Vypadá to skoro jako stoprocentní závislost: když „to někde bouchne“, mezi odvětví, která jsou zasažena nejvíce a bezprostředně, patří turistický ruch. Následkem téměř každého masivnějšího teroristického útoku je odliv návštěvníků: turisté prostě nepřijedou. Což vedle pošramocené pověsti přináší i ekonomické škody, protože zejména v přímořských oblastech mohou turistické služby generovat i nadpoloviční většinu pracovních míst.

Dlouhá léta to v Evropě fungovalo tak, že směry a povahu hlavních turistických proudů určovaly podnebí, cenová hladina, kvalita služeb, dopravní dostupnost, případně marketingová šikovnost jednotlivých destinací. To se však teď zřetelně mění a do popředí se dostává otázka bezpečnosti. Vedle zhoršení vztahů mezi eurounijními státy a Ruskem, které se projevilo především úbytkem ruských návštěvníků v Evropě, jde v první řadě o násilné interní konflikty (Sýrie, Libye) a teroristické útoky, které přímo či zprostředkovaně zasahují i některé turisticky velmi frekventované státy, jako je Turecko, Egypt, Tunisko, případně Francie či Belgie. O tom, že bezpečnost se stala zásadním faktorem při výběru dovolených, svědčí jak opakovaně konané průzkumy veřejného mínění, tak statistiky turistické návštěvnosti. A vypadá to, že rok 2016 nebude jiný.

Nechme stranou fakt, že statistickým pohledem jsou obavy z bezpečnosti v „rizikových“ zemích z velké části iracionální: pravděpodobnost, že turistu v hotelu v Egyptě zabije sebevražedný atentátník, je mnohonásobně menší, než že dotyčný během návštěvy přijde o život při banální dopravní nehodě. Lidská představivost ale zkrátka funguje tak, že běžná, každodenní rizika lidé vytěsňují z mysli, zatímco ta mediálně vděčná a široce diskutovaná mohou působit jako blok.

Arabské jaro to začalo

Zlomovým okamžikem, od něhož se začaly měnit dovolenkové zvyklosti v Evropě a blízkém okolí, byl začátek tzv. arabského jara na přelomu let 2010 a 2011. Násilné nepokoje v Tunisku, které se přelily do dalších zemí, způsobily prudký úbytek návštěvníků zejména v Egyptě: zatímco v roce 2010 do této země přijelo více než 14 milionů hostů, převážně ze západní Evropy a z Ruska, v roce 2015 to bylo jen něco přes 9 milionů, ubyla tedy více než třetina turistů. Objemem příjezdového turismu (incomingu) se Egypt přitom řadil mezi významné destinace, statisticky porovnatelné např. s Řeckem či Nizozemskem.

Další turistickou obětí násilí, na rozdíl od Egypta ovšem cíleného záměrně na zahraniční návštěvníky, se stalo Tunisko. Válka samozřejmě zcela vymazala incoming do Sýrie (nemalých 8,5 milionu zahraničních návštěvníků v roce 2010), postižen je i Libanon (pokles přijíždějících turistů téměř o polovinu) a Jordánsko. Z významnějších cílů v severní Africe a v Levantě se tak na evropských turistických trzích udrželo jen Maroko, kde král po vlně násilí v okolních zemích moudře prosadil změnu ústavy a provedl některé reformy, čímž otupil ostří lidové naštvanosti. Na turistické oblibě Maroka (přes 10 milionů zahraničních návštěvníků v roce 2015, oproti roku 2010 nárůst asi 15 %) se výrazněji nepodepsal ani teroristický útok v kavárně v Marrakéši v dubnu 2011, který nepřežilo 17 lidí, z většiny evropských turistů.

Turecko, největší otazník

Samostatnou kapitolu a největší otazník pro nadcházející sezonu představuje Turecko, do nedávné doby jeden z globálně turisticky nejúspěšnějších států, který se vypracoval z nevýznamné destinace (to platilo ještě na přelomu tisíciletí) v jednu z nejnavštěvovanějších zemí světa. Téměř 40 milionů zahraničních návštěvníků řadilo v roce 2014 Turecko na šesté místo na planetě, daleko např. před Řecko či Spojené království. Jenže trvající boje v sousední Sýrii, související nestabilita na Kurdy obývaných územích a prudce zhoršené vztahy s Ruskem (Rusové přitom tvořili druhou největší skupinu návštěvníků po Němcích) dostaly zemi pod tlak a loni byl poprvé zaznamenán – zatím mírný – pokles počtu přijíždějících turistů. Opakovaně provedené teroristické útoky v Ankaře a Istanbulu zjevně část štamgastů od návštěvy Turecka odrazují. A před nadcházející turistickou sezonou – nejvýznamnějšími měsíci z pohledu návštěvnosti jsou v Turecku červenec a srpen – existují zřetelné indikátory, že letos může být ještě hůř. Turecké hotely se prodávají za nižší ceny než loni, krize poslala dolů ceny letenek a na rozdíl od předchozích sezon je pro cestovní kanceláře kapacit k prodeji stále více než dost.

Teroristické útoky v Turecku byly zatím spíše míněny jako vzkazy vládě, než aby byly adresně cíleny proti turistům, při lednovém sebevražedném útoku u Modré mešity v Istanbulu však zahynulo 13 cizinců, převážně Němců. Pro další vývoj bude podstatné, zda teroristé zaměří svoji pozornost také na jižní přímořskou oblast, která je z hlediska návštěvnosti rozhodující. Pokud by k nějakému teroristickému útoku došlo v letoviscích typu Antalye či Bodrumu (podobně jako se stalo již dvakrát v Tunisku), pak by to pro turecký incoming mělo devastující vliv.

Kdo z toho těží

Evropané samozřejmě kvůli terorismu nepřestávají cestovat, i v posledních dvou letech byl zaznamenán mírný nárůst turistických cest jako celek. Část turistů ale zjevně hledá náhradu za dříve oblíbené destinace, které se mnohým teď nezdají být bezpečné. Těží z toho typově a cenově podobné cíle. Například substitutem za Egypt, masově oblíbený kvůli teplému Rudému moři i v zimě, se částečně staly Spojené arabské emiráty (SAE). Země u Perského zálivu má podobné podnebí jako Sinaj nebo africké rudomořské pobřeží, dnes již není o tolik dražší, panuje tam naprostý klid, a navíc pro občany EU nově nejsou potřeba víza. Výsledkem je nárůst turistických cest do SAE během pěti let o polovinu (loni přes 10 milionů hostů). Jiným kandidátem „náhradního Egypta“ jsou v podobné cenové hladině Kanárské ostrovy, též s celoročně příjemným podnebím.

Vyměnit dovolenou v Turecku za jinou, bezpečnější destinaci je na první pohled ještě snazší – podnebí a délka sezony na tzv. Turecké riviéře je velmi podobná Španělsku, větší části Itálie či Řecku. Tady lze narazit spíše na finanční limity: Turecko dlouhodobě patří k laciným zemím, jak co se týká obecné cenové hladiny v zemi (asi 65 % průměru EU, porovnatelně jako v Česku), tak podle cen prodávaných zájezdů. Naopak některé konkurenční státy, vnímané jako bezpečnější, jsou letos kvůli zvýšenému zájmu na hraně kapacit, což samozřejmě žene ceny v turistickém sektoru nahoru. Příkladem je právě Španělsko nebo Itálie. Situace se pravděpodobně odrazí i na měnící se struktuře prodejů, již loni byla podle údajů českých cestovek mnohem menší nabídka last-minute zájezdů než v předchozích letech a v roce 2016 to může být podobné.

Česko: přišel bod obratu?

Z nestability na Blízkém východě a v severní Africe tedy turisticky profitují jak velcí hráči (Španělsko představuje třetí nejnavštěvovanější zemi světa, Itálie je pátá), tak nepřímo i menší a méně významné státy včetně Česka. V tomto případě ale samozřejmě nejde o to, že by se do Čech a na Moravu začali ve velkém hrnout vystrašení Britové či Skandinávci, kterým se už nechce jet podesáté do Turecka. Čísla ukazují, že v roce 2015 absolutně nejvíce narostla návštěvnost z blízkých zemí, především z Německa a ze Slovenska, naopak výrazně ubylo Rusů. A co je ještě důležitější, loni se poprvé výrazněji projevila neochota části Čechů vycestovat do ciziny a místo toho raději zůstali doma.

Tyto změny v českém turistickém ruchu jsou o to významnější, že se jimi možná zlomil dlouhodobý trend, který po dlouhá léta nebyl vůbec příznivý. Na rozdíl od prakticky všech evropských zemí totiž v Česku incoming jako celek od roku 2005 meziročně stagnoval. Zatímco před deseti lety bylo v zemi zaznamenáno 20 milionů přenocování zahraničních návštěvníků (to při průměrné době pobytu v délce tří nocí odpovídá necelým 7 milionům hostů), v roce 2014 to bylo asi 22 milionů přenocování. Průměrný meziroční „nárůst“, necelé jedno procento, je bohatě v rámci statistické chyby – a to ještě ČSÚ přistoupil počínaje výsledky za rok 2012 ke změně metodiky, která výsledky opticky vylepšila. Ještě horší pak byla situace v domácím cestovním ruchu, tedy co se týká turistických cest Čechů po vlastní zemi. Zde statistická čísla ukazují za dekádu 2005 až 2014 dokonce mírný pokles, což je jev neznámý v žádné jiné evropské zemi (opět jde o počty „člověkonocí“ v komerčních ubytovacích zařízeních).

A zde přinesl právě loňský rok zřetelnou změnu. Domácích turistů v Česku meziročně poprvé po dlouhých letech výrazně přibylo, meziročně o 13 %. A nárůst, byť ne tak velký, se v roce 2015 týkal i příjezdů cizích turistů (plus 7 %). Důvody zvýšené obliby rodné hroudy mezi Čechy lze hledat v první řadě v obavách z bezpečnosti v zahraničí: někteří se jednoduše rozhodli vsadit na jistotu u jihočeského rybníka či v Krkonoších než na potenciálně nejistý Egypt, Turecko nebo (zcela iracionálně, kvůli uprchlíkům) řecké ostrovy. Určitou roli může hrát i uměle držený slabý kurz české měny, který zahraniční dovolené zdražuje – na druhou stranu však intervence ČNB trvají již od roku 2013 a v roce 2014 tento vliv na turistickém ruchu znatelný nebyl.

Zůstává tedy otázkou, zda letos i v příštích letech bude pokračovat dosavadní trend rostoucího počtu Čechů vyjíždějících do zahraničí – možná že se kvůli nestabilitě na jihu a jihovýchodě zastaví. Zde máme k dispozici vesměs mnohem méně spolehlivé statistiky, přesto lze říci, že na špici zájmu se dlouhodobě drží Chorvatsko, kam v posledních letech přijíždělo ročně kolem 630 000 českých turistů. To dělá asi 5,5 % z celkového počtu zahraničních návštěvníků v zemi. Následují Rakousko a Slovensko, navštěvované ovšem zcela jiným typem klientů. Dá se předpokládat určitý odliv z Turecka (v roce 2014 tam přijelo asi čtvrt milionu Čechů) a kvůli uprchlické krizi částečně i z Řecka (přesný údaj neznámý, pravděpodobně pod 200 000) ve prospěch pobřežních oblastí Španělska (v roce 2014 asi 200 000 Čechů, tedy 0,3 % z celkového počtu), Itálie a možná částečně i Francie a Portugalska.

V článku jsou použity statistické údaje Světové turistické organizace (World Tourism Organization) a Českého statistického úřadu (ČSÚ).