Andrej Babiš je chytrý, bohatý a podobný bývalému italskému premiérovi Silviu Berlusconimu. I jemu se daří chránit vlastní podnikání prostřednictvím svých médií, která současně chrání jeho politiku. To o českém vicepremiérovi prohlásil v rozhovoru pro Echo24.cz britský novinář John Lloyd, který dříve působil jako dopisovatel Financial Times pro východní Evropu. Dnes sedmdesátiletý Lloyd do britského deníku stále přispívá a také působí na univerzitě v Oxfordu.

Jaké největší změny podle vás zaznamenala moderní média?

V prvé řadě je to známý vývoj v průběhu posledních dvou století, kdy se média změnila s příchodem tisku, z novinařiny se vyvinula profese a z novin mocný názorový orgán. Pak nastoupilo rádio a po něm televize. Druhou největší změnu představoval internet, protože zatímco dřív musel spotřebitel-čtenář čekat, co mu novináři řeknou, že je důležité, tak dnes si sám určuje, o čem se chce něco dozvědět. Zatímco dřív tu zásadnost informací určovaly noviny podle toho, jak na svých prvních stránkách hierarchicky uspořádaly jednotlivé články, dnes si čtenář jednoduše zadá své požadavky do internetového vyhledávače.

Když se chci například dozvědět víc o České republice, o její politice a historii, stačí mi k tomu jedno kliknutí. Dřív bych si o Česku musel přečíst knížku nebo se podívat na nějaký film z 60. let, zlaté éry československého filmu. Dnes během chvilky získám články z univerzitních publikací, od neziskových organizací, think tanků, dozvím se o neshodách mezi Čechy a Slováky, mezi Čechy a dalšími národy. Protože o tom žurnalistika je – o informování.

Znamená to, že změny médií, které s sebou přinesl internet, jednoznačně vítáte?

Obecně řečeno si myslím, že jsou dobré, protože internet nabízí neuvěřitelnou zásobárnu informací a názorů. Díky němu se lidé dostávají k novému spektru informací. Současně jsou ale internetová média nekontrolovatelná. Vezměte si například široce diskutovaný případ italské ženy, která spáchala sebevraždu poté, co její bývalý přítel uveřejnil na sociální síti video, na němž se miluje se svým současným přítelem. Na druhou stranu sociální sítě představují nesporná pozitiva v tom, jakou míru osvobození přináší. Číňané i Rusové mají najednou možnost svobodně zveřejnit své názory a rovněž se dočíst o názorech druhých, které jim otevřou oči. Ovšem zase to s sebou přináší i problém v tom, jak lidé nedokáží rozlišit fakta od lží, že nedokážou filtrovat škodlivé blogery a trolly v internetových diskuzích.

Jaké důvěryhodné zdroje informací byste tedy doporučil?

No, já jsem novinář, a novináři jsou většinou pořádní ignoranti, ale na druhou stranu máme sklony k tomu dozvědět se pravdu, tedy vědět, jaké zdroje jsou důvěryhodné a jaké nám poskytnou pravdivé informace. Důvěřuju Financial Times, do kterých stále přispívám, dále The Economist, The New York Times nebo italským novinám Corriere della Sera a francouzskému večerníku Le Monde. Pak jsem taky několik let žil v Rusku, kde jsou v médiích obrovské rozdíly. Když totiž pomineme bezobsažná média pod vlivem Kremlu, zbývají nám zejména velmi kvalitní názorové weby. Německy neumím, ale vím, že mezi věrohodné deníky patří Frankfurter Allgemeine a Deutsche Zeitung. Co se týče českých médií, tak ty si sice taky nepřečtu, ale od přátel jsem slyšel, že po roce 1989 patřily mezi dobré intelektuální deníky Lidové noviny, ale to už taky neplatí.

A řekli vám vaši přátelé proč?

Samozřejmě, že vím o Andreji Babišovi. Ačkoliv ho neznám osobně, tak podle toho, co jsem se o něm dozvěděl, je Babiš velmi podobný Silviu Berlusconimu. I Babiš je chytrý, talentovaný a energický, má velmi silné vazby na vládu, úřady a momentálně české politice dominuje. Daří se mu chránit svůj byznys a to prostřednictvím médií, která současně chrání jeho politiku. Berlusconi dosáhl úspěchu v politice až poté, co prorazil ve stavebnictví, a Babiš, pokud si to pamatuji správně, zase v potravinářském odvětví. Oba pak začali ovládat média, která měla chránit jejich bohaté podnikání. Babiš založil ANO, svou vlastní politickou stranu, Silvio Berlusconi zase v první polovině 90. let 20. století spoluzakládal pravicovou Forza Italia. I když fakticky ji zakládala jeho firma pro styk s médii.

Co si tedy myslíte o tom, když politik vlastní média?

Řekl bych, že pro demokratické státy je to velmi nebezpečné. Myslím si, že zákon, který nedávno prošel českým parlamentem (zákon o střetu zájmů přezdívaný Lex Babiš odhlasovali poslanci ve středu 14. září, pozn. red.), a o kterém mi sice lidé říkají, že je příliš slabý a nebude mít takový efekt, je cesta správným směrem.

Troufnete si na základě podobností mezi Babišem a Berlusconim odhadnout, kam se bude česká politická scéna ubírat? I když to není úplně relevantní, protože Berlusconi je po mnoha skandálech de facto ze hry ven.

Ano, to máte pravdu, Berlusconi je odstřižený od moci, ale současně zůstává miliardářem, který vlastní tři televizní stanice a financuje Forza Italia. Třebaže je mu přes osmdesát, pořád nějaký vliv má. Není to tak dávno, co na jeho podpoře, tedy podpoře jeho strany Forza Italia, záviselo schválení změny volebního systému, kterou protlačoval premiér Matteo Renzi. Jenže pak Renzi Berlusconiho naštval, ten se od něj odvrátil a tzv. zákon Italicum neprošel.

Takže zpátky k vaší otázce: V relativně novém a nestabilním politickém českém systému, kde nejsou dvě stě let staré, konzervativně zakotvené strany jako třeba ve Velké Británii, se může stát cokoliv. Nově založené strany se u vás mohou dostat k moci jednodušeji. A Babiš je relativně mladý, bohatý, má ambice, navíc blízko k vašemu prezidentovi, který může být znovuzvolen. Kdo může vědět, co se stane?