde jenom o fungování soukromých médií. Takové srovnání kulhá. Kritici obviňují polské a maďarské konzervativce, že se snaží demokratické poměry oslabit ve prospěch silných stranických vůdců. V Česku jde o něco jiného. Oligarchickým ovládnutím médií se likviduje jeden z nezbytných předpokladů demokratického systému.

25. května 2017