„Nejobávanější ze všech zel, která ohrožují budoucnost Spojených států, se rodí z přítomnosti černochů na jejich půdě.“ – Ach, pozor, to nenapsal žádný rasista a supremacista, zastánce bílé dominance, ale klasik liberalismu a odpůrce otroctví, francouzský šlechtic Alexis de Tocqueville ve své slavné práci Demokracie v Americe. Psal ji pod dojmem tří „studijních“ let v USA, jež prožil ve třicátých letech devatenáctého století. Kniha poprvé vyšla (první díl) v roce 1835.

Jednu kapitolu věnuje právě černochům a otroctví, jež považuje za jednoznačné zlo, dokonce píše, že „veškerou svou nenávist soustředí na ty, kdo po více než tisíci letech rovnosti (? – jp) znovu zavedli do světa otroctví“.

Zároveň ale de Tocqueville se svým pronikavým pozorovatelským talentem popisuje, co to pro Ameriku znamená, jaké to má následky a co to může společnosti přinést – nic dobrého. Je to zajímavé čtení, zvláště hodné doporučení těm, kteří si myslí, že věci jsou jednoznačné a černobílé. Jednoznačné je jen to, že otroctví bylo zlo a Americe by bylo lépe, kdyby si ho nebyla dopřála. A tedy kdyby lodě s otroky nezačaly na jejích březích přistávat – první černoši byli do Virginie přivezeni už roku 1621. Jenže kdyby v historii neplatí. I když z chyb by se snad trochu poučit mohlo. Ale i to je jen iluze.

Alexis de Tocqueville píše: „Neexistuje Afričan, který by byl přišel na břehy Nového světa svobodně: z toho vyplývá, že všichni, kteří tam dnes pobývají, jsou otroci nebo propuštěnci. Takto předává černoch spolu se životem všem svým potomkům vnější znamení své hanby. Zákon může otroctví zrušit, ale jedině Bůh by mohl nechat zmizet jeho stopy.“

A právě v odstranění těchto „stop“ de Tocqueville nevěří. Má velmi skeptický názor na představu, že jednou padnou všechny předsudky, že se srovnají rozdíly a nerovnosti a americký národ se smíchá v jednu rovnocennou masu. „Zdá se mi, že ti, kdo doufají, že Evropané (myšleno Američané evropského původu – jp) splynou jednoho dne s černochy, hýčkají přelud. (…) Až dosud všude, kde byli běloši nejmocnější, udržovali černochy v ponížení nebo v otroctví. Všude, kde byli nejsilnější černoši, vyhladili bělochy: to je jediný účet, který byl otevřen mezi oběma rasami.“

Tento pochmurný názor na „multikulturalismus“ (to slovo samozřejmě neexistovalo) opírá o argument, který čtenáře, jenž by si myslel, že dobro a zlo bylo v případě Jihu a Severu jednoduše rozděleno (Sever dobro, Jih zlo), nejspíš docela překvapí: postavení černochů, jejich lidské podmínky, zacházení s nimi, vztah k nim etc. byly na otrokářském Jihu lepší než na Severu, kde bylo otroctví zrušeno!

„Přiblížili se černoši v té části Unie, kde nejsou otroky, bělochům? Každý člověk, který pobýval ve Spojených státech, si všimne, že to vedlo k opačnému výsledku. Rasový předsudek se mi zdá silnější ve státech, které otroctví zrušily, než v těch, kde otroctví ještě existuje, a nikde není tak nesnášenlivý jako ve státech, kde otroctví nebylo vůbec známo.“

Tento možná překvapivý závěr má jisté logické vysvětlení. Zatímco na Severu je na „svobodného“ černocha pohlíženo jako na nebezpečného příslušníka „nižší rasy“, který si ve skutečnosti horko těžko obstarává základní obživu, na Jihu jsou nesvobodní černoši součástí společenství, do něhož zčásti mohou proniknout. „Na Jihu, kde otroctví ještě existuje, drží černochy méně úzkostlivě: černoši se někdy zúčastňují práce bělochů a jejich zábav, do jisté míry se trpí i míšenci s nimi, zákonodárství je sice tvrdší, ale zvyklosti jsou tolerantnější a měkčí. (…) Ve Spojených státech tedy předsudek, který odmítá černochy, roste, jak se zdá, úměrně tomu, jak černoši přestávají být otroky, a nerovnost se upevňuje v mravech tou měrou, jak v zákonech ustupuje.“

Přesto je otroctví zlo a mělo by být zrušeno, nepochybuje de Tocqueville. Ne ovšem v zájmu černochů, ti na to spíš doplatí, nýbrž v zájmu bílých. Proč? „It’s  the economy, stupid,“ jak by řekl Bill Clinton, mimochodem jižan z Arkansasu. Protože otroctví bylo neefektivní a vedlo k hospodářské stagnaci. „Provincie, které neměly takřka žádné otroky, rostly počtem obyvatelstva, bohatstvím a blahobytem daleko rychleji než ty, kde otroci byli.“

Otrokáři, kteří využívali práci černých otroků, je sice nemuseli platit mzdou, jako by museli platit námezdní dělníky, veskrze původem Evropany, ale nesli náklady spojené s jejich stravou, ubytováním, ostrahou, ale i jakousi základní péčí. Černoši neměli žádný zvláštní zájem na zlepšení práce, k níž byli fyzicky nuceni, jejich páni zase naopak vedli zahálčivý život, fyzickou práci považovali za pohanu a snahu o lepší výdělky za nehodné jižanského patricia. Otroctví se zkrátka neslučovalo s kapitalismem. Měl-li se ten rozvíjet, bylo nutné ho zrušit a zničit.

„Budou z toho ale mít prospěch černoši?“ ptá se Alexis de Tocqueville a odpovídá, že naopak: „Propuštění otroci se dostávají vzhledem k Evropanům do postavení obdobného postavení domorodců: zůstávají napůl civilizovaní a zbaveni práv uprostřed populace, která je daleko převyšuje bohatstvím i vzděláním, jsou vydáni napospas tyranii zákonů a nesnášenlivosti mravů. V jistém smyslu jsou nešťastnější než Indiáni, neboť oproti nim mají vzpomínky na otroctví a nemohou se dožadovat vlastnictví ani jediné pídě půdy, mnozí klesají pod tíhou své bídy, jiní se stahují do měst, kde, živíce se nejhrubší prací, vedou nejistý a ubohý život.“

Od té doby, kdy francouzský aristokrat sepisoval své pozorování amerického života, uplynula skoro dvě a půl století a změnilo se skoro všechno. Spojené státy jsou zcela jinou zemí než v letech před občanskou válkou a postavení černochů, kterým se mezitím spíše doporučuje říkat Afroameričani, je určitě jiné než tehdy: jistě lepší a silnější. Přesto de Tocquevillova skepse nebyla zcela vyvrácena. „V budoucnu jsou jen dvě šance: buď aby se černoši a běloši zcela smísili, anebo aby se oddělili. Výše jsem zmínil, jaké je mé přesvědčení, pokud jde o první prostředek (nikdy se nesmísí – jp). Nemyslím, že by někde došlo k tomu, že by bílá a černá rasa mohly žít v rovnosti.“

Tolik v té věci jeden z nejbystřejších pozorovatelů společnosti, co se kdy chopili pera.