Viděno s pohodlným odstupem začátku dalšího měsíce se můžeme shodnout, že červnové kulturní a společenské rubriky se letos proměnily v knihy mrtvých. Účetní bilance „slavných úmrtí“ v uplynulých týdnech byla totiž neobvykle rozšafná – jako by česko-slovenský smrťák neskrýval, že letos si chtěl vzít dovolenou včas. A tak jen v pátek a v pondělí máme za sebou postupně ohlašované skony malíře Káji Saudka, fotbalisty Josefa Masopusta a herce Ladislava Chudíka.

Podrobněji se budeme věnovat jen prvnímu z nich, ale společné všem třem i předešlým hvězdám nekrologů, spisovatelům Ludvíku Vaculíkovi a Josefu Topolovi, je uvědomění, že teď umírají osmdesátníci, kteří v různé míře selhávali (anebo vůbec ne) v desetiletí po nástupu komunistů k moci a kteří následně v šedesátých letech i za normalizace měli prostor ukázat, v jakých poměrech byla v jejich životě přítomna vypočítavost, svědomí a sebereflexe. Nebýt rychlosti, s jakou tato generace houfně uvadá, hůř bychom si všímali, že už zanedlouho se budeme vyrovnávat s horšími kalibry a kádry: těmi, již dospěli v rozvolněných šedesátých letech a pak suverénně se pokoušeli následující hnusné dekády vydávat za ráj na zemi plný smíchu a třpytek v televizi. Samozřejmě ani jejich výsledky nebudou černobílé, ale přibude osudů oslavovaných, které by si přitom zasloužily přejít rozpačitým tichem anebo kritickým výkřikem.

To otravné zjednodušení života, které bylo určeno Karlu Saudkovi, se vešlo do věty „zemřel král českého komiksu“. Což tedy je předznamenání, které Saudka provázelo už životem, a byl by div, kdyby se mu nepříčilo. Dostane se takové přelepky každému (Ladislav Chudík je bez ohledu na šíři své práce primář Sova, Josef Masopust držitel Zlatého míče atd.), nějaké zjednodušení asi nutné je, ale u Saudka cítíme, že víc než u jiných je v něm přítomen vděk za prožitá dětství. Novinářský cech je stále nejvíc tvořen těmi, kteří byli Saudkovým dílem významně ovlivněni jako malí. Smím-li hovořit za své „třicátníky“, hltali jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let komiksový časopis Kometa, přirozeného nástupce Čtyřlístku, který nám v určitém věku připadal neadekvátní náhle zvýšeným nárokům našeho uvažování a našich vizí.

Lásky z vývěsních štítů

V Kometě se střídaly různé kreslířské styly od dětinských po namáhavější, velký rozdíl byl už mezi obálkami. Banální, do skautských stejnokrojů ustrojení a batohy na zádech vybavení Hoši od Bobří řeky Marka Čermáka měli daleko do jednoduchého Saudkova výjevu, který neilustroval žádný příběh z čísla, jež zrovna doprovázel, nýbrž tvořil dílek samostatného obrazu, jehož vtip byl rozpoznatelný až vyskládáním obálek vedle sebe.

Mladý blonďák zářivého úsměvu, v bílém triku bez rukávů a modrých džínsech jde po chodníku a je začten do komiksu, přes rameno mu do něj nakukuje černovlasá vrstevnice s dvěma culíky, v tílku a taky riflích, v nichž vyniká dokonalý tvar jejího kulatého zadečku. Ani jeden z obou dorostenců ještě nemá přepálenou fyziognomii Saudkových dospělých postav, tedy ani vosí ženský pas a neúměrná ňadra, ani široká mužská ramena a deltový sval rozměrů křídel, jsou k nim zatím nakročeni, ale vyzývavost, živočišnost a sexualita jejich zjevu je zřejmá. V roce 1989 i zkraje devadesátých let, kdy Kometa vycházela, byl takový obraz zjevení a my zkrátka toužili být jako oni, bez ohledu na to, že kolem nich radostně poskakoval pes vizáže Foglarovy rychlošípácké Bubliny, který značil, že aspoň trochu jsme pořád děti a máme svět vnímat jako dobrodružství. Obálky prvých šesti čísel Komety byly stejné, pak ale začal Saudek tento výjev rozkreslovat z různých úhlů a mimoděk nás učit vnímat obraz filmově. Všecko toto dokázal vnutit na obálku dětského časopisu a právě tahle nenápadná, nenucená a bůhvíjak moc zamýšlená výchova k vnímání celku je to, co dělá ze Saudkovy tvorby unikum.

Tak zřejmě vnímaly Saudkovu tvorbu rovněž starší ročníky. Není totiž rozdíl mezi tímto obrazem a tím, který vidíme ve filmech Kdo chce zabít Jesii?, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, v obou dílech komiksu o Muriel nebo v Lipsi Tullianovi. Všude je důraz na sex, ale intimní a cudný, skrývaný za podivuhodně sporými či potrhanými hadérky autorových hrdinek, důraz na touhu po svobodě a volném pohybu ze světů do světů a napříč společenskými vrstvami. Tyto vzkazy prostupovaly různými žánry, ale byly jednoznačným a srozumitelným vymezením době, ostatně v půli šedesátých let byl Saudek za své kresby na půl roku nepodmíněně odsouzen – příznačně za ohrožování mravní výchovy mládeže. (Odseděl si čtyři dny, než byl propuštěn na amnestii.)

Pojítkem vnímání Saudkova díla byla nostalgická touha vyrovnat se jeho hrdinům, protože slibná fikce jejich životů bylo to nejlepší, čeho se v této zemi šlo do sametové revoluce nadít. Představte si, jak asi musela působit československá kina vábící barevným plakátem-komiksem na černobílou Jesii, zvlášť když vyprávění na plakátě, celkem byla tři, končila příslibem „pokračování příště“ – tedy v kinosále. Dokonce i komiksové verze příběhů majora Zemana jsou přitažlivější než film a dodnes se nad nimi těžko jednoznačně rozhodnout, nakolik jsou ironickým znevážením seriálu a nakolik Saudkovým ústupkem režimu. On sám přiznával v rozhovorech druhou možnost, přesto komiks v čase komunistické nadvlády nevyšel, neboť ji prý znevažoval – mj. tím, že postavy po sobě střílely. Ale copak je možné čekat v tuzemských podmínkách od policistů střelbu, zvlášť když takové vyšetřovací postupy se tloukly s těmi, které preferoval bodrý televizní major, jenž se vždy toužil domluvit po dobrém vpravdě ďábelským příkazem: „No tak přiznejte se, chlape, proč jste to udělal?“

A potom porno jaksepatří

Po listopadu 1989 na sebe Saudek poutal jako tvůrce komiksů málo. Kreslil třeba pro erotický NEI Report, větší dílo už ale nestvořil. Taky proto, že pil. Jenže Saudkovu cenu beztak určuje právě ona někdejší touha očí přístupných fantazii, jak bylo lze vidět na prodejích reedic starých komiksů, které před několika lety pořídilo nakladatelství Plus. (I když Lips Tullian byl větší ležák než první pokus, vydání domněle ztraceného příběhu Muriel & oranžová smrt.) Prozatím tedy netušíme, jaká je hodnota Saudkových obrazů bez ohledu na dobu jejich vzniku. Zřejmá bude, až generace pamětníků odpadnou a bude vůbec jasné, jestli zájem o Saudkovu tvorbu vydrží. Nebyl samozřejmý ani po revoluci, rostl s časem. Zatím ho přiživuje také to, že vzhledem k obrovskému autorovu záběru a produkci se co chvíli někde některý jeho kousek objeví a představa o celku jeho díla tak teprv vzniká. Vždyť do půlky září je v Praze v Tančícím domě k vidění výstava nazvaná 18+, jejíž kurátoři, třeba autorova dcera Berenika, inzerují obrazy, které dosud nikde k vidění nebyly a které zachycují autorovu tvorbu až do jeho upadnutí v kóma v roce 2006 následkem špatně polknutého sousta. Většinou je to tvrdé porno, zintenzivnění dávných náznaků.

Každopádně snad je z dosavadního zřejmé, že „Saudek, král komiksů“ vznikl střetnutím dvou různoběžnic. Jednak štěstím doby, která válečným dětem dala velkou chuť do života a tvorby vůbec, zvlášť když se jako Saudek otřely o židovskou hvězdu a o koncentrační tábor. Měřeno úspěchy této generace, živelnost a chtíč mnohdy válcovaly předpoklady, a snad proto je tato generace brána jako prozatím poslední, která porůznu po světě stvořila nový kánon. To znamená, že konkrétně Saudek sice neměl formální výtvarné vzdělání, zato si jako technický kreslíř vypiloval techniku a fantazii rád nechal postrkovat zase jejím „králem“ Milošem Macourkem.

Saudek tvořil všecko: filmy, knihy, časopisy, plakáty – a za státní peníze si ze státu utahoval. Muriel & andělé vznikla v roce 1969 a zpracovává, jaké překvapení v té době, mj. okupační téma. A jednak – to je ta druhá jednotka Saudkova úspěchu – vznikl vlastně z nedostatku konkurence (pravda, na to už přišli jiní), ale současně z umanutosti vytrvale tvořit médium, jemuž nebylo ve zdejší kultuře přáno a rozuměno. Vytrvalost, pracovitost a disciplína jsou ostatně vlastnosti, které jsou vlastní oběma dvojčatům Saudkovým, trochu se na to při reflexi jejich životů zapomíná. Přitom bez tohoto povahového mixu by sotva vzniklo tolik obrazů a fotek, sotva by bratři vydrželi pracovat po celá osmdesátá léta na volné noze (Káju přikryla Česká speleologická společnost a mnoho let tvořil dohromady s Jaroslavem Foglarem), sotva by se Jan stal reprezentantem v gymnastice, sotva by dodnes denně cvičil a ovšem – sotva by denně souložil, jak rád proklamuje. Stejně tak na rozdíl od svého bratra by Karel sotva vydržel s jednou ženou, dokonce od jejích patnácti let.

Vezmeme-li ještě jednou v úvahu bezdůvodně hrdý a oblíbený slogan tuzemských médií, jenž trvá na tom, že zemřel král českého komiksu, zůstává záhadou, proč není po Saudkově smrti ihned připisováno, kdo je jeho princem následovníkem. A proč se po něm nikdo nesháněl celých těch devět let Saudkovy nečinnosti. Jinými slovy, vytváří se tu dojem, že Saudek český komiks stvořil, vytáhl na výsluní, a že český komiks vlastně mizí s ním. Aniž to někomu vadí. Naštěstí to není pravda, český komiks tu byl před Saudkem a bude i po něm.