Zpráva o zákeřném parazitovi uhnízděném v mozku, který z vás udělá zcela jiného člověka, než jakým jste dosud byl, způsobila před časem poprask. Škůdce jménem Toxoplasma gondii přenášejí kočky.

Nakažený člověk ztrácí některé instinkty, zejména opatrnost, prodlužují se u něj reakční časy, a stává se tak statisticky častěji obětí dopravní nehody. Nyní přichází další drsná novinka: kočky mohou škrábnutím na člověka přenést bakterii Bartonella, která je silně podezřelá z vyvolání těžké formy deprese.

Výzkumy Jaroslava Flegra, profesora biologie z pražské Přírodovědecké fakulty, vypadají zpočátku jako recese. Jeho na první pohled bizarními objevy se ale během uplynulých let začaly zabývat některé zahraniční laboratoře a vědecké instituce, mnohé závěry už potvrdily a rozvinuly dál. Přes povytažená obočí a zadržovaný smích části vědecké obce trousí zarputilý a extravagantně vyhlížející vědec nepříjemné zvěsti dál usilovně do světa.

„Flegrova zjištění jsou neobyčejně významná. Nejméně pravděpodobně vypadaly jeho studie o souvislosti s dopravními nehodami, ale ty byly dvakrát potvrzeny výzkumy v Turecku,“ napsal autorovi článku už před čtyřmi lety americký psychiatr Fuller Torrey, zakladatel prestižního Stanley Medical Institute v Marylandu. O Flegrovi se vyjádřil pochvalně proslulý popularizátor vědy Carl Zimmer a jako o jednom z mála českých vědců se o něm psalo i na stránkách prestižních mainstreamových periodik jako The Economist nebo The Atlantic, kde bylo jeho výzkumům věnováno osm stran.

Opravdové uznání vědecké elity ho ale zřejmě teprve čeká. V roce 2014 ovšem Flegr dostal „Ig Nobelovu cenu“, která je jakousi alternativou slavné jmenovkyně a uděluje se na Harvardově univerzitě v Bostonu. Někdy jsou tyto ceny, jejichž název je odvozen od jména fiktivního bratra Alfreda Nobela Ignáce, míněny jako kritika (byly uděleny například homeopatům), častěji ale chtějí upozornit na výzkumy s tématem na první poslech humorným či okrajovým. Dávají se za „výsledky, které vás nejprve rozesmějí, a následně donutí k zamyšlení“, jak uvádí ignobelovský výbor.

Nebezpečná bakterie v kočičích drápech

Jaroslav Flegr se svým týmem (Jan Havlíček a Jitka Hanušová-Lindová) dostal na půdě Harvardu ocenění za výzkumy toxoplazmózy a jejího vlivu na změnu lidské osobnosti, ale zároveň – společně s americkými vědci Davidem Hanauerem a Narenem Ramakrishnanem – i za zkoumání následků kočičího kousnutí na vznik duševních nemocí. („Jaké riziko pro duševní zdraví přináší vlastnictví kočky?“) Letos vyšel v časopise Parasites and Vectors Flegrův článek, který potvrzuje, že souvislost mezi duševní chorobou a zraněním způsobeným kočkou existuje, ovšem trochu jiná, než předpokládala studie Hanauera a Ramakrishnana.

„Předloni po ceremoniálu na Harvardu jsem měl s americkými kolegy přednášku na Massachusetts Institute of Technlogy a už tam jsem upozornil, že závažnější důsledky než kousnutí má poškrábání kočkou,“ líčí Flegr obsah své nové studie ve fakultní budově, kde před sto lety působil také Albert Einstein. Opět tu máme co dělat s tvrzením, které jako by vypadlo z her o mytickém objeviteli Járu Cimrmanovi. Jenže Flegr, který má k dispozici data od pěti a půl tisíce zkoumaných dobrovolníků, došel k závěru, že u těch, kteří byli v minulosti poškrábáni kočkou, je zhruba 2,5krát častější výskyt vážné duševní choroby zvané unipolární deprese. Ta se od mnohem víc medializované tzv. bipolární poruchy (dříve nazývané maniodepresivní psychóza) odlišuje třeba tím, že se u ní nevyskytují manické fáze.

Podle Flegra vznik unipolární deprese zřejmě způsobuje bakterie Bartonella, přenášená v trusu blech, který se vyskytuje v srsti kočky a může se dostat do drápů chlupatého přítele. Nebezpečnou kočkou tedy je kočka zablešená, a na vině tak není němý tvor, nýbrž člověk, který se o své zvíře nestará. „Je nesmysl se po tomto zjištění začít zbavovat koček, důležité je zbavovat kočky blech,“ říká Flegr, sám majitel tří koček, který rozhodně nepovažuje obojky či medikamenty proti blechám za zbytečnost. „Kdo nechce být celý život smutný, měl by o svou kočku pečovat,“ nabádá. Flegr ve své kanceláři na patře, vybaveném vitrínami plnými vycpanin nejroztodivnějších zvířat, vypráví, že podle studie, kterou právě četl, se nápadně velké množství depresí objevuje mezi veterináři a tento obor se vyznačuje také zvýšeným počtem sebevražd.

Jeho pražský tým se nyní chce výzkumu možné souvislosti bakterie v kočičích blechách a unipolární deprese více věnovat. Výzkumník, hlavním zaměřením evoluční biolog, si ale uvědomuje, že souvislost může být i opačná. Kočky mohou lidi s depresemi častěji škrábat, protože ti se někdy chovají „divně“, mohou mít nepřiměřené reakce i vůči zvířeti, případně se domácí mazlíčci s takovými jedinci prostě necítí komfortně, a jsou proto náchylnější k nepředvídatelné reakci – včetně kousnutí nebo škrábnutí. „Tohle všechno prověřujeme a studujeme na velkém souboru, kde sledujeme časovou souslednost, odkdy má dotyčný deprese a odkdy měl kočku,“ podotýká Flegr.

Pozor na sex

Sedmapadesátiletý profesor, který díky své nepříliš organizované zrzavé kštici splňuje lidové představy o jurodivém vědátorovi, se zatím nejvíce proslavil výzkumem toxoplazmózy. Infekcí je nakažena třetina Čechů, přenášejí ji kočky, člověk se jí však přímo od těchto domácích šelem může nakazit jen zcela výjimečně. Ty ji šíří jen v průběhu krátké doby, když jsou ve věku odrostlejšího kotěte, a navíc se týká pouze těch koček, které chodí ven a loví. Člověk by navíc musel velmi zanedbávat jejich hygienu a nečistit třeba kočičí záchod, cysty ve výkalech totiž musejí být mnoho hodin na vzduchu, než začnou být infekční. Někdy se ovšem nakazí už děti: při „ochutnávání“ hlíny nebo písku na pískovišti, kde se předtím kočka vyvenčila. Riziková je i konzumace neumyté kořenové zeleniny a syrového masa, zejména vepřového, protože vepři coby všežravci někdy slupnou i myš. Nebezpečné je králičí maso, kupodivu tatarák, tedy syrové hovězí maso, naopak zdrojem nákazy údajně nebývá.

Nedávný výzkum také ukázal, že toxoplazmóza se přenáší i nechráněným pohlavním stykem. Zvláště nebezpečná je toxoplazmóza pro těhotné ženy. Pokud se nakazí v průběhu těhotenství, může dojít k vážnému poškození plodu. To ostatně bylo dosud jediné vážné riziko toxoplazmózy, o němž se ví už dlouho.

Původní cíl prvoka Toxoplasma gondii je dostat se z kočky na myš. Infikovaný hlodavec, jemuž se parazit doslova zakousl do mozku, ztrácí opatrnost. Pach kočky, který ho původně odpuzoval, ho fatálně přitahuje. Kočka, aniž to tuší, dosáhla ve spolupráci s parazitem svého cíle: zmatená myš se nechá snadno ulovit.

Proč jsme častěji nemocní

„Fatální přitažlivost“, jak vyzkoumal Flegr, ale i týmy v zahraničí, se ovšem projevuje i u lidí nakažených toxoplazmózou. Parazit mění hladiny „hormonů štěstí“, tedy dopaminu a serotoninu, které mají v lidském mozku podobný účinek jako drogy. Nakažení častěji riskují, a možná proto častěji přicházejí k úrazu. Flegr odhaduje, že parazit na světě zaviní několik set smrtelných silničních havárií ročně a podobný počet pracovních úrazů a sebevražd. „Toxoplasma nepřímo zabije nejméně tolik lidí jako malárie,“ tvrdí.

Díky velké publicitě získal Flegr tisíce dobrovolníků, kteří se hlásí přes facebookovou skupinu a webovou stránku Pokusnikralici.cz. Výzkumy, které Flegrův tým provádí, v poslední době naznačují nejen zásadní vliv toxoplazmózy na lidské chování, ale také na lidské zdraví. Docela hodně se už psalo o vlivu na zdraví duševní – mezi toxopozitivními je například více schizofreniků. Podle psychiatra Jiřího Horáčka z Národního ústavu duševního zdraví je Toxoplasma a schizofrenie kritická kombinace, protože rafinovaný prvok doslova požírá šedou kůru mozkovou napadeného člověka. Zatímco u toxonegativních pacientů je návrat do normálního života možný a obvyklý, u nakažených schizofreniků bývá ztížený.

Jenže mezi lidmi nakaženými toxoplazmózou, a to dosud známo nebylo, je i více lidí s nemocemi těla – trávicího traktu, migrénami, imunitními poruchami, a dokonce leukémií. „To, že toxoplazmóza má obrovský dopad na zdravotní stav, je asi největší objev, který jsme zatím učinili pomocí našich Pokusných králíků. Prokazuje se, že nakažení lidé jsou víc nemocní,“ prohlašuje Flegr.

Jeho tým začal data o zdravotním stavu „pokusných králíků“, kteří se původně rekrutovali hlavně ze studentů a vojáků, ale nyní pocházejí z nejrůznějších skupin populace, důkladněji zkoumat poté, co zjistil, že toxoplazmóza působí jinak na chování mužů a jinak na chování žen. „Je to možná proto, že muži i ženy reagují na stejné podněty odlišně. Když jsou třeba vystaveni dlouhodobému stresu, muži se do sebe spíše uzavřou, jsou samotářští, podezřívavější, ženy naopak hledají pomoc druhých, jsou tudíž společenštější,“ říká profesor. Zjišťoval tedy, jakými nemocemi lidští „králíci“ trpí či trpěli, a ukázalo se, že nakažení toxoplazmózou, jak muži, tak ženy, jsou na tom mnohem hůř.

„Jsou patogeny, které mají ještě horší vliv na zdraví, ale toxoplazmóza má výsadní postavení ani ne tak proto, za co všechno může, ale proto, že jí je mezi lidmi tolik. Třetina lidí na světě je nakažená, takže celkový dopad na populaci je obrovský. Kdyby se toxoplazmóza dokázala potlačit, výdaje na zdravotnictví by šly výrazně dolů,“ myslí si Flegr. Léky proti této nemoci ani lidská vakcína však zatím neexistují. „Začalo to pro mnohé jako vtip s kočkami, ale tahle ,legrace‘ může mít vážný dopad na zdraví lidí,“ poznamenává biolog.

Výzkum vetřelce v lidské hlavě a depresivní bakterie Flegra dovedl do další oblasti, která je na první pohled nepříliš vážná. Když se ukázalo, že u mužů nakažených toxoplazmózou stoupá hladina testosteronu, začal Flegrův tým zkoumat – pomocí dotazníků – jejich sexuální chování. Podobně jako infikované pokusné krysy, tak i muži měli, alespoň v první fázi po nakažení, větší frekvenci intimních styků. Teď, když víme, že „toxo“ se přenáší i pohlavní cestou, je zřejmé, že parazit „chtěl“, aby samec-muž nakazil co nejvíc samic-žen.

Zatím pouze jediný vědec, který obdržel zmíněnou alternativní Ig Nobelovu cenu, získal po letech i skutečného „Nobela“. Byl to Andre Geim, který v roce 2000 řadu lidí pobavil experimentem s magnetickou levitací žáby, deset let poté si ze Stockholmu odvážel Nobelovou cenu za fyziku za výzkum grafenu. Jaroslav Flegr má sedm let na to, aby po převzetí „nevážné“ Nobelovky na vědecký Olymp případně vystoupal ještě rychleji než Geim. Ale i když se mu to nepovede, zaslouží si přinejmenším cenu za oživení někdy poněkud příliš vážné a do sebe zahleděné české vědy.