MDŽ byl v době své největší slávy hnusný svátek, který z žen dělal něco na způsob lidských dojnic

Vtipy Miloše Zemana jako pokračování tradic MDŽ

MDŽ byl v době své největší slávy hnusný svátek, který z žen dělal něco na způsob lidských dojnic
Vtipy Miloše Zemana jako pokračování tradic MDŽ

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Našim mladým ženám, které budou dnes pociťovat a možná i vyžadovat slavnostní atmosféru Mezinárodního dne žen, bych si dovolil připomenout, že MDŽ v době své největší slávy byl hnusný svátek, který z žen dělal něco na způsob lidských dojnic, které se toho dne ověsily rudými karafiáty a večer se pak soudružsky opily. 

Bylo to nedůstojné, trapné a bohužel se to mnohým líbilo, protože jejich smutné životy moc jiného zájmu o svou osobu nepoznaly. Bohužel. Tak to bylo, tak to možná i mezi lidmi chodí, neboť člověk má, když se nechá, sklony chovat se jako dobytek: muž jako hovado, žena jako kráva, což je podstatně ušlechtilejší forma bytí. Ty vtipy Miloše Zemana o přeříznutí aktivistek jsou dědictvím tohoto druhu MDŽ, tohoto soudružského uznání role našich žen, se kterými jsme tak nějak jedna parta dřevorubců. Vždycky se na MDŽ nejvíc těšili ti největší burani, ať mužští, nebo ženští, byl to jejich svátek.

Ale když už tady tedy zase je, tak tu využiju pěkné příležitosti a ocituju ze své oblíbené příručky Stručný slovník filozofických pověr od tomistického filozofa a dominikána Józefa M. Bocheńského (1902–1995), po které sahám, když nevím, jak některé věci nejlépe formulovat.

Pod heslem ŽENA tam tento dominikán a sportovní pilot píše toto: „Kolem žen se vytvořily dvě pověry. První spočívá v tom, že ženy jsou považovány za lidi nižšího druhu, někdy dokonce (jako např. v Koránu) za bytosti postrádající duši. To je tak v rozporu s celou naší zkušeností, že není třeba s tím vážně diskutovat. Žena je zcela evidentně úplný člověk a má v zásadě tytéž schopnosti a možnosti jako muž. Navíc, lidská přirozenost dosahuje podle všeho svého vrcholu právě v ženě, a zejména v tzv. matroně, tj. ženě po klimakteriu. Tehdy dochází k něčemu, co jako by mělo ženy odškodnit za vše, co pro lidský druh podstoupily ve svém mládí: matrona je svým způsobem nadmuž. Je třeba nemít nejmenší ponětí o dějinách a být zaslepený vůči všemu, co se kolem nás děje, chce-li toto někdo popírat. Jediný problém, který tu vyvstává, je sama skutečnost, že bylo vůbec možné, aby po celá dlouhá staletí lidé jinak rozumní tuto samozřejmost nebrali v úvahu a ženám plnost lidství upírali.

Jinou pověrou je převádění žen na muže. Žena je člověk, ale není muž – tvoří ‚druhou stránku‘ člověčenství. Její role je v životě odlišná od role mužovy. Z tohoto důvodu je požadavek, aby žena plnila ve společnosti přesně tytéž role funkce jako muž, pověra. Stačí se přesvědčit, že ženy jsou svou přirozeností (k tomu stačí vzít do úvahy stavbu jejich těla) uzpůsobeny mateřství, jež je jejich prvním a základním posláním. Proto názor, že se mladé ženy mají zabývat věcmi, jež ze samotné podstaty jsou mimo jejich hlavní poslaní, je pověra. Společnosti, které například nutí ženy k pravidelné výdělečné činnosti mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny k zániku.“   

Tvrdí ten starý dominikánský mnich v knize z konce 80. let. Ale třeba to jsou jen pověry.

Tak ať žije MDŽ!