Když se před sto třemi lety středoškolský profesor tělocviku Antonín Benjamin Svojsík se skupinou několika svých studentů a s velkou károu, na níž byly naloženy potřeby na mnohatýdenní táboření, vypravil z Prahy do Vorlovských lesů k blízkosti hradu Lipnice, nejspíš věděl, že píše historii. Těžko ovšem říct, zda si uvědomoval, jak výraznou stopu v ní, a potažmo v celé společnosti zanechá. Jen málo fenoménů vykazuje v českých zemích takovou životnost jako letní tábory.

Není mnoho dospělých a dospívajících, kteří by alespoň jednou v životě neprožili dva týdny v přírodě bez rodičů, pod stanem či v chatce. Na dnešních táborech lze ukázat mnohé – trvalost a vitalitu některých prvků, ale i relativně rychlou proměnu, jíž česká společnost prochází.

Tento text vychází ze zkušeností, které autor sbírá v posledních pětadvaceti letech jako účastník, vedoucí či kuchař na skautských táborech a jako vedoucí Jesenické lesní školy, která vzdělává nové generace skautských vedoucích.

Tábor vojenský i biblický

V českém skautském prostředí žije legenda o tom, že samotný český termín „tábor“ je odvozen od jména biblické hory Tábor, na níž mělo podle tradice dojít ke zjevení božské slávy Ježíše Krista před apoštoly Petrem, Jakubem a Janem. Tehdy se Petr v mystickém vytržení Krista zmateně ptal, zda má na místě postavit tři stany pro tři zjevené a proměněné osoby – Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Pokud by tomu tak skutečně bylo, šlo by o stejnou inspiraci jako v případě počátků husitství, kdy se lidé shromažďovali na horách, jež pojmenovávali Tábor, a kdy nakonec u jedné z nich založili stejnojmenné město.

Jazykovědci nicméně upozorňují ještě na druhý možný původ: z maďarského slova s turkotatarskými kořeny „tabur“ – „vojsko v obranném postavení“. V zásadě není rozhodující, zda se do češtiny synonymický význam tábor = vojenské ležení dostal přes maďarštinu, nebo od husitských dob. Důležitý je obojí rozměr – vojenský i mystický.

K vojenství odkazují termíny, jež přežily i na těch snad nejzmodernizovanějších táborech, které nemají s původní podobou táboření společného už skoro nic: ranní a večerní nástup, denní rozkaz, budíček, večerka, společný výdej jídla, stožár se zástavou. Zprostředkovaně tato tradice zaznívá i v názvech typu táborové náměstí(čko), táborová brána či dnes už téměř vymizelé ohrazení tábora.

Nezanedbatelnou stopu v českém táboření ale zanechal i mystický rozměr slova tábor: tábor jako místo proměny. České tábory tak v sobě nesou i jistý chiliasmus ne nepodobný husitskému Táboru v jeho počátcích. Nejde jen o společný život a rovnostářství, ale především o jakousi skrytou představu správného, modelového života, který může být vzorem okolní společnosti; představu všenápravy věcí lidských; představu cesty ke kořenům, která zachrání lidstvo zkažené civilizací.

Zajímavé je, že se termín tábor kromě češtiny a slovenštiny (a maďarštiny) v jiných jazycích neshoduje se jménem izraelské hory Proměnění. Je ovšem také pravda, že v českém a slovenském skautingu se táborům a táboření přikládá mimořádný význam, který není jinde obvyklý. Že by to spolu skutečně souviselo? Tak tomu bylo ještě nedávno. Otázkou je, zda to trvá i nadále.

Jak se změnily děti a rodiče

S rizikem, že budu vypadat jako staromilec, musím konstatovat, že se poslední dobou výrazně mění jak tábořící děti, tak jejich rodiče. Zatímco ještě před patnácti lety přivezli rodiče o návštěvním dnu (byl vždycky jeden za celý tábor) svému dítěti jednu čokoládu či sáček bonbonů, dnes vezou rovnou celou tašku sladkostí, doplněnou o nějakou tu lahev sladkého nápoje. Odříct si sladkosti na pouhý jeden den je dnes pro řadu dětí srovnatelně těžkou zkouškou jako celý den hladovět.

Hodně se změnilo příchodem mobilních telefonů. Tábory, jejichž vedoucí nechtěli či neuměli zabránit této kolonizaci výsostného táborového území, mohou už jen plakat nad výdělkem. Rodiče se odmítají vzdát kontroly nad každým krokem svých dětí. A děti toho patřičně využívají. Při prvním stesku, neúspěchu, nechutenství, chladu či náročné rozcvičce není nic jednoduššího než se vyplakat mamince do telefonu. Ta to obratem řeší s vedoucími. Jiná varianta spočívá v neustálé snaze o kontakt s dítětem ze strany rodičů. Přitom není nic jednoduššího než mobil dětem na tábor nepovolit a rodiče odkázat pouze na možnost večerního kontaktu s vedoucím. Je to ve výsledku zdravé pro všechny – dítě se odpoutává od svých rodičů, což je jeden z důležitých dílků skládačky přínosu tábora, a rodič se učí odpoutat od svého dítěte (což dnes představuje snad ještě důležitější efekt). Zkrátka absence mobilů může pomoci v dospívání a dozrávání dětí i jejich rodičů. Přesný výzkum neexistuje, ale odhadem je táborů bez mobilů spíš menšina.

Na změně profilu táborníků se podepisuje i škola, resp. změna podoby školních tělocviků. Pryč jsou doby, kdy se každé dítě ve školní tělocvičně potkávalo s hlavními gymnastickými i atletickými dovednostmi, jako jsou kotouly, výmyky, přeskoky, šplhy, vytrvalostní běhy, skoky do dálky či výšky; dnes často tvoří náplň tělocviků pouze vybíjená či fotbal. Dnešní patnáctiletí tak nejenže nevyšplhají po laně, protože nezvládnou smyčku, ale ani nevědí, že se dolů po laně ručkuje, protože jinak si spálí ruce. Vytrvalostní běh terénem je problém, protože děti už nejsou zvyklé na delší trasy. Kotrmelec dnes nezvládne zdaleka každý školák.

Před dvaceti lety staří skauti naříkali nad tím, jak je možné, že malí skauti neumějí zatopit v kuchyňských kamnech. Inu proto, že z domovů už tenkrát dávno kamna vymizela. Časy se ale dále mění, takže jestliže se děti před dvaceti lety v táborových službách učily, že si musí večer dát ke kamnům chrastí a třísky na ranní podpal, dnes se poprvé seznamují s drátěnkou na mytí nádobí. Mnohé z nich totiž až zde poprvé v životě umývají nebo utírají nádobí, protože doma tuto někdejší dětskou „práci“ zastávají myčky. Rodiče jim navíc nenajdou alternativní povinnost, takže vyrůstají v představě, že normální je nepracovat. Dětí, jež by byly z domova zvyklé pomáhat při přípravě jídel, je minimum.

Řada vedoucích, ale i pedagogů praktických předmětů se v poslední době setkává s tím, že děti nejsou připraveny na situace, v nichž je zapotřebí soustavná práce, která není hotová za pět minut, ale trvá třeba celý půlden. Po pár minutách jsou nervózní, jak to, že to ještě nestačí, jak to, že ještě není konec. Lze jen spekulovat, zda to souvisí s klipovitostí digitálního světa a s rychlostí, s níž je vyřízeno cokoli na dotykovém mobilním telefonu. I v tom pravý tábor, kde se musí soustavně řezat a štípat dřevo na topení v kuchyni, kde se dva tři úvodní dny staví nutné táborové stavby a kde třeba několik hodin dvojici dospívajících táborníků trvá, než vykopou latrínu, může být velkou školou života.

Více primitivismu

„Pravím dále: více primitivismu, pryč se vší zchoulostivělostí, padělanou nádherou a hračkami,“ prohlásil kdysi zakladatel českého skautingu-junáctví A. B. Svojsík. Sto let stará slova reagující na zcela jinou společenskou situaci mají dnes, jsou-li alespoň někde naplňována, zcela jiný význam. Z táborů se totiž stala v zásadě pohodlná a téměř srovnatelná alternativa života ve městě. Změnilo se skoro všechno. Zatímco ve staré skautské písničce se zpívá, že „na táboře je to prima, i když je nám v noci zima“, dnes je zima jen tomu, koho rodiče vybaví spacím pytlem ze supermarketu, který není pro táboření určen. I ten je ale komfortem oproti někdejším dvěma dekám, s nimiž museli dávní táborníci vystačit i v těch nejchladnějších nocích. Do zad už dávno netlačí smrkové chrastí či špatně nacpaný slamník, neboť se spí na samonafukovacích karimatkách.

Shánění jídla dnes už není celodenním programem jako kdysi, o čemž svědčí třeba Svojsíkova publikace Den v táboře junáků z roku 1913: „Dva hochy s velkými tlumoky na zádech vypravil vůdce do vzdáleného městečka nakoupit nutných zásob potravin. Projdou se důkladně, neboť osada je téměř dvě hodiny vzdálena…  Jiný vyslán je do okolních vesnic zamluvit máslo, mléko, chléb. Kuchaři vypravili se přes les s pytlem pro brambory.“ O tři roky později byla nouze o jídlo mnohem větší, jak dokládá táborový deník pozdějšího básníka Jiřího Wolkera tábořícího se Svojsíkem na jednom z prvních skautských táborů za první světové války: „Vypil jsem dvě číšky čaje a k nim přikusoval ty buchty, které mi sice maminčin dopis oznamoval, jenže pošta dosud nedodala.“

Táborové služby už ani většinou nejezdí na kole s batohy pro nákupy do nejbližší vesnice, kde se musel objednávat nákup dva dny předem, jako ještě nedávno. Z málokterých oblastí je nedostupný supermarket, kde se koupí i bez objednání cokoli kdykoli a mnohem levněji než ve vesnickém obchůdku. Anebo málo kam nejsou ochotni místní obchodníci přiblížit větší objem pečiva či jiného potřebného zboží.

Tábory už netrvají měsíc, jako tomu bylo po druhé světové válce a leckde ještě v letech 1968–1970 či ve skrytých oddílech i za normalizace. I ty tři týdny, chápané kdysi jako ústupek a kompromis, jsou dnes vzácností. Nebude trvat dlouho, a někde je to tak již dnes, kdy se bude svádět boj alespoň o ty současné dva týdny. Svou roli zde nehraje jen omezenější čas dětí, ale především vedoucích, před nimiž se o prázdninách otevírá ohromná paleta příležitostí v podobě zahraničních pobytů, stáží a brigád.

Výchovný amalgám zarámovaný romantikou

V lecčems se dávná jednoduchost a účinnost táborů stala obětí úspěchu dětských oddílů. Rádi se na ně vracejí odrostlí členové, jimž je tam dobře a kteří se nechtějí vzdát milého a známého prostředí. Pro jejich velký počet ale nenacházejí oddíly použití v samotném vedení. Hledá se jim náplň činnosti – a nalézá se v ulehčení práce samotných dětí. A tak se ztrácejí příležitosti pro růst dětí: už i mezi skauty najdeme oddíly, které zrušily dětské služby v kuchyni, neboť je zastanou mladí dospělí. Děti pak prý mají víc času na program.

Ten pak bývá často sestaven až supervědecky – do detailu je promyšlena jeho dramaturgie, cíle, prostředky… Tam, kde Foglarovi stačilo vyvěsit papír s legendou k Alvarezovi, musí se dnes sehrát složitá motivační scénka s kostýmy, rekvizitami, či dokonce hudbou. O tom, jaké nároky to má na vedoucí podobné programy chystající, netřeba mluvit. Tam, kde se půl dne pracovalo, čímž se děti přirozeně učily vzájemné spolupráci a potřebným schopnostem, jsou uměle zařazovány programy typu výuky tábornických dovedností. Tam, kde na program stačily dva listy papíru, nastupují dnes superpropracované tabulky. Namísto prostého pozorování lesního mraveniště, namísto sebeorganizace táborové družiny při výkonu služby, namísto pokorného žasnutí nad nádherou západu slunce nastoupily překombinované celotáborové hry, didaktické programy o problémech globalizace a aktivity učící kooperaci na smyšlených hrách s komplikovanými pravidly. Zkrátka jednoduchost je dnes nahrazena složitostí a komplikovaností. Vedoucí jsou kvůli tomu mnohem vytíženější přípravami a užitek děti se zdaleka nerovná užitku z jednoduchých činností.

Situace je tak vážná, že už i jeden z hlavních představitelů modernistického proudu českého skautingu, ředitel pražské městské knihovny Tomáš Řehák, musí vyzývat k tomu, aby se na skautské tábory vrátily normální věci, které se vytratily, protože na ně vedoucí nemají čas. Že děti mají vzít do rukou sekeru a pilu a dělat dřevo – ne co nejrychleji, aby bylo co nejvíc času na hraní, ale užívat si, že řežou dřevo, protože se k tomu jinak celý rok nedostanou. Že mají vařit a zjistit přitom, že vaření není protivná činnost, ale společná radost hodící se pro život. Že mají dělat věci společně a doopravdy – třeba odnášet z lesa kládu. Les na správném táboře hodném toho jména nemá být pouhou kulisou pro celotáborovou hru, v němž je třeba zahnat a porazit skřety, ale prostředím, které vnímáme a žijeme. Trefně tak upozorňuje na nebezpečí, které poškozuje vyzkoušené a fungující tábornické výchovné nástroje. Přitom se stačí zaposlouchat do vzpomínek dětí na několik let staré příhody. Málokdy dokáží v paměti rozlišit, kdy a kde se hrála jaká hra a kdo v ní vyhrál. Dobře si ale pamatují, jak vyklopily káru, na níž přivážely v barelech vodu z nedaleké studánky; jak připálily oběd; jak přišel déšť při stavbě tábora dřív, než ve své bezstarostnosti a pohodlnosti myslely; jak si špatně postavily stan, takže jim do něj zatékalo.

Více než stoletý fenomén českého táboření čelí závažným výzvám. Hrozí, že skutečný tábor – „podnik pro celé muže“ („a ženy“, dodejme – vždyť právě v těchto dnech uplynulo sto let od prvního českého dívčího tábora Sasanek), jak o něm psal a smýšlel Jaroslav Foglar – ustoupí tzv. prázdninovým koloniím, jak o nich tentýž spisovatel psal s pohrdáním už před půl stoletím. Postavil do kontrastu „tábor, jak má být, tvrdý, plný práce, bez přepychu, ale opravdu robinzonský, vysoce užitečný a se spoustou nezapomenutelných prožitků“ a „různé ty podnikové a jiné tábory s desítkami placených pracovníků, které se s těmi našimi nemohou ani rovnat. Už jen proto, že mládež se v nich poprvé vidí až po příjezdu a tábor dopředu vybudují řemeslníci nebo obětaví tatínci.“

Dnes hrozí, že zmizí tábor jako škola dobrého života – života, v němž má své místo práce, přátelství, radost, společenství, odpovědnost za druhé i zábava. Ačkoli si to už většina táborníků ani neumí představit, tábor nedělá táborem celotáborová hra – s tou přichází právě Foglar až ve 40. letech a masového rozšíření se dočkává ještě o dalších několik desetiletí později.

Tábor je unikátním místem proto, že umožňuje svým účastníkům růst. Mnozí se právě tam naučí starat se o své věci, které už jim nemůže uklízet a hlídat maminka. Přemoci se a vstát v noci na hlídku, při níž má malý kluk či holka zodpovědnost za klidné spaní všech ostatních; připravit dostatek suchého dřeva, jinak ostatní nebudou mít včas oběd; postavit drobnou táborovou stavbu pevně, tak, aby vydržela a nespadla; poručit si a při různých zkouškách vůle si odepřít sousto či slovo; překonat strach – to vše a mnohé další vytváří ojedinělý výchovný amalgám. Zarámujeme-li to vše romantikou v podobě barvitosti táborových staveb, večerní krásy táborových ohňů, specifických rituálů a zvyků, nočního hvězdného nebe a večerního kvákání žab z nedalekého rybníčku, pevných kamarádství či přátelství, dostáváme obraz sice ohroženého, přesto mnohde stále ještě živoucího českého tábora. Těch skautských je letos na tisíc, k tomu několik set organizovaných tábornickými či jinými oddíly; a to ještě nepočítáme ty ryze komerčně-pohodové, kde děti nepracují vůbec, mobil a Wi-Fi jsou samozřejmostí a vrcholem programu je večerní diskotéka.

V táborech stále ještě dřímá potenciální velká síla schopná měnit a posouvat společnost. Pokud tedy definitivně nezmění a neposune ona je.