Musíme se společnými silami postarat o všechny

  - Foto: Jan Zatorsky
Musíme se společnými silami postarat o všechny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Budoucnost levice je v mlhách. Sociální demokracie ztrácí na severu Evropy podporu dělníků. V zemi Bádensko-Württembersko už její vůdčí roli převzala strana Zelených, podobné to je v Rakousku. Na jihu získávají radikálové od řecké Syrizy k portugalským komunistům. V Česku usilují o voliče sociálních demokratů zelení Matěje Stropnického. KSČM na sjezdu připomněla, že jediná v Evropě dokáže stavět na základech státostrany z bývalého komunistického bloku. O tom, co čeká levici v Česku, diskutovali místopředsedkyně Strany zelených Monika Horáková, předseda sociálnědemokratického spolku Idealisté.cz Radim Hejduk a komunistický místopředseda pro ideologii Josef Skála se sociologem Janem Hartlem.

Kdo jsou příznivci levice, vysvětlují sociologové jednoduše: Ve výzkumech řadíme k levici ty, kdo se k ní sami hlásí. Takových lidí je ovšem jen 25 procent, protože další čtvrtina se hlásí k pravici a zbytek ke středu. „Všichni si pamatujeme, jak po roce 1989 bylo obtížné se hlásit k levicové orientaci. Teprve postupně se levicový postoj legitimizoval,“ uvedl zde přítomný Jan Hartl. Kdo tedy vlastně jsou příznivci levice?

Hejduk: To je fakt složitá otázka, koho označit za levicového voliče, protože záleží na identifikaci lidí samotných. Máme tu křídlo, které se nazývá levicovým a jeho reprezentantem může být třeba Miloš Zeman, ačkoli podle mě Zeman není reprezentantem levice. Je to spíš otázka, jak se k tomu postaví politické strany. Třeba my Idealisté.cz chceme přerámovat sociální demokracii jako ekonomicky levicovou stranu, která je zároveň společensky liberální. Miloš Zeman má nějaký ekonomický polostřed a společensky je konzervativní.

Horáková: V politické straně musíme sami dát přívlastky lidem, pro které politiku děláme. Bez ohledu na to, kolik jich je, kdo se sám definuje jako levicový a kdo jako střed. Pro Stranu zelených je levicový ten, kdo si myslí, že společnost by měla být založena na solidaritě a soudržnosti více než na výkonnosti, na individuálním přístupu. Solidaritu nemůžeme pojímat pouze v ekonomickém smyslu, nemyslíme tím jen robustní stát a vyšší daně, aby ten systém mohl být vůbec solidární. Také to znamená, že se stavíme za znevýhodňované. To můžou být lidé utlačování v práci svým zaměstnavatelem, což je čím dál častější, nebo na základě toho, že se narodili v nějaké zemi, že nějak vypadají.

Skála: Možná ještě podstatnější jsou hodnotové preference, co lidé staví v žebříčku svých hodnot do popředí a co odmítají. Kdybych to shrnul, člověk je tím víc levicový, čím víc trvá na vymahatelnosti lidských práv. Pak se můžeme bavit o tom, která práva to jsou a v jakém pořadí. Česká veřejnost je historicky výrazně plebejská a hodnotově většinou levicová, přes všechny peripetie posledních šestadvaceti let. K levicovým hodnotám se přiklání stále víc lidí – úměrně tomu, jak jsou lidská práva méně a méně vymahatelná. Hlad po ztracených jistotách, rozčarování z toho, co se kolem nás děje, i určité pohrdání etablovanou politikou, to všechno jsou projevy bytostně levicových nálad. A všimněte si dramaticky se měnících pohledů občanů České republiky na Evropskou unii, a dokonce i na NATO. Jejich hvězda padá velice rychle a tento pohled sdílejí lidé, které to zájmově ani názorově doleva netáhne. Odpor k politice těchto seskupení se šíří i mezi podnikateli, mezi lidmi, kteří jsou takzvaně za vodou. V obraně suverenity a dalších hodnot se dostávají na pozice, které tradičně razila a sdílela levice.

Každá strana má tedy jinou představu o tom, co je levicové?

Horáková: Ano, jeden z bodů sporu je třeba monolog pana Skály proti Evropské unii. Vám se asi zdá, že to je levicové, být proti Evropské unii, ale věci, které by měla levicová politika řešit, se prolínají napříč evropskými státy. Boj proti kapitálu nemůžete udělat jen v České republice s tím, že jsme teď suverénní a budeme suverénně bojovat proti českému kapitálu. Kapitál není český, není německý, je globální. Jak proti tomu chcete bojovat, když se také nechcete propojovat? Kde je internacionalismus?

Hejduk: Vyjadřovat se kriticky k Evropské unii nutně neznamená být protievropský. Pokud budeme kriticky proevropští v těch otázkách, jako jsou pracovní podmínky lidí, jako je omezení vlivu nadnárodních korporací, otázka daňových rájů, a pokud bude Evropská unie odpovídat na tyto otázky rozumně, myslím, že levice nebude mít možná ani spor. Současná Evropská unie ale nenaplňuje levicové evropské ideály.

Skála: Evropská unie, do níž jsme vstupovali v roce 2004, a dnešní Evropská unie, to je nebe a dudy. Je ještě horší, než byla tehdy. My samozřejmě máme také kritický vztah k té podobě, jak se vyvíjela v poválečném období. Nesdílíme iluzi, že šlo o jakési sjednocení evropského lidu. Historické prameny hovoří o tom, že se dohodli pantátové z velkého kapitálu. Paní kolegyně nebo slečna má samozřejmě svatou pravdu, že na národním písečku se efektivní odpor proti tomu, co se děje špatně, nedá hrát. Jsme internacionalisti, ale zároveň musíme položit otázku, do jaké míry si můžeme nechat vnucovat různými direktivami a normami věci, které jsou v bytostném rozporu s našimi národními zájmy. A ten národní zájem je chtě nechtě jakousi vozovou hradbou, kde můžete apelovat na mnohem širší publikum. Dnes ještě nenastal čas na otázku vystoupení z Evropské unie. Ale pokud je dnes v módě pojem „red line“, pak je v zájmu české levice a všech vlasteneckých demokratických sil pokusit se zformulovat „red lines“ tam, kde už Evropská unie na náš národní zájem dupe. Pokud by nám například při migrační krizi chtěli přehlasováním vnutit velké kvóty, je to už ten případ.

Hartl: Když operujete s národním zájmem, jsem ve velkých rozpacích, co to vlastně je. Jak se o tom u nás obvykle hovoří, to je zájem materiální. Co je v dnešním propojeném globalizovaném světě základním zájmem? Není náhodou tím zájmem, abychom se byli schopni domluvit s ostatními zeměmi, aby nezůstaly u pouhého prázdného nacionalismu? Můžeme říkat, že současná Evropská unie není nic dvakrát zdařilého, ale máte vy jako komunisti schůdnou alternativu internacionálního řešení současných problémů? Když dnes socialistická teorie bude národní, pak oproti někdejšímu proletářskému internacionalismu stavíme nacionální socialismus.

Skála: Prosil bych, aby nepadl ani sebemenší stín podezření tímto směrem. Zkuste nepřipisovat radikální levici nebo nám sklon k jakémusi národnímu socialismu. To je téměř urážka. Suverenita nejen v materiálním, ale i v civilizačním smyslu přece není sprosté slovo. Evropským levicovým tématem může být efektivní boj proti dezerci většiny výnosů do daňových rájů nebo efektivní boj za harmonizaci pracovních a sociálních podmínek v různých členských zemích EU. Aby dělník v automobilce Mladá Boleslav, který vykonává stejně produktivní práci jako ten ve Wolfsburgu, nebral čtyřikrát méně. Tady je třeba navazovat evropské vazby. Ale zatím je strašně málo akční jednoty, která by efektivně udeřila na tyto věci.

Budou sociální demokraté a zelení v rámci Evropy spolupracovat s radikální levicí včetně KSČM?

Hejduk: Je otázka, jestli jde o radikální levici, když jde o stranu, která má Kluby pohraniční stráže a břinká na struny sexismu, když se ptá Moniky, jestli je slečna. To je radikální levice?

Skála: Počkejte. To je špatně, že jsem se zeptal? Slečna a paní přece není urážka. To je asi nějaká moje obstarožní výchova, v tom není politická pozice.

Horáková: To je politická pozice. Feminismus patří k levici, sexismus nepatří k levici a ptát se někoho, jestli je slečna nebo paní, je sexismus, protože tím zkoumáte moji soukromou situaci, jestli jsem vdaná, nebo nejsem. Jsou i země, kde se rozlišuje, jestli ta žena je panna. Můžete se ptát, jste panna, slečna, nebo paní.

Skála: Možná jste si povšimla, že tak jsem se netázal.

Horáková: Ale může to tak skončit, když to dovedete do extrému.

Skála: Jestli jsem se vás dotkl, tak se omlouvám. Netušil jsem, že to může vyvolat takovou bouři ve vaší duši.

Horáková: Je to ponižující, je to stereotyp, který je ve společnosti stále zakotvený.

Levice se tradičně vymezovala jako ochránce práv dělníků a zaměstnanců. Na Západě už to tolik není potřeba, v Česku práva zaměstnanců nejsou tak pevná. Co s tím uděláte?

Hartl: Jednu sociální poznámku. V sedmdesátých letech jsme ve společenské struktuře zaznamenávali magické číslo jednapadesát procent dělníků. Po čtyřiceti letech se k dělníkům hlásí něco málo přes dvacet procent a přitom je výrazná menšina dělníků, kteří pracují ve velkých průmyslových závodech. My i celá levice bychom měli pochopit, že dnešní zaměstnanecká struktura je úplně jiná, že zaměstnanost nesou malé a střední podniky. Na jedné straně velké podniky, které jsou záležitostí zahraničního kapitálu, na druhé straně malé a střední podniky víceméně živnostenského typu, které bojují na obou stranách, nejen na straně zaměstnavatelů. Mám pocit, že celá naše levice jako by nebrala tuto záležitost v úvahu.

Horáková: Opravdu to není stejné jako před dvaceti lety. Roste podíl automatizace a digitalizace na práci, přesto nedochází v práci k úlevě. Naše pracovní doba je pořád stejně dlouhá. Ačkoli máme hodně pomocníků, dochází k častému přepracování. Pracujeme stále víc. To je moment, kdy je třeba začít přemýšlet o zkracování pracovní doby za stejnou mzdu, o zkrácení pětidenního pracovního týdne na čtyřdenní. S tím je spojená otázka neplacené práce, kterou odvádíme v domácnostech a kterou odvádějí pečující osoby. Je třeba se zamyslet, jak ji honorovat. Mění se role muže a ženy ve společnosti a pracovní trh dosud neodpovídá tomu, že se muži a ženy na práci podílejí stejně. Jedním z řešení by mohl být třeba nepodmíněný základní příjem.

Hejduk: Děkuji, že se zmínila digitalizace. To je asi největší výzva pro levicové strany, protože mění charakter společnosti, nejen práce. Je nutné, aby levicová scéna vzala digitalizaci jako příležitost, jak obhájit nějakou formu státu a zabránit tomu, aby se otevíraly nůžky na pracovním trhu. Náš elektorát se už nebude dělit na manuálně pracující a na ty, kdo potřebují ke své práci přemýšlet. Půjde o to, kolik za ni budou dostávat. Dnes vzniká tzv. prekariát (lidé žijící bez jistoty příjmů, zaměstnání a bydlení – pozn. red.), to je termín, který je na levici už dost běžný. Znamená, že ačkoli jste hodně kvalifikovaní, možná dokonce překvalifikovaní, máte velmi různý plat. Třeba asistenti na odborných školách mají velmi odbornou praxi, ale dvanáct tisíc hrubého. To jsou lidé, kteří potřebují nějakou reprezentaci. A musím přiznat, že sociální demokracie v tom selhává. Ani na Západě nedokázala reflektovat dramatické změny ve společnosti, které budou v budoucnu ještě dramatičtější. Digitalizace a technologický pokrok půjdou nahoru geometrickou řadou. Myslím, že teď se k tomu u nás tak nějak dostáváme.

Skála: Souhlasím, že dnešní společnost a pracovní síla jsou fragmentované a úplně jiné než před třiceti, čtyřiceti, padesáti lety. Z jedné strany je méně klasických modrých límečků, jsou rozhozeni do menších provozů a jejich schopnost vnímat společný zájem nebo solidárně jednat je velmi oslabená. Z druhé strany se zase zvětšuje ta část společnosti, která je tak či jinak proletarizovaná, že se z jejích mozků a rukou tuneluje nadhodnota. Tím se rozšiřuje i sociální zázemí autentické levice a to jí dává čím dál větší šanci. Digitalizace úplně obrací otázku, kdo bude mít práci, jakou a z čeho bude žít. Musíme se postavit do čela té iniciativy, která bude tlačit na zkrácení pracovní doby a rozšíření volného času. Při prodlužování věku a rozšiřování okruhu lidí, kteří mají zdravotní problémy, při rozšiřování potřeby a možnosti vzdělání je tu také obrovská nesaturovaná sféra, kterou je třeba naplnit pracovními místy, náležitě hodnocenými prestiží a mzdou.

Na vztahu k práci se shodnete. Shoduje se levice také v otázce uprchlíků? Máme vítat každého, kdo k nám přijde, zavřít úplně hranice, nebo něco mezi tím?

Hartl: Pan Skála zdůraznil vymahatelnost lidských práv, tak bychom mohli předpokládat, že levice stojí v první linii, aby pomáhala uprchlíkům tato práva uplatnit. Ale zaručeně se ve výzkumných datech neukazuje, že by stoupenci levice byli vůči uprchlíkům vstřícnější než středoví či pravicoví voliči. Je to dáno tím, že vlna strachu, která nešikovností našich politiků a nemoudrostí našich médií zachvátila 85 procent obyvatelstva, znamená zároveň, že ten strach jde unisono napříč levicí i pravicí. Zřejmě jsme si nadrobili daleko větší problém, než si připouštíme.

Hejduk: Řeknu to zkráceně, vzhledem k tomu, jaká je situace v České republice, je migrační krize pseudoproblém. Zadruhé: solidarita není jenom pro někoho.

Horáková: Ten strach, který jsme změřili na 85 procent, vychází z velké části z toho, jak se tu lidem daří. Ten strach je maska toho, co se děje za ní. Lidé žijí v podmínkách, které jim nevyhovují, jsou nespokojeni ve své práci, jsou špatně placeni. Když vidím, co se děje na České poště, jde mi z toho hlava kolem. Nedivím se, že lidé mají obavy, když někdo jako pan Chovanec, pan Babiš, prezident Zeman přijde do této situace, začne píchat do vosího hnízda a řekne, že tu jsou lidi, kteří vaši situaci ještě zhorší. To je populismus na entou, který těm lidem vůbec nepomůže, povzbuzuje jejich strach, a Babiš, Zeman, Chovanec na tom sbírají politické body. To je selhání politických elit včetně sociální demokracie, včetně KSČM. Situace s migrací se dá zvládnout, ale musíme zároveň myslet na lidi, kteří tady pracují ve špatných podmínkách, ty musíme současně zlepšovat. Stavět proti sobě jedny chudáky a druhé chudáky, to je rozkol na celé levici. Musíme se společnými silami postarat o všechny.

Skála: Naprosto souhlasím. Migrační krize není prazdrojem těch nálad, je roznětkou. Rozčarování, hněv, volání po železném koštěti narůstají z jiných příčin. A do toho přišla migrace a do toho přišly hrátky politiků s migrační krizí. Levice, která chce být autentická, si musí dát pozor, aby ze sebe nenechala dělat užitečného idiota, Buridanova osla naruby. Buridanův osel měl dvě kupky sena a obě byly dobré. Levici se teď nabízejí dvě špatná řešení. Jako není řešením všechny vítat, není řešením pevnost Evropa. Levice nemusí skočit na špek a musí mít vlastní pohled. Všichni, koho vyhnaly války, neokolonialismus, drancování, změny režimů, to jsou lidé, to nejsou zvířata. Musíme udělat něco pro reálné řešení jejich problémů. To se na evropské půdě kompletně zvládnout nedá, proto musí levice zdvihnout otázku reparací. Někdo tam ty země roztřískal, někdo je zmasakroval, někdo je vybombardoval do doby kamenné a ten někdo to musí zaplatit. To nemohou být daňoví poplatníci, ale ti, kdo to způsobili. 

27. května 2016