Zase to vypadalo, jako že předseda lidovců Pavel Bělobrádek dělá z ničeho velké Něco, ale jeho popuzení bylo namístě. V pondělí česká vláda ministryni sociálních věcí Michaele Marksové-Tominové schválila koncepci rodinné politiky a tím z ní učinila vládní dokument. Z koncepce vypadly věci, které předtím lidovce dráždily, především právo (osamělých nebo lesbických) žen na to, aby jim umělé oplodnění hradil stát a nebylo k němu třeba souhlasu manžela. Taky z koncepce vypadlo povinné monitorování platů ve firmách nad 50 zaměstnanců, což mělo sloužit jako dokumentační centrum diskriminace ženského pohlaví.

V koncepci však zůstal základní směr, tedy přesun přízně státu od klasické rodiny, který dnes stát projevuje hlavně daňovou slevou na nepracujícího manžela či manželku. Marksová-Tominová a premiér Bohuslav Sobotka by rádi šli cestou vyšších dávek a přídavků pro všechny druhy rodin. Tím se v dnešním progresivním žargonu myslí i partnerství včetně těch registrovaných. Premiér mluví o „všech typech rodin bez rozdílu“, Bělobrádek v tom správně vidí „útok na manželství jako institut“, protože definice manželství, v západním civilizačním okruhu donedávna všeobecně přijímaná, tedy sezdaný pár muž–žena, některým vedoucím lidem v ČSSD a ANO připadá zbytečně úzká. 

Podle Bělobrádka byla porušena koaliční smlouva, koncepce totiž byla prosazena silově (hlasování ve vládě 9:8) a proti vyjádřené vůli jedné z koaličních stran. Ale z vlády už Bělobrádek lidovce nevyvede, bylo by to měsíc před volbami prázdné gesto. Celá koncepce se připravovala několik roků. Proč od začátku nevyhrotili situaci tak, aby premiér viděl, že už ministerským opracováváním takových nápadů riskuje koalici? Proč mu to nedali najevo v době, kdy by na jejich vládní účasti premiérovi záleželo? 

Příběh s rodinnou koncepcí je příběh o tom, jak moc respektovaným partnerem lidovci pro své silnější vládní partnery, ČSSD a ANO, skutečně byli. Žádné rovnocenné partnerství, hlavně mezi lidovci a sociálními demokraty, jako budoucí osa českých vlád, osa, jejíž partneři se intimně znají a důvěřují si, za ty čtyři roky prostě nevzniklo.

Tím se dostáváme k otázce pro KDU-ČSL podstatné: Neměla z této vlády odejít už dávno? Čemu všemu zabránila a co skutečně důležitého prosadila? Bilance je neslavná. Pokud jde o koncepci rodinné politiky, i ty hrany, jako bylo oplodňování žen bez toho, aby měly otce, zablokovala už opozice z ministerstva zdravotnictví. To po celou dobu ovládá stranický kolega Marksové-Tominové, sociální demokrat. Daniel Herman na ministerstvu kultury kromě své sebepropagace v kulturních kruzích a trochu lepšího rozpočtu díky duchovní a veřejné podpoře, kterou poskytoval Andreji Babišovi, neudělal pro agendu svého resortu téměř nic. Nejdůležitější ministerstvo, jímž KDU-ČSL disponuje, ministerstvo zemědělství, za Mariana Jurečky významně zesílilo podporu zemědělských velkozávodů, která vede k posilování monokultur, které ničí ornou půdu a zabíjejí zvěř. To je ten zásadní politický zločin lidové strany, nebyl přitom vyvážen žádným úspěchem. Kromě toho celou tu dobu legitimizovala skandální přítomnost Babiše na ministerstvu financí. 

Dnes se lidová strana pro povolební úvahy dá použít jen negativně: že pokud by se do sněmovny nedostala, několik procent hlasů, které má jisté vždycky, propadne a nejvíc z nich dostane vítěz voleb, že Babiš bude ještě silnější. Kdyby se ale do příští sněmovny náhodou nedostali, tak jako se to stalo v roce 2010, žádné zásadní téma by neosiřelo, žádná konzervativní síla, která si dokáže zjednat ohledy na své hodnoty, by v nich nebyla postrádána.