Čtyři dny před Štědrým dnem 1975 zmizel ve Vídni beze stopy americký občan Nicholas Shadrin. Své manželce, s níž odjel do rakouské metropole na předvánoční dovolenou, řekl, že jde na schůzku, vrátí se prý ale brzy. Ewa Shadrinová tehdy svého muže viděla naposledy. Měl se s ní setkat asi za dvě hodiny před budovou opery. Jenže tam už nepřišel.

Když se Shadrin nevracel ani do hotelu, zavolala jeho manželka pozdě v noci na číslo, které jí předtím dal. Telefon vzala žena, jež se představila jménem Ann Martinová, ve skutečnosti se jmenovala jinak a byla důstojnicí CIA. Shadrin totiž nebyl jen tak obyčejný Američan. Původně se jmenoval Nikolaj Artamonov, coby mladý velitel sovětského torpédoborce přeběhl v roce 1959 se svou polskou milenkou a pozdější manželkou Ewou na Západ, změnil si jméno a začal pracovat pro americké tajné služby.

Martinová se Shadrinovou další tři dny po manželově zmizení probíraly, co se mohlo tu prosincovou noc stát. Ambasáda USA ve Vídni mezitím bombardovala Washington naléhavými telegramy.

V té době byl ale Shadrin už mrtev. Zemřel zhruba hodinu poté, co se rozloučil se svou ženou. Nikdo v té době a ještě spoustu dalších let netušil, že Shadrin/Artamonov vydechl naposledy zhruba sedmdesát kilometrů od Vídně, na československém území, kam byl odvlečen KGB. Před čtyřiceti lety se tu odehrálo finále jedné z nejrafinovanějších operací sovětské tajné služby, kterou čeští historici ani novináři dosud nepopsali. Mimo jiné proto, že ve zdejších archivech se žádné dokumenty k únosu sovětského dezertéra nezachovaly a moskevské archivy pochopitelně mlčí. „Pátral jsem po nějakých materiálech v Archivu bezpečnostních složek, ale žádné tam nejsou,“ říká historik Petr Blažek. Autor článku se letos pokusil oslovit přímo velitele akce Olega Kalugina, ten ale rozhovor odmítl.

Kalugin, nejmladší generál v dějinách sovětské tajné služby, začal po roce 1990 spolupracovat s Američany a nyní žije ve Washingtonu. Ve svých v USA vydaných pamětech nazvaných První správa. 32 let ve zpravodajské službě a špionáži proti Západu Kalugin případ Artamonov podrobně popisuje. Operaci detailně vylíčil také přeběhlík z vojenské rozvědky GRU Boris Volodarsky, jenž vydal knihu Jedová továrna KGB. Od Lenina k Litviněnkovi. V ní tvrdí, že ruské bezpečnostní složky metody použité v případu Artamonv aplikují dodnes.

Ewa Shadrinová po návratu z Vídně na konci roku 1975 marně apelovala na americké politiky včetně prezidenta Geralda Forda, aby zmizení jejího muže vyšetřili a dali jí odpověď na otázku, co se onu předvánoční noc přihodilo a jaký byl Shadrinův osud. V roce 1981 vyšel v sovětském časopise Litěrarnaja gazeta článek „Nepotřebné koně se střílejí, není-liž pravda?“, který tvrdil, že Shadrina zavraždila CIA, když zjistila, že pracuje pro Sověty. Na základě tohoto článku podala Ewa Shadrinová žalobu na americkou vládu za to, že podle ní využila jejího muže coby agenta a zavinila jeho smrt. Až později přiznal sám Kalugin, že podklady pro novinářský text, který byl příkladnou ukázkou dezinformační hry KGB, dodal redakci sám.

Foťák v krabičce cigaret

Nikolaj Fjodorovič Artamonov byl vysoký pohledný důstojník sovětské baltské flotily, jenž měl podle pamětníků díky svým velitelským schopnostem našlápnuto k velké kariéře u námořního vojska a mohl by v budoucnu pomýšlet i na admirálskou hodnost. Na konci 50. let se ale v Gdaňsku zamiloval do tamní krásky, mladé dentistky Ewy, a oba spolu na malém člunu uprchli do Švédska. Artamonov tak opustil svou ruskou ženu a malého syna. Oba milenci se ze Skandinávie přestěhovali do USA, kde zběh, který přijal jméno Nicolas Shadrin podle postavy kapitána z Puškinovy novely Kapitánská dcerka, pověděl CIA vše, co věděl o sovětských námořních silách. „Škody, které tím způsobil, byly vážné, avšak ne katastrofické,“ napsal Kalugin.

Sovětský soud mezitím odsoudil dezertéra k trestu smrti. KGB se dozvěděla, že Artamonov získal post analytika v americkém Úřadu pro námořní zpravodajství, a dala si za úkol zjistit místo jeho pobytu. Teprve osm let po jeho emigraci jeden z agentů KGB informoval, že Georgetownská univerzita ve Washingtonu pozvala jakéhosi bývalého sovětského důstojníka k sérii přednášek o vojenské politice Kremlu. Jiný agent byl na přednášku vyslán s Artamonovovou podobenkou a vzápětí referoval zpět, že přednášející Shadrin je skutečně muž, jenž v roce 1959 zběhl ze sovětského námořnictva.

KGB začala Shadrina v USA sledovat a současně v Rusku navštívila jeho manželku a syna. Tajní je přesvědčili, aby dezertérovi poslali dopisy, v nichž napíšou, že přestože jeho útěk zruinoval jejich životy, stále ho milují a že sovětská vlast mu nabízí beztrestnost, pokud se rozhodne jí znovu sloužit. Zanedlouho důstojník KGB Igor Kočnov, vyzbrojen dvěma dopisy, oslovil Shadrina v jednom supermarketu na předměstí Washingtonu a přeběhlík posléze kývl na spolupráci s těmi, které zradil. Byla mu slíbena plná rehabilitace, rozsudek smrti byl zrušen a jeho syn byl přijat do námořní akademie. Shadrin ale vzápětí o svém setkání řekl CIA a ta ho požádala, aby sehrál roli dvojitého agenta a Rusům předával informace, které agentura sama určí. Shadrin navíc netušil, že i Kočnov je agentem CIA, takže ze začátku to vypadalo, že Američané mají rozjíždějící se operaci zcela pod kontrolou. Akce ale nakonec přinesla jen málo užitečného CIA – a Artamonovovi smrt.

Informace, které Shadrin pod dohledem CIA a FBI Moskvě předával, „byly dobré, ale neměly převratný charakter“, vzpomínal generál Kalugin. „To mělo vzbudit mé podezření,“ dodal. KGB později skutečně začala tlačit na to, aby „Lark“, jak znělo Shadrinovo krycí jméno, předával podrobnější informace. Tajní ho tedy požádali, aby jim donesl telefonní seznam Úřadu pro námořní zpravodajství, tedy něco, co by pro něj nemělo být problém získat. Na další schůzku jej ale Lark nepřinesl a vymlouval se, že seznam kvůli bezpečnostním kontrolám není možné vynést ani okopírovat. KGB tedy Larka vybavila speciálním fotoaparátem zabudovaným do krabičky cigaret. Na příští schůzce se svým řídicím důstojníkem však agent tvrdil, že foťák v rozhodující chvíli odmítl poslušnost. KGB mu tedy dala nový přístroj, jenže když jej Lark po několika týdnech přinesl zpátky a tajní vyvolali film, ukázalo se, že na něm nic nebylo. „Byl jsem stále víc přesvědčen, že Artamonov podruhé podvedl svou zemi,“ tvrdil Kalugin.

Sověti chtěli udělat ještě jednu zkoušku. Rozhodli se Shadrina poslat na schůzku s agentem KGB do Kanady. V kanadské kontrarozvědce působil sovětský „krtek“ a ten skutečně zanedlouho hlásil, že Kanaďané zaznamenali příjezd Rusa pracujícího pro FBI, a že v kanadských zprávách je dokonce informace o tom, že tento agent tajně nahrál konverzaci se Sovětem, s nímž se sešel v Montrealu. Moskvě nyní bylo vše jasné. Obnovila rozsudek smrti pro Artamonova a rozhodla se dostat jej za každou cenu do Sovětského svazu.

Jenže únos z amerického kontinentu by byl příliš riskantní, spíše nemožný. Ale jak to udělat, když CIA zakázala svému drahocennému agentovi se z bezpečnostních důvodů setkávat s Rusy v Evropě? KGB, která Larkovi nedala najevo ani stín podezření, se tedy rozhodla nastražit návnadu. Tvrdila, že mu umožní setkat se ve Vídni s nelegálem čili tajným agentem dlouhodobě vysazeným v USA pod smyšlenou identitou amerického občana, který řídí celou síť dalších sovětských agentů. Odhalit takového nelegála je největší ctižádostí každé tajné služby a CIA tento trik spolkla i s navijákem: přes počáteční váhání se Shadrinovou cestou do rakouského hlavního města, známého únosy KGB, nakonec lehkovážně souhlasila.

Bývalý velitel torpédoborce a jeho žena přiletěli do Vídně 18. prosince 1975. KGB do akce vyslala dva týmy se svými nejlepšími lidmi. Do rakouské metropole dorazila skupina vedená Alexandrem Sokolovem, který donedávna působil jako šéf filiálky KGB ve Washingtonu a řídil například agenta sovětské i československé rozvědky Karla Köchera, dodnes jediného známého krtka východního bloku, kterému se podařilo zvenčí proniknout přímo do CIA.

Druhou skupinu vedl sám generál Kalugin. S dvěma dalšími důstojníky odjel na československé území, kousek za rakouskou hranici, zřejmě někam do oblasti Znojma, kde se v tamních lesích pohybovali v převleku za nimrody. Jak uvádí bývalý důstojník GRU Volodarsky, v Praze jistil akci další generál KGB, který měl na starosti koordinaci „s českými úřady“. Podle Kalugina byl o operaci zpraven „velitel české pohraniční stráže“, který umožnil její bezproblémový průběh. Sovět měl podle všeho na mysli generála Františka Šádka, velitele pohraničníků z let 1969 až 1982, za jehož působení bylo na hranici zabito 17 lidí. Muž, který byl po roce 1990 obviněn, avšak nikdy odsouzen, byl letos v říjnu pohřben paradoxně s vojenskými poctami ministerstva obrany…

Shadrin se ve Vídni sešel se Sokolovem už v den svého příletu. CIA se kupodivu rozhodla schůzky svého agenta nesledovat, příliš se bála případného prozrazení. Nazítří šli Shadrinovi do divadla a noc trávili v baru Bristol, jednom z nejdražších podniků ve Vídni. CIA se těšila na schůzku Shadrina s KGB naplánovanou na další den, 20. prosince. Na ní se měl konečně objevit tajemný sovětský nelegál a Shadrin měl Američanům pomoci identifikovat, kdo to je. Paní Ewa odešla na představení do opery a její muž mířil na domluvenou schůzku před vídeňský Votivní chrám.

Sovětská tajná služba si místo nedaleko americké ambasády vybrala záměrně. Správně se domnívala, že pod svícnem bývá tma a Američany nenapadne, že chystaný únos jejich cenného agenta jim Rusové provedou přímo pod nosem. Navíc rakouský policejní důstojník Gustav Hochenbichler, pozdější šéf rakouské cizinecké policie, který v roce 1975 velel okrsku kolem amerického velvyslanectví, byl – jak se ukázalo v 90. letech – na výplatní pásce Stasi a nejspíš i KGB. Hochenbichler podle všeho slíbil dát Sovětům echo v případě, že by zjistil podezřelý pohyb Američanů.

Kolem sedmé večerní zastavilo u chodníku před novogotickým kostelem auto a Artamonov do něj nastoupil. Co se událo dál, známe jen podle verze bývalých příslušníků KGB. Jedno je jisté: začaly odbíjet poslední minuty Artamonovova života. Kalugin popisuje, že za pár okamžiků po Larkově nástupu do vozu přiložil znenadání vedle něj sedící mohutný kágébák na jeho obličej látku s chloroformem a pokoušel se ho omámit. Na stodesetikilového Artmamonova to však nestačilo a ten začal s gorilou sovětské bezpečnosti za jízdy zápasit. Muž tedy uchopil injekční stříkačku a vpíchl do těla dvojitého agenta dávku nějaké látky, šlo prý o silná sedativa. Auto pak vyrazilo z Vídně směrem k československé hranici.

Laboratoř plná jedů

Byla mrazivá a temná noc. Kalugin a spol. čekali poblíž hranice, když náhle tmu rozřízla světla reflektorů přijíždějícího auta. Otevřely se dveře a tři kágébáci z vozu táhli mohutnou postavu, která hlasitě sípala a sténala. Pokoušeli se Artamonova posouvat po zemi ke Kaluginovu autu, ale vzápětí zjistili, že Lark přestal dýchat. Masírovali mu srdce a jeden z Rusů běžel k nedaleké strážní budce československých pohraničníků, aby zavolali lékaře. Když český doktor po nějaké době dorazil, konstatoval pouze Artamonovu smrt. Podle Kalugina jeho srdce nevydrželo dvojnásobnou dávku sedativ.

Někteří lidé se domnívají, že Kalugin nechal Artamonova zavraždit, nebo dokonce ho zabil sám, protože byl agentem Američanů a mohl se obávat, že Lark o tom ví a v Moskvě o něm promluví. Velitel vídeňské části operace Sokolov později napsal ve svých memoárech, že Kalugin byl agentem CIA právě od roku 1975 a nechal Larka zavraždit speciálním jedem, připraveným dokonce CIA. O Kaluginově vině je přesvědčen i špion Karel Köcher, s nímž pražská rozvědka v roce 1976 na Kaluginovo doporučení ukončila na šest let spolupráci. Americká strana však Kaluginovo agentství rezolutně popírá.

Na druhé straně o tom, že smrtící jedovou laboratoř provozovala KGB, není pochyb. Kalugin byl v roce 1993 v Londýně zatčen za přípravu vraždy bulharského disidenta Georgiho Markova, jemuž jistý sovětský agent v britské metropoli v roce 1978 vpíchl dávku jedu ukrytou ve špičce deštníku. Jen pár dní po zatčení v roce 1993 byl ale Kalugin, žijící v té době už v USA, propuštěn. Nicméně ve svých pamětech podíl na londýnském atentátu přiznává a píše: „Správa (KGB) měla k dispozici laboratoř, která vyvíjela nové metody zabíjení lidí, od jedů, jež se daly vsypat do nápojů, až po želatinu, která mohla po namazání na tělo způsobit infarkt.“

Možná ale v Larkově případě šlo skutečně o neúmyslné předávkování a cílem KGB i Kalugina bylo dopravit ho živého do Moskvy, aby se z něj pokusili dostat kýžené informace. Tento názor zveřejnil před lety i britský expert na tajné služby, bývalý důstojník KGB Oleg Gordijevskij.

Brežněvův dopis

Zhroucená Ewa Shadrinová odjela z Vídně na Štědrý den 1975 a dalších deset let marně pátrala po osudu svého manžela. Přesně rok po skončení její tragické dovolené, 24. prosince 1976, přišla do Bílého domu zpráva od sovětského vůdce Leonida Brežněva: Shadrin na schůzku s KGB ve Vídni o rok dříve nikdy nedorazil. Byla to typická sovětská lež, protože krátce před touto depeší dostal Kalugin za úspěšnou operaci Lark Řád rudé zástavy.

Zvrat ve vyšetřování případu nastal v srpnu 1985, kdy k Američanům přeběhl plukovník KGB Vitalij Jurčenko a mimo jiné jim prozradil, že Shadrin skutečně zemřel po únosu na území Československa o deset let dříve. Za tři měsíce se ale Jurčenko vrátil do Moskvy, byl označen za úspěšného infiltrátora CIA a vyznamenán. Spekuace o tom, kdo byl agent Shadrin a co se s ním ve skutečnosti v prosinci 1975 stalo, se rozvířily nanovo.

V roce 1992 natáčela polská televize o kauze Artamonov film a po interview s Kaluginem se s ním setkala i Ewa Shadrinová. „Zabil jste mého manžela? Proč jste to udělal?“ vyhrkla na něj. Kalugin mumlal cosi o operaci „proti zrádci“ a o tom, že jeho smrt byla nešťastná náhoda.

Případ Lark je ukázkovým špionážním příběhem studené války s mnoha odporujícími si verzemi a dezinformacemi. Smrt přeběhlíka z FSB Alexandra Litviněnka otráveného poloniem v roce 2006, podezřelé okolnosti násilných konců dalších oponentů Putinova režimu (Anna Politkovská, Boris Němcov) či únos estonského rozvědčíka Estona Kohvera z roku 2014 lidmi z FSB přímo z estonského území ale naznačují, že ve stopách tradic KGB zřejmě jdou i současné ruské tajné služby.