Kde vzniká příliš sporů, pravda se vytrácí. Petrarca, Mé tajemství

Již fakt, že u nás se o odolnosti či resilienci téměř nemluví, zatímco například v Bavorsku se její techniky povinně praktikují už v mateřských školách a německá i americká armáda z tohoto pohledu pravidelně vyhodnocují své zaměstnance, svědčí – podobně jako tomu je u diskuse o klimatické změně – o jistém tuzemském zaostávání. Řekl bych, že média a jimi intoxikovaní diváci a čtenáři se příliš věnují malicherným osobním sporům v politických stranách a ignorují mnoho podstatných současných otázek. Výrazy jako „veřejnoprávní médium“ prakticky ztratila význam.

Pokud v americké armádě trpí nějakým druhem závažné poruchy kolem 7 % vojáků nasazených v boji a dalších 10 % lehčími poruchami, přichází tím armáda o obrovské peníze, protože armádní výcvik je nesmírně náročný a dlouhodobá lékařská péče rovněž něco stojí. V civilním sektoru se spíš jedná o to, že psychicky odolní lidé mají i odolnější imunitní systémy a lépe se vzpamatovávají například z rakoviny. Osobní, firemní či státní investice do odolnosti se tak stává jednou z nejlépe vynaložených investic, jejíž výnos je zřejmě vyšší než třeba u německých dluhopisů.

V českém prostředí představuje snad nejlepší úvod do problematiky osobní resilience kniha Christiny Berndtové Odolnost, jež vyšla v němčině v roce 2013 a její český překlad o dva roky později. V českém – ale i americkém – prostředí je typické, že seriózní populární práce z praktické psychologie mívají z komerčních důvodů hloupé obálky a tváří se jako návod, jak dosáhnout síly a bohatství. Tím automaticky odrazují přemýšlivější část čtenářů. Dřív tomu bývalo naopak – hloupé knihy měly chytré obálky, aby maskovaly nevědomost autorů. Prostě v knihkupectví je výhodné dívat se po knihách s divnými názvy a obálkami ve stylu pozdního „new age“, protože to mohou být kvalitní tituly převlečené za popkulturní šašky.

Nároky, které na sebe lidé mají, se často nedají splnit. Tím, jak musíme být úspěšní, dochází k přetížení duše – a to se vždy nějak projeví. Typické jsou projevy neustálého podráždění, jež je podle výsledků studií největší ve velkých městech. Rozhoduje i typ práce a kupodivu velkou míru vyhoření pozorujeme u sociálně činných lidí. Být záchranářem nebo pracovníkem charity, tedy člověkem, od kterého se očekává odvaha a ušlechtilost, je ve skutečnosti z hlediska vlastní duše poměrně riskantní povolání, jež často končí cynismem nebo vyhořením. Psychologové si sami na vlastním příkladu začali – a to již v 70. letech minulého století – uvědomovat, že i oni sami si potřebují udržet jistou sílu a odolnost. Postupně se tak pod vlivem Martina Seligmana a dalších začala rodit „pozitivní psychologie“, která zkoumá, proč jsou někteří lidé zdraví i v nepříjemném prostředí.

Z psychologického pohledu můžeme resilienci definovat jako „schopnost vzdorovat nástrahám okolního světa, překonat trauma a plně se navrátit do života“. Jiná definice je založená na tom, že základní vlastností resilience je navazování osobních kontaktů, že tím, co nás v životě nejvíc posiluje, je vztah k nějaké osobě, která nás má ráda a podporuje nás.

Matky popisují roční až dvouleté děti, které byly později označeny za resilientní, jako veselé, kamarádské, otevřené a družné. Byly víc zapojeny do dětských her a ochotně pomáhaly druhým. Dokázaly si však o pomoc i říct. V pozdějším věku se málokdy vnímají jako oběť někoho druhého, ale berou osud do vlastních rukou. Pomáhají si humorem.

Krize zvyšují resilienci

V uplynulých desetiletích proběhlo několik velkých výzkumů dětí z chudého a násilného prostředí, ze kterých se však vyvinuli pokojní, úspěšní lidé. Ukázalo se, že mnoho resilientních dětí muselo odmala pracovat a přebírat zodpovědnost třeba za mladší sourozence. Dokázaly si držet nepříjemné vzpomínky dál od těla. Studie ukazují, že po nějaké katastrofě, třeba povodni, si lidé potřebují pohovořit, ale existuje poměrně velká skupina lidí, jíž naopak rozhovor s dobrovolníkem či psychologem přivodí trauma. Tito lidé umí nepříjemné věci odsunout a zapouzdřit. Nemusí být pravda, že vytlačené věci se vracejí.

Někteří odborníci proto radí, aby se psychologové první dva měsíce po traumatu do situace nevměšovali, pokud je o to člověk sám nepožádá. Naši předkové v nejistých dobách válek a bezpráví prožívali jednu krizi za druhou. Většina z nás má vrozenou schopnost krizi psychologicky ustát. Pokud je nám věnována přílišná péče, může nás to oslabit podobně jako děti, které rodiče zahrnují pozorností, anebo přemíra léků. Resilience totiž narůstá jenom v případě, že jsme schopni opakovaně překonávat krize či řešit obtížné úkoly. Na této myšlence je v podstatě založena kniha Nassima Nicholase Taleba Antifragilita – Jak těžit z nejistoty. Mírné dávky stresu pomáhají k celkové odolnosti.

Ukazuje se, že na osobní psychologické úrovni neexistuje jedna rozhodující vlastnost, která určuje odolnost jedince, ale směsice optimismu, aktivity, přemýšlení o věcech a určité emoční stability. Za nejdůležitější je však považována schopnost navazovat kontakty a být v životě „jištěn“ alespoň jedním blízkým vztahem.

Graham Jones a Adrian Moorhouse v motivační knize Jak získat psychickou odolnost (Grada 2010) říkají, že: „Chování těch nejlepších se neřídí strachem z prohry, tedy motivací k úniku, ale pohání je přání uspět, tedy motivace k řešení.“ A dále: „Pokud vás delší dobu motivují vnější činitelé, tak to potlačí vnitřní motivaci, takže k setrvání v dané činnosti potřebujete stále větší materiální odměnu.“ A nakonec: „Optimální motivace je taková, když ji děláte pro sebe, jste aktivní, rozhodujete o sobě sami.“

Budování resilience začíná analýzou našeho stylu života a sociálními vazbami. Státy či instituce zřizují speciální analytické skupiny nazývané například „Task forces for emergency and crisis“ nebo „Working group for emergency situations“, aby vypátraly svá slabá místa. Některé firmy dokonce sledují, kolik dní pracovní neschopnosti celého kolektivu připadá na jednotlivé manažery. Jiné firmy trestají práci přes čas.

Pokud bychom chtěli rozšířit koncepci osobní resilience na vyšší úrovně, měli bychom začít přátelskými vztahy. Obci určitě prospěje, když se starosta bude znát a dobře vycházet se starosty okolních obcí. Podobně si i členství České republiky v Evropské unii nepředstavuji jako družbu s Portugalskem, ale hlavně s okolními státy nebo oblastmi, jako je třeba Bavorsko či Sasko. Úcta k přehlížené polské či maďarské kultuře nám všem jednou může hodně pomoct. Nejspíš řeknu něco nepopulárního, ale z hlediska budoucnosti je nezbytné mít dlouhodobě budované přátelské vztahy k Ukrajině a Rusku.

Klimatická teologie

Řada výzkumů se shoduje na tom, že resilienci pomáhají různé formy náboženství či spirituality. Mnoho dechových cvičení a meditačních technik k nám přichází z orientu (viz například průlomové práce Jona Kabat-Zinna). Nemusí se přitom jednat o nějaké záhadné jogínské techniky, ale třeba jen o pozorování vlastního dechu či okolní přírody.

Dokonce se domnívám, že pokud něco změní náš vztah ke světu či klimatické změně, nebude to věda, ale něco podobného náboženství. Neznám ani jednoho člověka, který by se rozhodl změnit svůj život na základě údaje, že obsah oxidu uhličitého v atmosféře poprvé po půl milionu let přesáhl 400 ppm. Teprve pohled do tváří trpících lidí či na uschlé stromy jednoho přivede ke skutečnému zamyšlení.

Televize Al-Džazíra natočila dokumentární film o suchu v Íránu. Urmijské jezero se smrsklo na 10 % své plochy, protože lidí je tolik, že na přítocích do jezera vybudovali 75 přehrad. Původně modrozelené jezero je dnes následkem přemnožení jednoho druhu sinice červenohnědé. Lidé odcházejí ze svých pozemků a domů. Opustili vše, co měli, i místa, kde žili po generace. Tam, kde studny bývaly jen několik metrů hluboké, se dnes čerpá brakická voda z hloubek až 200 metrů! Před mnoha lety jsme za pohnutých a nepříliš bezpečných okolností po íránské revoluci zastavili na starém mostě ve městě Isfahán, kterým protéká široká řeka Zajande, jejíž průměrný průtok býval 38 kubických metrů za vteřinu, tedy asi jako u Vltavy v jižních Čechách. Dnes je tato řeka poprvé po 40 tisících letech zcela suchá. Voda zde netekla několik let, protože se všechna spotřebovala na závlahy. Představte si ten smutek, kdyby přestala téct třeba Berounka!

Lidí přibývá, íránská a obecně blízkovýchodní krize se prohlubuje. Kdo může, odchází do města. Takhle začalo arabské jaro v Sýrii. Nejpůsobivější scéna celého dokumentárního filmu je ta, když se hydroložka nad tou vší zkázou rozpláče a slzy se objeví i v očích televizní reportérky.

Morální meteorologie

Mark Elvin, autor obsáhlé klíčové knihy Ústup slona o environmentální historii Číny, hovoří o pozdním, ale nepříliš povedeném plodu čínské filozofie, který označuje jako morální meteorologii. Jedná se o to, že nejpozději od 16. století se systémy velkých čínských řek ocitají v chaosu. Například jenom v letech 1579–1591 dospěla eroze do takového stavu, že v deltě Žluté řeky sedimentovalo za jedno desetiletí více než dva metry písku a bahna!

Během několika desetiletí velké řeky – chráněné neustále zvyšovanými hrázemi – tekly výš, než se nacházely střechy domků místních zemědělců. Pokud došlo k protržení hrází, protože roční průtoky velkých řek kolísaly od 500 do 5000 kubických metrů za sekundu, byly škody obrovské. Řeky měnily nejenom svá koryta, ale kvůli sedimentaci i své směry. Strhávaly vody dopravních kanálů, kudy do velkých měst proudila rýže. Víc než dva tisíce let čínského zápasu o kontrolu nad řekami patří mezi největší environmentální projekty celého světa s velkým dopadem na filozofii a utváření čínské povahy.

Začtěte se do historie říčních úprav a začnete si Číňanů vážit, možná se jejich pracovitosti, promyšlenosti a obětavosti i bát. Byly to svéhlavé říční systémy, které vypěstovaly značný kus národní resilience, jakou bych si nedovolil podceňovat, a to ani kdyby mělo dojít ke kolapsu Číny. Pro Čínu a okolní režimy jsou sice typická zhroucení státní moci následkem korupce, chybných lokálních ekonomik nebo přírodních katastrof, ale historie ukazuje, že rychle dochází k regeneraci, jakou Čína v neuvěřitelném měřítku prožila mezi kulturní revolucí a dneškem.

Zápas o říční vodu dále pokračuje. V letech 1194–1577 přirůstal čínský kontinent rychlostí asi šest čtverečních kilometrů za rok, ale v posledních desetiletích to je více než 30 km². Jedná se o půdu erodovanou ve výše položených částech země a pak uloženou v příbřežních nížinách. Podobný proces známe z celé středozemní oblasti a nově z USA. Ona čísla nám v podstatě říkají, že degradace orné půdy se dál zrychluje.

Číňané na obrovské, dlouhodobě kumulované problémy s říčními systémy reagovali kromě jiného zaváděním nových kultů a výstavbou chrámů s myšlenkou, že spravedlivá a rituálů dbající společnost se může zavedením „morální meteorologie“ vyhnout záplavám, ale ukázalo se, že tento přístup nefunguje.

Slabé sociální povinnosti

V zásadě jsou civilizace, které pro své fungování stanovují „listinu povinností“, a civilizace, zejména ta naše, jež se opírají o „listinu svobod“. Svoboda se stává větším či menším zlem, pokud začíná narušovat svobody a práva jiných lidí. Běžná moderní situace je, že lidé znají a vyžadují svoje svobody, ale opomíjejí vlastní povinnosti. Nejčastěji to pozorují učitelé už na základních školách. Každá společnost je vyladěna na jiný poměr svobod a povinností. Tento poměr se navíc mění v čase – o svobodě jednotlivce se nemluví za války nebo za krize. Svobodám vytvářejícím demokratický systém se nejlépe daří v blahobytných letech ekonomického růstu, ale ustupují do pozadí během ekonomické krize.

Povinnosti můžeme úplně základně rozdělit na osobní (postarat se o děti či rodiče) a sociální. Někdy se používá širší dělení, kdy máme navíc ještě povinnost jednak k bohu, jednak k přírodnímu či socio-ekologickému prostředí. Mimo Českou republiku, kde stále ještě dožívá princip primitivních bezohledných svobod, se otázce povinností věnuje čím dál větší pozornost.

Elisabeth Crippsová se v knize Climate Change and the Moral Agent. Individual Duties in an Interdependent World, která vyšla v roce 2013 v dobrém nakladatelství Oxford University Press, zabývá klimatickou změnou ve vztahu k postoji, jejž nazývá slabou kolektivní morální povinností, která vychází ze dvou základních předpokladů:

1. Princip neubližování: člověk má morální povinnost vyhnout se vážnému poškozování jiného člověka či společnosti, přinejmenším pokud by neutrpěl srovnatelnou škodu.

2. Princip obecného dobra: člověk má morální povinnost zamezit vážnému utrpení jiných lidských bytostí, pokud to může udělat bez významné vlastní škody. Tento druhý princip popisuje filozof Peter Singer slovy: je-li v naší moci, abychom zabránili něčemu opravdu špatnému, aniž bychom přitom museli obětovat něco podstatného, měli bychom to udělat.

Na klimatické změny jsme se zatím dívali hlavně z hlediska vědy, ale dozrává čas, kdy budeme konfrontováni s duševní klimatologií či možná klimatickou teologií a podle svého zaměření budeme proměny klimatu stále víc hodnotit z hlediska etiky, spirituality či náboženství.