Autorský medailon českého vydání povídkové sbírky Exil turecké spisovatelky Çiler İlhanové ke knize poznamenává, že byla „oceněná European Union Prize for Literature za rok 2011 a doposud přeložená do osmi jazyků“. Jsou to samozřejmě údaje, které lze k autorce nejsnáze dohledat i na internetu.

Přitom taková reklama je zavádějící a autorčině pověsti spíš ubližuje, protože pokud už napsala nějakou dobrou knihu, zůstala ve stínu tohoto ocenění průměrnosti. Sbírka kratičkých textů jsou jakési dumky nad novinami, beletrizované úvahy nad fotkami či krátkými zprávami čili fantaskně rozpracované obrazy.

Nelze přesně určit, zda je to soubor povídek, nebo novela – vyprávěnky mají zřetelný rytmus, napříč pěti oddíly se opakují jejich názvy (Dcera, Batman atd.), navíc na sebe vždy navazují: což znamená, že téma dvou textů po sobě je vždy též.

A tak když třeba v povídce Pippa vypráví hrdinčina matka, jak svou dceru od jejího narození nenáviděla, chtěla se jí zbavit a jak si dítě přesto dokázalo život vyvzdorovat. A když toto vyprávění končí dívčiným znásilněním a následně násilnou smrtí, jmenuje se následující povídka příznačně Nesmrtelná a začíná větami vypravěče, znásilňujícího pravidelně svou zaměstnankyni: „Nechce umřít, kurva jedna! Ani neumírá, ani nesouhlasí.“ Udržet takové kompoziční vlnění přes celou knihu muselo na jejím uspořádání dát nejvíc práce.

Ale jsou tu i další zřetelně opakující se prvky. Příběhy, které si autorka vybírá ke zpracování, mají ambici zachytit drsný život v arabském světě, především tedy drsný život žen: matek, dcer, mladic. Ženské panenství, které v této kultuře má velkou cenu, je tu nazíráno jako zobchodovatelná položka. 

Muži si sex vynucují, bezohledně k duším žen je všelijak zneužívají a jsou to vlastně „lovci panenství“. Když se stane, že někdo z dívčiny rodiny přijde na to, že holčička již není čistá, neděje se nic: její otec či bratři na oplátku zneuctí příbuznou prznitele. A obě postižené jsou pak svorně provdány za nějaké nuzáky, kteří nevěstu bez věnečku přežijí a jsou ještě rádi, že si je vůbec některá vzala. Anebo je běžné, že když dívka dělá rodině z nějakého důvodu ostudu, touží ženská část její rodiny po její smrti, kdežto mužská část rodiny na nic nečeká a zabije ji rovnou.

Druhým osudem, jemuž se İlhanová (v češtině prostřednictvím překladatele Petra Sýkory) opakovaně věnuje, je osud psí. Psi jsou častým objektem i subjektem jejího vyprávění, zobrazen je jejich mrzký život mezi istanbulskými odpadky či úděl vojenských rekrutů – určených k tomu vběhnout s bombou na těle mezi nepřátele…

Pojítkem těchto vyprávění je práce s pointou – tedy hrdinovo často užvaněné naříkání končí rázným převrácením pohledu v posledním odstavci jeho příběhu: v povídce Ztroskotání vypráví žena o cestě své rodiny za svobodou v gumovém člunu po moři, postupně sleduje, že umřou skoro všichni příbuzní, s každou touto ztrátou se musí rychle vyrovnat, protože utkání s vodním živlem pokračuje.

Přitom ale konstatuje: „Kousek před pobřežím, když už mě opouštěla síla v rukou, mě vytáhli na loď. Máma, táta, starší brácha… Všech je mi líto, ale nejradši bych si uřízla ruku, z níž mi vyklouzla ruka mého čtrnáctiletého brášky.“ Několikrát se výrazná pointa takového či podobného střihu dá obdivovat, stává-li se však principem a jediným způsobem završení příběhu, nudí. Příběhy propojuje taky věčná touha po happy endu.

Autorka si přeje, aby si její hrdinové uvědomovali své hříchy a trpěli jimi, vnucuje postavám svědomí. Takže policista, který na demonstraci zatkne nevinnou dívku a pak ji mučí několikahodinovým výslechem, si po manželčině vyčítání a pohledem na svou fotku v novinách – kde vidí svůj zuřivý animální výraz, s nímž dívku tahal pryč z davu lidí – uvědomuje, že je hňup, nikoli zodpovědný pracovník pořádkových sil.

Anebo když se v povídce Irák I Saddámovy dcery vyznávají z nenávisti k otci a uvádějí na pravou míru jeho poslední okamžiky: „Prý jsme byly pyšné, že si nenechal zakrýt tvář, že se ani nezachvěl, když mu kolem krku kladli oprátku. Pohádka. Všechno je to jenom pohádka. Ten americký velitel, jemuž jsem vyzradila otcův úkryt, je mi svědkem. Žebral o milost, když šel na smrt.“ Lze si nad každou z předvedených vyprávěnek snadno představit, jak vypadala a zněla novinová zpráva, která jí byla východiskem. Zároveň ale zbývá otázka: je-li výsledkem paralelismus, jsou skutečně paralelní i dějiny? Není to nesmysl?

 Çiler İlhanová: Exil. Z tureckého originálu Sürgün přeložil Petr Sýkora. Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2015. 168 s. 248 Kč.