Devadesátá léta byla strašná. Před zraky lidu se v nich odehrála kolosální loupež, které ten lid naivně a zaslepeně tleskal. Národ z nich vyšel ožebračen a oloupen. Vše, co tady bylo za socialismu vybudováno – a nebylo toho málo –, bylo rozkradeno a zničeno. Ti, kdo se na tom zločinu podíleli, si dnes mnou ruce: nikdo nebyl odhalen, nikdo nebyl potrestán. Pointou temných let byla prezidentská amnestie z 1. ledna 2013 vyhlášená hlavním pachatelem onoho podvodu, Václavem Klausem.

Trochu přeháním, ale zhruba takové je vyznění střihového filmu Česká cesta mladého dokumentaristy Martina Kohouta. Viděl jsem ho na projekci v pražském kině Ponrepo a z následné diskuse bylo zřejmé, že takto to mladí lidé vidí též. A patrně nejen ti, kteří do sálu přišli.

Jako by sledovali scény z panoptikálního období českých dějin, výjevy masového šílenství, výbuchy iracionality. Lidé stáli na náměstích a bouřlivě vítali politiky, kteří je přišli okrást a zavléct do kapitalistického pekla. Smáli se jejich (trapným) vtipům, spínali k nim ruce, ba přinášeli jim dary, připíjeli si s nimi, tleskali jim nadšeně. Oni snad ty politiky i milovali! A vedle Václava Havla nejvíc milovali mezi nimi, ano, právě Václava Klause.

Záběry z těch let jsou skutečně pozoruhodným způsobem podezřelé. Lidé na nich jsou nemožně oblečení, zvláštně načesaní, jako by vytažení z nějakého dávného partiového světa. I Klaus nosí bizarní chundelaté svetry a velmi úzké kravaty, s kovovými brýlemi vypadá jako pošahaný učitel tělocviku. Je to svět těžce „předdesignový“, svět kalhot do puku a ženských trvalých, ale zajímavé na tom je, že ti lidé, kteří přišli na náměstí za svým politikem, mají nadšené výrazy, jsou uvolnění a v dobré náladě. A hlavně Václav Klaus je uvolněný a v dobré náladě. Směje se tím svým způsobem, jeho vtipkování sice není pro každého, ale pokus by tam byl. A hlavně je nabitý energií, je vidět, jak ji saje z těch lidí a jak se cítí mezi nimi dobře. Dokonce to vypadá, že je má i nějakým způsobem rád, když oni mají rádi jeho.

Co to ty lidi popadlo za mánii? Byli zaslepení? Zblblí? Tak omámení vidinou, že snad zbohatnou v kapitalismu, který jim ten člověk sliboval a o němž měli matnou představu ze západoněmeckých katalogů, a vůbec ještě neprohlédli, co je to za strašný systém? Ten že přináší lidem prosperitu? Kapitalismus? Jak v něco takového mohli věřit? Tomu už přece nikdo nevěří. Je vědecky dokázáno, že kapitalismus škodí lidstvu, na všech humanitních katedrách o tom nejlepší mozky generace učí mladé lidi. Když běžel ve filmu klip ODS z voleb v roce 1992, bylo to jako sledovat grotesku: klip vedle sebe staví diktátorské a kolektivistické režimy (Lenin, Hitler, Gottwald) a pak se prosvětlí do jasu, v němž se objeví tvář Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové: a moji mladí sousedé vyprskli smíchy. Něco tak absurdního ještě asi neviděli. Tihle dva zloduši?! A ten Klaus, prosím vás, jak mu mohl někdo věřit? Vždyť to bylo úplně jasné, stačilo se na něj podívat a chvíli ho poslouchat. Jak řekl jeden mladík při diskusi: oni snad byli všichni zaslepení.

A já, pamětník těch let, tam seděl a zbaběle a bezradně mlčel, protože jsem si nebyl jist, jestli by to mé ozvání se k něčemu bylo. Vlastně jsem si jistý byl, že nebylo, že jsou věci, které asi vysvětlit skrz generaci nelze. Že jen s velkými obtížemi lze například popsat ten pocit radostné svobody, toho několik let trvajícího svátku, kdy se člověk musel znovu a znovu štípnout, že Havel je prezidentem, jestli je to všechno pravda, jestli se tohle opravdu už smí, jestli jsou volné hranice, jestli smí vycházet knihy, které před rokem nesměly, jestli ten nový obchod s lacinými parfémy z Německa mezitím nezkrachoval nebo jestli do toho peep-show na rohu má cenu se zajít podívat.

Ta svododa byla tak omamná, že ekonomická reforma byla vlastně další forma happeningu. Člověk jaksi intuitivně i reálně věděl, že v této zemi už nefunguje skoro nic a jediné, co se může s celým hospodářstvím dělat, je nechat ho zkrachovat. A věřit, že vyroste znovu. Vždyť jak to, že hned za západními hranicemi začíná jiný svět? Tak hezky může přece být i u nás – tomu se tehdy opravdu věřilo. Těch lidí, kteří měli představu, co s tím nevýkonným, zpuchřelým mastodontem dělat, bylo jen pár. Možná ani Klaus nevěděl, co s tím dělat. Budil ale dojem, že nějaká cesta existuje, že z toho marasmu jde vybřednout. Jeho chyba byla, že málo upozorňoval, že to bude stát nějakou námahu, ale energii ten rtuťovitý inženýrek rozdával. A nedá se nic dělat, nikdo na něj v debatách neměl, byl přesvědčivý, přesný a jeho názory měly nějaký fundament. Vždyť mohl být někdo lepší a porazit ho. Už byla demokracie a Klaus ji neohrožoval. Mohla být jiná cesta než ta klausovská, ale jak to, že se neprosadila? Klaus nepoužil nic jiného než demokratické prostředky, které měli k dispozici i ostatní. Jak to, že vyhrál on, když byl od začátku tak strašný? Je to hrozné přiznání pro člověka, jako jsem já, který s ním nesouhlasil v posledních dvaceti letech skoro v ničem, ale asi to bude tím, že tehdy byl opravdu nejlepší. Bůh ví, jestli v něčem není pořád.