Vítězný útok křesťanských vojsk vedených polským králem Janem III. Sobieským 12. září 1683 na turecké pozice před obleženou Vídní, to je velká chvíle Evropy, bez ohledu na to, jaký máme vztah k multikulturalismu.

Je prostě dobře, že tehdy chrabří Poláci (Jan Sobieski prý řekl, že král zůstal v Polsku a na bojiště se dostavil polský voják) s pomocí jiných Středoevropanů, mezi kterými bylo i mnoho Čechů, Vídeň zachránili a udrželi její evropský a křesťanský ráz. Turecká Vídeň by sice neznamenala konec světa a civilizace – ta turecká byla tehdy s naší srovnatelná (v něčem, třeba v hygieně, byla dál), i když právě tehdy začíná silně stagnovat a brzy ustrne v nehybnou despocii. Ale tak či onak, buďme rádi, že jsme mohli ještě nějaké to století trpět a rozvíjet se pod katolickými Habsburky, ti nám přece jen byli o dost bližší.

Je zároveň poněkud komické činit z onoho 12. září nějaký den evropského heroismu či antiislámského odporu, což se hodí tak do nějakých fantasy a počítačových her, ale nikoli do dnešní Evropy. Dnes před Vídní netáboří stosedmdesátitisícová islámská armáda, se kterou před ono pro Turky mystické „město zlatého jablka“ přitáhl velkovezír Kara Mustafa. Dnes skoro tolik Turků ve Vídni žije, pracuje, chodí do školy, modlí se v mešitách, rodí a vychovává další generace vídeňských Turků. Jejich dávní předci ostřelovali ze svých kanonů vídeňské ulice, dnes je dláždí a zametají. Bez nich by Vídeň zkolabovala: nebyl by, kdo by ji čistil, kdo by svážel odpadky, kopal příkopy – nebo třeba pracoval na jatkách nebo v jiných špinavých a sebezapření vyžadujících oborech.

Turci se proměnili v nezbytnou pracovní sílu, dělníky města, kteří nahradili domácí obyvatelstvo, které by takovou práci už vykonávat nechtělo, neboť by to brali jako nedůstojné, podřadné a vykořisťující. Výsledkem tohoto „sociálního pokroku“ původních obyvatel je však strašlivá past, kterou si Vídeň, stejně jako jiná velká západní města, sama na sebe připravila.

Už v polovině osmdesátých let psal známý italský esejista Claudio Magris ve svém slavném cestopise Dunaj o tom, že „dnes se Turci vypuzení před třemi sty léty do Evropy vracejí, nikoli se zbraní v ruce, ale pracovat, jako gastarbeitři, kteří tvrdošíjně snášejí ponižování a útrapy, ale pomaličku zapouštějí kořeny do země, kterou dobývají svou ponurou dřinou“.

Vzpomínám si, jak na mě tehdy, když jsem poprvé Magrisovu knihu četl – bylo to v roce 1992, kdy Dunaj vyšel česky, tyto vídeňské pasáže zapůsobily. Jako by se mi něco rozsvítilo. Aha, tak ono to nemusí být jen to ideální a idylické, jen to bezproblémové kulturní obohacení, ta etnická pestrost, kterou jsem jako mladý idealista u nás tak postrádal – ano, měli jsme a máme Romy, ale ti, bohužel, úplně ony přednosti multikulturalismu nenaplňovali. S jinými to bude lepší… Měl jsem přitom za sebou první cesty do Rakouska a do Vídně a byl poněkud zaskočen (ne že bych o tom nevěděl) množstvím tureckých tváří a žen v šátcích a dlouhých kabátech, obklopených chumlem malých dětí.

V Magrisovi jsem četl: „V mnoha městech v Německu, ale i v jiných zemích, ubývá ve školních třídách německých dětí a zaplňují je děti turecké; Západ, který vděčí za svůj úpadek poklesu porodnosti, reaguje se znepokojenou nadřazeností na výsledky sociálního mechanismu, jenž sám uvedl v chod. Je možné, že se blíží chvíle, kdy dějinné, společenské a kulturní rozdíly podají hrozivý důkaz, jak je soužití obtížné; naše budoucnost bude záviset i na naší schopnosti zabránit tomu, aby časovaná nálož nenávisti nevybuchla a aby nové bitvy o Vídeň nepřeměnily lidi v cizince a nepřátele.“

Magris si je v tom čase vědom, že sociální experimenty, které Západ vyvolal, tedy masivní přísun pracovních sil z chudých, kulturně odlišných zemí, představuje nemalé riziko. Byl samozřejmě jako vzdělaný intelektuál na straně tolerance, porozumění a vlídnosti, ale byl si vědom velkých nebezpečí.

Je to už třicet let, co se sympatiemi i obavami sledoval turecké rodiny ve vídeňských ulicích. Od té doby jich přibylo a zvláště v nedávné době získaly další posily ze zemí, které Turci, ti pyšní Osmané a dobyvatelé, kdysi ovládali. „Sociální mechanismy“, na kterých se sám Západ (především Německo) svou vítací politikou dál podílí, pokračují.

Rizika jsou přitom stále před námi, přičemž lze mít za jisté, že se projeví jinak než v roce 1683 a též že nám před nimi nepomůže žádné slavné vítězství na Kahlenbergu. Pokusit se jim předejít a najít způsob, jak je zmírnit, bude jistě důležitější než víra ve spásný příjezd Sobieského Poláků. Zázraky podobného typu se konají jen jednou. Dokonce i od Poláků…