Málo platné, zaměstnanci České televize by měli dostat nějaký diplom za vynikající práci a osvětu, protože stejně jako vloni, při stoletém výročí začátku první velké války, předvedli taky letos, při sedmdesátém výročí konce té druhé, že mají výjimečnou schopnost včas vymyslet pořady, které debatu o někdejších hrůzách načnou z dosud nevyužitého úhlu.

Vloni přispěli seriálem První republika, hojně sledovaným, plným podivuhodných zvratů a nelogických návazností. Zbohatlý krejčík tam vyšetřoval vraždu, prostřednictvím neteře mu v tom pomáhali duchové zemřelých, všichni dělníci byli preventivně komunisti a kováři a poválečná nouze o partnery semkla rodiny – bráchové se tehdy dokázali podělit dokonce o holku. Jeden by ten pohlavní poměr po čtyřletém umírání na frontě čekal sice obráceně, ale nešť. Vždyť ten vzkaz České televize byl jasný: po tak kruté vojně byla doba vážná, vznikal nový stát, kdepak se tomu všemu smát.

Zdálo se, a ještě víc věřilo a doufalo, že jako výroční dárek už tenhle nepůjde trumfnout – leda pokračováním, které se chystá, ale zřejmě odolá nabízející se hříčce názvu a historie a neponese titulek Druhá republika. Jenže letošní kombinace šestistých úmrtin Jana Hasa a sedmdesátin od konce druhé světové války se ukázala být příliš velkým pokušením. Třídílný film o Janu Husovi postavil svou reklamu na tom, že to bude jiný Hus, než na jakého je našinec zvyklý, takže už už se bylo lze tetelit, že mistr Jan tentokrát neshoří, protože král Zikmund ho osvobodí a bok po boku pak oba slavní rodáci prožijí krásný konec svých životů. Výsledek ale zklamal: byl toporný a těžkopádný, čehož se zřejmě lekli i v televizi. Jinak si těžko vysvětlit, že byl vypuštěn do světa dva měsíce před Husovým výročím, na které bude pro jistotu promítán Jan Hus Otakara Vávry. Tedy kus, jehož tradici a tendenčnosti se televize, aspoň dle prohlášení tvůrců „nového Husa“, původně chtěla vzepřít. V tom bude příčina debaklu letošního díla: že toužilo vyvrátit předešlou filmovou interpretaci, chtělo soutěžit, místo aby se pokusilo být svéprávné.

V tom tedy Dovolená v Protektorátu došla dál, něco takového tu ještě nebylo. Kdyby někdo náhodou nevěděl, oč jde: třígenerační rodina, jejíž členové se mají rádi, takže se hned nehádají kvůli malichernostem, je vyslána na samotu do Beskyd, kde má vyčleněn koridor pohybu kolem stavení a na přilehlé pastvině, za jejíž hranice nesmí, aby zůstala odříznuta od současného světa. Během dvou měsíců si plněním různých úkolů, zadaných produkcí, prožije roky 1939 až 1945 i s „příkořími“, kterých byl tehdejší život plný. Ať už při práci na hospodářství, nebo při potýkání se se státní mocí a ideologií. Když to zvládne, dostane milion korun ve zlatých mincích. Cestu k nim jim znesnadňují v rolích sousedů, kupců a gestapáků známí ostravští herci, které ovšem rodina z Doks naštěstí od obličeje nezná. Tak jo.

Nenormálnost normálnosti

Vyslat skupiny lidí naoko do minulosti není původní nápad ČT, je to žánr tzv. living history. V obměnách ho už vysílaly (povětšinou státní) televize různě po západním světě. A ovšem jako v kterémkoli jiném cirkusu, rovněž zde platí přímá úměra: čím je číslo okoukanější, tím častěji je potřeba ho dynamizovat, doplňovat a poutat k němu diváky novými kejklemi. Pokud někdo sleduje nejnovější sezonu Výměny manželek, nejspíš si toho vývoje všiml: jestliže na startu před sedmi roky šlo s přimhouřenýma očima přistoupit na tezi autorů, že každý díl snad lze nahlédnout jako sociologický vhled do života běžných českých rodin, postupná tendence k bulváru a zapojování různě vyšinutých spoluobčanů je nepřehlédnutelná. V posledních dílech tak třeba vidíme život rodin z ubytoven, které nemají hygienické návyky, neustále kouří malým dětem pod nosem a nevodí je k lékaři, anebo alkoholiček, které před malými cizími dětmi v opilém rauši vulgárně nadávají jejich otcům, s nimiž jsou na deset dní spojeny „do páru“. Samozřejmě je třeba mít na vědomí, že střih a touha po senzaci jsou mocné zbraně manipulace, již si autoři těchto relací snad ani neuvědomují. Já z mnoha roků své praxe dětského vychovatele mám vyzkoušeno, že tyto kulturní příspěvky dětem skutečně posouvají hranici toho, co vnímají jako normu chování.

A tak pomalost a minimální dějovost Dovolené v Protektorátu je osvěžující, protože dává vyniknout jejímu největšímu kladu: ukázat pro jednou v tuzemské televizi funkční rodinu a přitom zůstat cudný. Autoři spoléhají na mezigenerační rozhovory, na to, jak starší vysvětluje něco mladšímu, jak děti překvapují rodiče a prarodiče svými schopnostmi a jsou za to chváleny. Ať se v Beskydech dělo cokoli, střih nevsadil na obvyklé taháky reality show a celek se obešel bez scén převlékání či věčných příslibů odvysílání krátkého štěstí dvou minut pod dekou. Tím výčet kladů končí.

Potíž, jak se ukázalo na všeobecných rozpacích kolem tohoto pořadu, je ve výběru doby. Diváci, soudě dle ohlasů v různých webových diskusích, zůstali rozděleni zhruba napůl: jedni přistoupili na ambice tvůrců vnímat osmidílný seriál jako učební pomůcku, jak si připomenout dobu, na niž bychom zapomínat neměli. Druzí tvrdí, že protektorátní doba není k smíchu, natož aby na jejím pozadí někdo soutěžil o peníze. Je to samozřejmě přehnaná reakce. Běžně se této době diváci smějí u filmů se ztracenou Třetí rotou, Louisem de Funésem, v britcomu Haló! Haló!, ve westernu Hanební pancharti a koneckonců tuzemská produkce rovněž několikrát zkusila vyrovnat se s nacismem zobrazením jeho představitelů jako hlupáků a blbců. Nepovedlo se to v Stůj, nebo se netrefím!, povedlo se to v Zítra vstanu a opařím se čajem, který stejně jako Dovolená v Protektorátu spojil obcování s nacismem a cestování v čase.

Ale víc než protektorát vadí ta dovolená. Sice je myšlena tak, že celá rodina je vytržena ze svých běžných životů, ale je to opravdu nevhodné titulkování. Implikuje výklad, že protektorát byl cigárko. Obzvlášť vtipně onen titul vyznívá ve spojení se seriálem Zdivočelá země, který ČT zrovna zopakovala. Jako by šílenství a tíže přišly až s komunisty. Zároveň, a o tom se příliš nemluví, vybraná doba nasedá na protiněmecké ladění části tuzemské veřejnosti. Vidět je to najmě u prarodičů zúčastněné rodiny Dočekalových-Lustykových, kteří válku jako děti ještě zažili a kolikrát si ulevují, jací jsou nacisti šmejdi a už aby tu byli Rusové a dali zemi do pořádku (ruští propagandisté tleskají za reklamu bez práce). Zkrátka vyhovuje se tu oblíbenému českému přesvědčení, že nepřítel je ten druhý. Když děda přeje vnukovi k desátým narozeninám slovy „Němčourů se zbavíme, neboj se“, co si z toho to dítě může odnést? Anebo z výuky němčiny, opřené o počítání do desítky? Je to hra na jistotu, ostatně proč se pouštět do obrazů odsunu nebo padesátých let, kde by se muselo mnohem víc sahat do zdejšího svědomí...

Nenormálnost obvyklosti

Přitom šikana jejich éry by šla zprostředkovat věrohodněji než ta protektorátní, která nemůže dobře fungovat už proto, že hrůza během šesti let rostla postupně, nikoli přískoky během dvou měsíců. Po válce už nehrozila bezprostřední smrt za slovíčko, dobová inscenace by tedy nemusela předstírat hru na dřeň, mohla by „soutěžící“ dostávat do úzkých přirozeněji, šikanovat je ztrátou postavení, výsměchem jejich původu atd. A nabízejí se i jiné vhodné připomínky. Kdyby tvůrci poslali rodinu třeba do revolučního roku 1848, jak si v úvodu přála babička zúčastněné rodiny Dočekalových-Lustykových, divácká reakce by nejspíš byla přesně opačná než u protektorátu. Byl by vyslovován takřka unisono úžas nad tím, jak těžké tehdy bylo žít, co všecko lidé museli zvládat, co my si už ani nesvedeme představit, byly by opěvovány herecké výkony vedlejších postav, seriál by možná zafungoval jako podloží pro další zájem o danou dobu. Výběr protektorátu pouze podtrhl paradox naší doby: druhá světová válka byla už tolikrát zobrazena, tak jsme si navykli vnímat ji vizuálně, že není problém vyrobit její scenerie. Protektorát je produkčně holt nejlevnější období, válka je cetka.

Autorka seriálu Zora Cejnková absolvovala v médiích nejeden rozhovor, v němž vysvětlovala koncepci svého pořadu a důvody jeho vzniku. Těch rozhovorů bylo víc, než by si pořad, jehož sledovanost setrvale klesala, zasloužil, každopádně postupně nerozšiřovaly záběr sdělení, nýbrž opakovaly totéž. Dokola se vedla rozprava, zda je vhodné znevažovat protektorátní dobu k ubohé legraci a soutěži o peníze, zda vůbec lze tíseň té šílené doby zprostředkovat a podobně. Vysvětlení Cejnkové bylo obdivuhodně prosté – chtěla připomenout dobu, již zažili její prarodiče. Budiž, jenže diváka taková motivace znejistí ve chvílích, kdy účinkující za úkol vyšívají dečku s motivem Adolfa Hitlera s modrými vlasy a hakenkreuzem na čele. Co asi se s ní stane po tom podivuhodném seriálu? Komu připadne?

Leckdo by mohl říct: Česká televize plní svůj účel služby pro veřejnost, připomíná historické události a vede o nich diskusi, tak co by kdo chtěl? Je to jednoduché. Totéž, ale vkusně a soudně. Takhle na Dovolené v Protektorátu člověka nejvíc trápí němá tvář: Co asi žere ten titěrný pes, kterého si s sebou rodina „z našich časů“ přivedla a který je zjevně zvyklý na kdysi nedostupné granule? A kdy se ten čokl venčí, když ho neustále někdo poponáší na ruce? Až se za to tentýž člověk sám před sebou stydí. Vždyť lidé tehdy umírali…