V pondělí 15. prosince odpoledne se centrum Drážďan, od hlavní nákupní třídy, Prager Strasse, přes slavné vánoční trhy na Altmarktu až k obnovené barokní dominantě města, Frauenkirche, hemží stovkami Čechů. O pár hodin později tamtéž probíhá masová, údajně xenofobní demonstrace. Nejde při ní ale o Čechy, nýbrž o přistěhovalce z muslimského světa, ještě přesněji o „islamisty“.

Z pravidelných pondělních pochodů se od začátku října, kdy vypukly, postupně stal fenomén, který si získal pozornost a napodobitele po celém Německu. Zpočátku byli ještě demonstranti ignorováni, ve druhé fázi vesměs házeni do jednoho pytle s neonacisty, ve fázi třetí, která běží od poloviny prosince, se už začalo ohledávat, jestli je netíží i něco skutečného.

Der Kohout

Pondělní pochody vědomě navazují na symboliku slavných pondělních demonstrací v Lipsku, jimiž se započal východoněmecký podzim ´89. Demonstranti z Drážďan si osvojili i dobové heslo „My jsme lid“. Svolavatelem je dříve neznámé hnutí Pegida (Patriotische Europäer Gegen Die Islamisierung des Abendlandes, Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), hlavním cílem boj proti islamismu a ovšem i za zpřísnění azylového zákona. V druhém plánu jde nicméně také o demonstraci proti dnešnímu německému establishmentu, politickému, kulturnímu, dokonce novinářskému. Organizátoři a většina účastníků odmítají s novináři mluvit, tak hluboká je jejich nedůvěra vůči světu, který by jim měl zprostředkovávat skutečný svět. Jeden novinář z veřejnoprávní televize si nasadil beranici, vmísil se do davu a vydával se za redaktora ruské státní televize Russia Today. Tvrdí, že teprve v tu chvíli byli protestující ochotni k diskusi.

Německá média mezi organizátory rychle identifikovala několik mužů s podivnou minulostí nebo aspoň takovými facebookovými profily, na nichž šlo dohledat urážlivé, rasisticky podbarvené termíny („Ramadán Turek“, tento obrat stál loni jednoho z organizátorů členství a funkci v míšeňské CDU), v průvodu nechyběly holé lebky. Jenže holými lebkami se rozsah protestů nevysvětlí. Šéf saské pobočky spolkového Úřadu na ochranu ústavy konstatoval, že žádný nárůst „pravicového“ extremismu se nekoná. Neonacistická NPD (Národní strana Německa) získala ve volbách na drážďanskou radnici méně než tři procenta hlasů.

Za Pegidou v Drážďanech stojí 41letý Lutz Bachmann, mnohonásobně trestaný drobný kriminálník. V únoru mu doběhne podmínka. Tento Bachmann mimo jiné požaduje, aby žadatelé o azyl, pokud se dostanou do konfliktu s německým trestním právem, byli okamžitě deportováni ze spolkové republiky. Sám přitom svého času před výkonem trestu uprchl do Jižní Afriky (po návratu si vězení odpykal). Bachmann je tedy málo důvěryhodná postava a vděčný terč celostátních médií. Ale tak jako na českém Šluknovsku fakt, že se do čela protiromských demonstrací před třemi lety postavil falešný asistent Lukáš Kohout, neznamená, že bez Kohouta by soužití Romů s Čechy bylo bezproblémové, ani Bachmannův trestní rejstřík neznamená, že by všechny obavy demonstrujících Němců z muslimů byly liché.

Hry s čísly

Vůči Pegidě se často nasazují statistiky. V Sasku a v Drážďanech samotných žije na německé poměry muslimů skutečně velmi málo. Používaná cifra pro celé Sasko je 4000, z čehož by vyplývalo, že jeden muslim vyhnal svou přítomností do ulic 3,2 Sasa. Na politicky neortodoxním serveru Osa dobra (nemá nic společného s extremisty, přispívají na něj takové hvězdy německé žurnalistiky jako Henryk M. Broder) nicméně odhadují, že skutečný počet bude nejméně několikanásobný; jen v Lipsku žije minimálně 9000 lidí s islámskými kořeny, což jednoho autora Osy dobra vedlo k sarkastické poznámce, že „ze čtyř tisíc muslimů v Sasku jich minimálně devět tisíc žije v Lipsku“. To ukazuje, jak předpojaté a v zásadě nespolehlivé zpravodajství o Pegidě je.

Kromě toho může demonstrujícím Sasům jít spíš než o současný stav o celkový trend, navíc nejen u nich, ale v celém Německu: čísla za rok 2014 ještě pochopitelně k dispozici nejsou, odhady počtu samotných žadatelů o azyl však kolísají od 100 do 200 tisíc. Velkou část přitom tvoří utečenci z Blízkého východu a severní Afriky, tedy v drtivé většině muslimové. Zapomíná se také, že do Berlína to z Drážďan trvá hodinu a půl autem, takže existuje povědomí o situaci v některých západoberlínských čtvrtích s výraznou tureckou přítomností (například Neukölln má více než 20procentní muslimskou menšinu a 21 mešit). Drážďany jsou kromě Berlína a Lipska jediným skutečně velkým a celoněmecky významným městem v bývalé NDR – a tedy skoro jediné ve své váhové kategorii bez muslimského "ghetta."

Krysaři a krysy

Osmého prosince bylo demonstrantů už deset tisíc, o týden později i podle střízlivých policejních odhadů patnáct. Tímto dnem se Pegida definitivně stala velkým společenským tématem, číslo jedna na všech zpravodajských kanálech. Není od věci předpokládat, že za vysokou účastí z onoho 15. prosince byla i politická talk-show, kterou veřejnoprávní ARD odvysílala předcházejícího dne večer. „U Jaucha“ tentokrát seděli čtyři hosté, předseda euroskeptické, politicky nekorektní strany Alternativa pro Německo (AfD) Bernd Lucke a proti němu politici křesťanské i sociální demokracie plus jeden sociální vědec z Drážďan – a ovšem moderátor Jauch. Celkové rozložení sil tedy bylo 4:1. Nejenže se Lucke musel od počátku bránit neustálým, arogantně pronášeným výtkám zbylé čtveřice, že se AfD málo distancuje od Pegidy, za chvíli byl ještě nucen vyslechnout kritiku, že si v pořadu příliš často bere slovo. Druhým charakteristickým rysem diskuse byl jakýsi neformální kartel všech kromě Luckeho. Demonstranti v Dráždánech jsou frustrovaní, svět se totiž pro ně stává příliš složitým, prohlásil bývalý šéfredaktor listu Bild am Sonntag. Čtyřiatřicetiletý politik CDU, který posledních dvanáct let strávil ve Spolkovém sněmu, jeho úvahu rozvinul: „Asi se málo snažíme ten svět lidem vysvětlit. Musíme líp vysvětlovat, co se v Německu skutečně děje.“ A podobně.

Vedle neustále blazeovaných politiků (spolkový ministr spravedlnosti demonstranty nazval „Hanba Německa“, kancléřka Angela Merkelová se dala slyšet, že „pro hecování není v Německu místo“) se však vynořují i jiní, kteří si patrně uvědomili široký potenciál Pegidy a dávají si pozor, aby se nedopustili urážek vlastních voličů. Saský ministr vnitra například označil organizátory za  „krysaře“, před nimiž je vlastně třeba spoluobčany, i ty, kteří demonstrují, ochránit. Taková rétorika není sice už tak paušální, urážlivá je ovšem ještě pořád dost. V davu demonstrantů 15. prosince jeden reportér zaznamenal vývody hloučku demonstrantů: pokud dnešní pochod svolal krysař, jsme asi my všichni, kdo jsme přišli, krysy. „Ještě pár takových výroků a příště nás tu bude dvacet tisíc.“