Když soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Helena Králová zprostila koncem května Janu Nagyovou-Nečasovou a vojenské zpravodajce obvinění ze zneužití Vojenského zpravodajství, vyvolala tím poprask. Spekulace přiživil fakt, že se proces odehrával v režimu utajení. A také to, že Králová hned na místě rozsudek neodůvodnila a vzala si čas na sepsání argumentů, které ji k osvobození obžalovaných vedly.

Čím méně bylo informací, tím víc se objevilo interpretací a spekulací, co mohlo Helenu Královou k vynesení takového rozsudku vést. Vysvětlení a vhled do její soudcovské duše se hledaly v jejích dřívějších rozsudcích. Připomínalo se, že dnes 63letá Králová byla až do ledna 1990 členkou KSČ. Rozebíralo se, jak se předtím rozhodovala v dalších společensky citlivých případech, které jí skončily na stole, jako bylo vydírání bývalého generálního ředitele Novy Vladimíra Železného. Nebo proč zprostila obžaloby bývalého šéfa státní ropné firmy Čepro Tomáše Kadlece.

Případ přitahuje pozornost k zásadnímu tématu, co všechno vlastně ovlivňuje rozhodování soudců. Ve vyspělých demokraciích, kde lidé věří ve vládu práva, na soudce veřejnost pohlíží jako na ztělesnění spravedlnosti. Je v tom podobný respekt a intuitivní úcta jako u lékařů. Vidíme v nich spíš instituci než konkrétního člověka. Jenže právě charakter, temperament, světonázor, hodnoty, ale také spousta dalších, přízemnějších věcí, jako je třeba denní doba, mají na rozhodování soudce zásadní vliv.

Jaké chceme soudce

Začátkem loňského prosince uspořádalo v Martinském paláci na pražských Hradčanech několik významných advokátních kanceláří uzavřené sympozium na počest osmdesátých narozenin exministra spravedlnosti a dlouholetého předsedy České advokátní komory Karla Čermáka. Právnická elita se zamýšlela, jak jsme na tom po čtvrtstoletí svobody se spravedlností. Nejvýraznější postavy současné justice – jako vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová či předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa – upozornily, že společnost a také justice samotná nemá jasno, jak ideál soudce a žalobce vypadá. „Adepti na státní zástupce procházejí psychologickými testy. Často se nám stávalo, že jsme kroutili hlavou, proč někteří kandidáti, o nichž jsme byli přesvědčeni, že můžou být dobrými žalobci, neprošli. Pak nám došlo, že my jsme těm psychologům vlastně vůbec jasně neřekli, jaké osobnosti chceme,“ konstatovala tehdy Lenka Bradáčová.

Dodnes neexistuje žádný oficiálně sepsaný etalon, jak vypadá správný státní zástupce. Ona sama si prý do svého týmu na vrchním státním zastupitelství vybírá, sportovním slovníkem řečeno, „odvážné útočníky se smyslem pro týmovou hru“. Prvním sítem při cestě za kariérou státního zástupce je odpověď na otázku: Proč se jím chcete stát? Mimochodem, 28letá absolventka Lenka Bradáčová na ni v roce 2001 se sebevědomím a ambiciózností jí vlastní odpověděla: „Protože v advokacii je už dobrých právníků dost.“

Jediným, kdo dal takový etalon dohromady, byl před dvěma lety právě Josef Baxa. Každý si může přečíst, jaké soudce si na Nejvyšší správní soud hledá, a podle jejich rozhodování kontrolovat, jestli těmto nárokům dostávají. Stručně řečeno: Baxa hledá odvážné intelektuály, s morálně nezlomným charakterem, nové informace rychle vstřebávající, vůdčí typy s jasným vyjadřováním a schopností v klidu ustát kritiku.

Ministerstvo spravedlnosti pod vedením Roberta Pelikána teď připravuje „Bílou knihu justice“. Ta by měla dát odpověď na výše zmíněnou otázku, jaké soudce chceme. V té debatě se jistě otevře i hlubší téma, jak vlastně soudci myslí a podle čeho se rozhodují. V Bulettinu Advokacie (4/2015) sepsal na základě nejrůznějších domácích i zahraničních studií velmi zajímavý text Vít Křížka z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Má lákavý titulek – Jak myslí soudce? Krátké zamyšlení nad myšlením soudců a možnostmi, jak toho využít. Je to docela hluboký pokus jít skutečně ke kořenům rozhodování. „Obvykle se uvádí několik vznešených faktorů (světonázor soudce, jeho politická orientace, postoj k náboženství) a několik osobnostních charakteristik (pohlaví, věk, rodinný stav). A hned poté dospíváme k závěru, že jinak soudí ženy a muži, liberálové a konzervativci, starší a mladší soudci. Tento přístup opomíjí, že soudce je především člověk. A tak jej při souzení ovlivňuje především lidské myšlení.“

Soudce především, aniž si to uvědomuje, podléhá podvědomí a myšlenkovým stereotypům úplně stejně jako všichni ostatní lidé. Izraelský psycholog a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman to popsal ve výborné knize Myšlení rychlé a pomalé (česky vydalo nakladatelství Jan Melvil v roce 2012). Rychlé myšlení, které Kahneman označuje jako systém 1, funguje zcela automaticky, bez myšlenkové kontroly a nelze jej nijak vypnout. Naopak systém 2 rozděluje pozornost mezi vědomé činnosti, které ji vyžadují. Ta pozornost má ale omezenou kapacitu. Přepnutí z rychlého na pomalé myšlení však žádá úsilí. Je mnohem pohodlnější se spokojit s bezpracnými automatickými závěry rychlého myšlení. Laicky řečeno to znamená si nenamáhat mozek. Od soudců společnost očekává, že se stále rozhodují v pracném módu pomalého myšlení. V něm ale není možné zůstat celou pracovní dobu.

Dobré jídlo je základ

Ve sborníku americké akademie věd Proceedings of The National Academy of Sciences byla zveřejněna studie Extraneous Factors in Judical Decisions, jejímiž nevědomými účastníky bylo osm izraelských vazebních soudců, kteří rozhodovali o žádostech o propuštění z vazby. Rozhodováním tráví celý den a na jeden případ mají v průměru šest minut. Autoři se zaměřili na podíl schválených žádostí v závislosti na tom, jaká doba uplynula od poslední přestávky na jídlo. Výsledky byly šokující. Podíl schválených žádostí po jídle byl zhruba 65 procent. Potom se postupně snižoval až k nule, když se měla blížit další přestávka. V průměru bylo vyhověno 35 procentům žádostí o propuštění z vazby. Unavení a hladoví soudci mají tendenci se uchylovat ke snadnějšímu řešení, což v tomto případě znamenalo zamítnout žádost o propuštění z vazby.

Podobné věci jste nejspíš vypozorovali z vlastních zkušeností v běžném životě. Tím, jak soudce považujete za instituci, ale tuto lidskou slabost prostě nečekáte. Dobří a zkušení advokáti vědí, jak s rychlým myšlením pracovat ve prospěch svých klientů. Projevuje se to třeba už při formulaci textů. „Při čtení nečitelného a menšího písma se musíme více soustředit. Přepínáme tedy do kritického a méně důvěřivého systému pomalého myšlení. Pokud tedy chcete, aby soudce ve vašem podání věnoval svou pozornost, je vhodné ji napsat hůř čitelným písmem. Naopak pasáž, kterou byste raději důkladné kritice nepodrobovali, ale přesto chcete, aby jí soudce uvěřil, je vhodné napsat výrazně a jasně,“ píše Křížka.

Nové právo ve starých škatulkách

Ve vědomém módu pomalého myšlení je zásadní soudcova motivace. Ani tady se soudci neliší od myšlení běžných lidí. Svůj post bere alespoň část z nich jistě jako poslání. Zároveň je to ale – podobně jako u lékaře či učitele – profese, která vás živí. A soudci čekají od života stejné věci jako ostatní. Chtějí majetek, moc, dobrou pověst, respekt a volný čas. Americký soudce Richard Posner píše ve své knize Economic Analysis of Law (Ekonomická analýza práva), že i v právu je ekonomie racionálním rozhodováním ve světě omezených zdrojů, ale neomezených lidských tužeb.

Josef Baxa, který byl dlouho trestním soudcem a učil i na právnických fakultách, upozorňuje, že v dobách transformace se mezi soudce nehrnuli zrovna ti nejlepší právníci. Často tam šli ti, na něž prostě soud zbyl. U nich se dá čekat, že motivace jsou jiné než u těch, kdo si souzení vybrali jako poslání. Na otázku Lenky Bradáčové, „proč chcete být soudcem?“, by nejspíš u mnohých z nich nezazněla zrovna inspirativní odpověď. A nejspíš by mnozí ani nesplnili nárok, který do nich lidé podvědomě jako do těch, kdo rozhodují o jejich osudu, vkládají.

„Já jsem vždycky spíš s nadějí hleděl k lidem, kteří jsou na nižších soudech v terénu, kde se odehrála nejmasivnější generační výměna,“ popsal před časem v Týdeníku Echo stav české justice Baxa. „Zároveň se dá popsat, jak se ta justice na začátku 90. let vyprázdnila. Odešli profláknutí soudci. Ale tím, jak se otevřel trh právních služeb a byla tučná léta, odešla spousta schopných lidí do advokacie nebo k notářům. Bylo to úplně vyprázdněné. A protože ještě nebyly v justici takové platové poměry jako dnes, tak to nejprve natáhlo šedivý průměr. Jak krachovaly všelijaké podniky a rušily se úřady, tak soudy vtáhly každého, kdo šel kolem a sáhl na kliku. Justice je bohužel kariérně nastavená tak, že tihle lidé postupně přecházejí k vyšším soudům. Dnes sedí v odvolacích senátech. Možná to záhy uvidíte, až se začne využívat nový občanský zákoník. Tu tvořivost, prostor pro nalezení skutečného práva a spravedlnosti, bych viděl spíš na začátku. Kéž bych se mýlil, ale bojím se trochu, že jak se ty spory budou dostávat k vyšším soudům, budou jejich soudci spíš hledat kontinuitu. A budou to nové právo zase strkat do těch starých škatulek.“ 

Samotná osobnost soudců přitom hraje zásadní roli. „Je tady ostřejší linka mezi tím, co je považováno za právo, a skutečnou spravedlností. To souvisí se vzděláním právníků. Já jsem asi jako jeden z prvních na právnické fakultě zažil, že se začala prosazovat přirozeně právní doktrína. Do té doby se vždycky akcentovalo jen pozitivní, lidově řečeno formální právo. A ono se to v justici velmi výrazně odráží. Tím vzniká dělicí linie. Tohle je právo. A jaká je spravedlnost, to znamená zdravý rozum, to my tady neřešíme, protože, nezlobte se na mě, v zákoně je to napsáno takto,“ popisuje své zkušenosti se soudci advokát Lukáš Trojan.

Průkopníci a politici v talárech

Zásadní roli hraje, jestli je soudce temperamentem lídr, nebo následovník. Lídři mnohem častěji hledají skutečnou spravedlnost i neprobádanými cestami. Nebojí se udělat obraty v judikatuře a učinit průlomová rozhodnutí. Někdy se tím dostávají až na samou hranu moci soudní, čímž exprezidenta Václava Klause vyprovokovali ke slovu soudcokracie.

Následovníci se drží ve vyjetých kolejích. Často rozhodují podle litery, nikoliv ducha a smyslu zákona. Vyčkávají na to, jak se rozhodnou lídři. Neradi riskují. Soudci se také velmi často nerozhodují jen tak, jak by sami chtěli. Ovlivňuje je atmosféra a prostředí. Svá rozhodnutí přizpůsobují ostatním soudcům, politikům a veřejnosti tak, aby získali dobrou pověst a uznání. Výše zmíněná pražská soudkyně Helena Králová se na to třeba příliš neohlížela. Naopak se dá dlouho diskutovat, jak velký vliv měla společenská atmosféra antikorupční hysterie roku 2012 na rozhodování olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana, když chystal zátah na Úřadu vlády. Vox populi žádal odchyt velkých ryb. Jeho pražská rivalka Lenka Bradáčová už měla ve vazbě hejtmana Davida Ratha. Před Ištvanem se otevřela šance zásahu v nejbližším okolí premiéra. A zatímco případ Davida Ratha měl jasné důkazy, v příběhu Nagygate zatím Ištvan dodal místo velkých obvinění o prorůstání podnikatelského podsvětí do nejvyšších pater moci jen daňový únik za darované kabelky a kožíšky.

Taktizování a ohledy na společenskou atmosféru byly patrné, když v roce 2008 Ústavní soud rozhodoval o reformách vlády Mirka Topolánka. Pod intelektuálním vedením tehdejší místopředsedkyně Elišky Wagnerové (dnes senátorky za Stranu zelených) prohlásil první tři dny neplacené nemocenské za protiústavní. „Museli vysadit jednoho medvídka ze saní, aby udrželi rovnováhu,“ vysvětloval mi to tehdy dnes již nežijící soudce prvního Ústavního soudu Vojtěch Cepl. Ústavní stížnost podávala opoziční sociální demokracie a plénum soudu ještě čekalo citlivější rozhodnutí o zdravotnických poplatcích. Prostor pro shození tam byl. V Listině základních práv a svobod máme právo na bezplatné zdravotnictví za podmínek definovaných zákonem. Soudci nakonec, tentokrát pod intelektuálním vedením konzervativního Stanislava Balíka, nechali poplatky být.

Klasickým případem průkopnického lídra byla právě zmíněná Eliška Wagnerová. Vedla jsem s ní v letech 2008 a 2011 dva velké rozhovory pro Hospodářské a Lidové noviny. Tehdy rušila nemocenskou, zasahovala do výpočtu důchodů nebo stavebního spoření. V mnoha momentech jsem měla dojem, že diskutuji s političkou, nikoliv se soudkyní. Zeptala jsem se jí: Co je větší politikum než nastavení výše důchodů, do kterého jste zasáhli? – „To je zase jiný kafe. Ona musí u důchodů platit jistá rovnost a ekvivalence.“ Do té doby platil společenský konsensus, že výška daní nebo důchodů je výsostnou doménou politiky.

Ptala jsem se paní soudkyně, jestli ekvivalentní důchod považuje za ústavní princip. – „Já jdu ještě dál. Na to se tady vůbec nemyslí: jsou skupiny zaměstnanců, kteří by měli mít úplně samostatně pojatý důchod. Vůbec se nebojím, všichni mi zase budou nadávat, ale já to znovu řeknu. To jsou soudci, kteří nesmí celou kariéru dělat nic jiného než psát články. Když chcete, aby byl soudce nezávislý, musíte ho přece dobře zajistit. V Evropě odcházejí soudci do penze se sedmdesáti až osmdesáti procenty svého platu. To by mělo být takto nastaveno.“ Eliška Wagnerová považovala za ústavní princip i vlastní garantovanou penzi. Popisovala mi, jak ji v rozhodování ovlivňují její zkušenosti ze života v Kanadě a Německu a dopisy od lidí. Za dva roky se tou političkou stala.

Lídrem ve zdravém, uměřeném smyslu slova je současný ústavní soudce Vojtěch Šimíček. Jeho průlomový rozsudek je z roku 2005, kdy býval soudcem Nejvyššího správního soudu. V ekonomice vyvolával v té době velký zmatek a emoce takzvaný švarcsystém, zaměstnávání lidí na živnostenský list. To znamenalo pro firmy i pro lidi nižší náklady na sociální a zdravotní pojištění i daně. Nikdo ale moc nevěděl, jak se skutečný švarcsystém pozná.

Šimíčkovi přistál na stole příběh stavební firmy ZX Trading. Pracovalo pro ni pět zednických mistrů. Nikoliv jako zaměstnanci, ale samostatní živnostníci. Daně a pojištění, které státu odváděli, byly nesrovnatelně nižší, než kdyby měli běžné pracovní smlouvy. Pražský finanční úřad to označil za proslulý švarcsystém a vyzval firmu, aby státu doplatila přes tři sta tisíc korun. Firma dala berní úřad k soudu. U Městského soudu neuspěla. Ve stejné době politici proti švarcsystému ostře brojili. Dokonce kvůli němu zpřísnili zákon, aby na živnostenský list mohlo pro firmy pracovat co nejméně lidí. Vojtěch Šimíček tehdy rozhodl, že úřady nemají právo nikoho trestat za to, že si dobrovolně zvolil práci jako živnostník. Označil rozdíl v povinnosti platit státu na daních a pojistném mezi zaměstnanci a živnostníky za nemravný. Smyslem daní totiž není zabezpečit příjmy státu. „Především jde o jakýsi test legitimity instituce. Soustava daní proto musí být přiměřená, transparentní a předvídatelná,“ stojí v rozsudku. A ta česká taková není. Neexistuje totiž jediný logický důvod, proč by měl zaměstnanec platit více než živnostník. Politici nad Šimíčkovým výrokem nezajásali.

Průkopnicí je bezpochyby i nová ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která ukázala, že tradiční představy dávno neplatí. Dlouhodobě v Česku dostávaly po rozvodech děti v 92 procentech případů do péče matky. Vysvětlovalo se to tím, že opatrovnické soudkyně, které o svěření dětí do péče rozhodují, jsou ženy, a proto dávají děti do péče ženám. Kateřina Šimáčková ale letos rozhodla, že ideálem, k němuž by se měly soudy vztahovat, je střídavá péče, pokud jsou jí oba rodiče schopní. Výchova dětí je jedním z nejcitlivějších společenských témat. Opět velké politikum. A tady nám dala jasný jízdní řád pro řešení sporů žena, o jejíchž motivech, hodnotách a životních zkušenostech toho víme jen velmi málo.

Na pořádnou debatu, jaké soudce opravdu chceme, je nejvyšší čas.