Dagmar Havlová o biofarmaření i rodinných sporech

Dáše prodej Barrandova dodnes zazlívám

Dagmar Havlová o biofarmaření i rodinných sporech
Dáše prodej Barrandova dodnes zazlívám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po soudních tahanicích o Lucernu, které se vlekly řadu let, se nynější majitelka pražského paláce a podnikatelka Dagmar Havlová uchýlila na venkov. Ve středočeské obci Košík postavila vesměs soběstačnou farmu založenou na ekologickém zemědělství. Vystudovaná matematička se specializací na kybernetiku zde chová stádo černohlavých ovcí, vyrábí sýry a jehněčí klobásy, pěstuje brambory, ovoce a zeleninu. Ty spory se táhly patnáct let, byla jsem z toho unavená, i proto jsem se dala na farmaření, teď pendluji mezi Prahou a Košíkem, vysvětluje v rozhovoru pro Týdeník Echo švagrová Václava Havla. Kromě vlastního hospodářství vybudovala také penzion s vyhlášenou restaurací. V ní vaří kuchařský mistr Václav Košnář, dlouholetý „chef“ pražského Alcronu, který na Hradě hostil i anglickou královnu. Jídelní lístek tu ale nenajdete. Václav Košnář vám uvaří, co si řeknete.

Na farmě máte stádo ovcí, chováte králíky, vyrábíte sýry, pěstujete ovoce. Vaše hospodářství je vesměs soběstačné. Je něco, co musíte kupovat?

V zimě kupujeme čerstvou zeleninu. Kupujeme taky chleba z malé pekárny v okolí, od sousedů pak hovězí, pokud si chce někdo dát například tatarák. Máme sice rybník, kde chováme kapry, ale pstruhy nám dodávají z sádek u Starých Hradů. Naše vlastní produkty mají certifikát bio a u těch, které musíme kupovat, si dáváme pozor na původ i kvalitu.

Dagmar Havlová v okolí penzionu - Foto: Jan Zatorsky

V penzionu, i zásluhou kuchařského umu Václava Košnáře, nemáte o hosty nouzi. Neuvažujete o jeho rozšíření?

Netušili jsme, že se to takto rozběhne. V letní sezoně máme plno prakticky nepřetržitě, v zimě pak hlavně víkendy. Penzion jsme původně plánovali především pro naše známé, kteří za námi jezdili na chalupu. Stal se velmi populárním, takže jsme ho otevřeli i veřejnosti. Rozšířit ho ale neplánujeme, tu budovu bychom tím akorát pokazili. Je to původní venkovské stavení a větší přístavbou by dům ztratil svůj půvab. V létě máme navíc zahrádku, můžeme postavit party stan. Takže lidí se vejde dost.

Kuchařský mistr Václav Košnář a podnikatelka Dagmar Havlová v kuchyni penzionu Košík - FOTO: Jan Zatorsky

Jak jste se k farmaření vlastně dostala?

Chalupu v Malém Košíku, kolem níž je hlavní část hospodářství, jsme s manželem kupovali v roce 1988. Vážné to začalo být někdy v roce 2003 nebo 2004, kdy jsme si pořídili několik ovcí na vypásání zahrady. Ovce každým rokem přibývaly, a tak jsem se rozhodla vybudovat ekofarmu. Začala jsem chovat další zvířata, obstarala techniku, koupila některá pole v okolí, jiná pronajala. Postupně se to nějak rozběhlo. Postavili jsme ovčíny, seník, sýrárnu, moštárnu a také zmíněný penzion s restaurací. Ze začátku mi hodně pomohli ovčáci ze Slovenska, kteří celou farmu prakticky rozběhli.

Na farmě Košík nechybí ani osel, ovce nebo kozy - Foto: Jan Zatorsky

Podobný příběh se pojí také s šéfkuchařem Václavem Košnářem, který si po angažmá v restauraci hotelu Hoffmeister dával pauzu. Nejdříve na farmě vařil pro vaše známé, nakonec ale zůstal nastálo.

Ano, v penzionu jsme začínali tak. Pan Košnář vařil a já obsluhovala a uklízela. Jedna sousedka pomáhala v kuchyni s nádobím, to jsme ještě neměli myčku. Postupně jsme penzion vybavili a zaměstnali další lidi.

Máte poškrábané ruce. Od kočky?

Ne, to je od šípků. Teď je na ně nejlepší období, jsou správně promrzlé. Chodím je trhat tady za kopec. Děláme z nich šípkovou marmeládu, jen tak na chleba s máslem, nebo omáčku pod maso. Prodáváme ji i v Lucerně nebo tady na farmě.

Jaká je nyní na farmě vaše role?

Starám se o organizaci, papírování, zásobování a částečně i výrobu. Nejtěžší je vytvořit a udržet kvalitní tým, aby fungoval, a všechny sezonní práce se tak udělaly včas. Chce to zodpovědného traktoristu, šikovného baču a několik dalších pomocníků. Přemýšlíme také o tom, že bychom rozšířili produkci zeleniny. V tom případě bych potřebovala ještě zkušeného zelináře. S prací na zahradě pomáhají brigádníci a studenti střední školy z Kopidlna. Chodí sem na praxi, to velmi pomáhá.

Současně se staráte ještě o Lucernu. Takže pendlujete mezi Prahou a Košíkem?

Ano, tak tři dny v týdnu jsem v Praze. Teď je celkem namáhavé období. Hledám další lidi na farmu, abych se Lucerně mohla více věnovat. Po mnoha letech sporů už nemám svázané ruce a začali jsme s opravami. Při takových pracích se denně vyskytují otázky, které je potřeba okamžitě řešit. A když člověk není na místě, věci se zdržují.

O jaké stavební práce jde?

Teď jsme kompletně opravili strop pasáže včetně výměny luxfer. V pasáži budou ještě některé drobné práce pokračovat. Chystáme se na fasádu ve Vodičkově ulici i střechu na terasách ve Štěpánské, které plánujeme zpřístupnit veřejnosti. Postupně ale projdeme celou Lucernu.

Vydělá si Lucerna na opravy sama?

Musí si vydělat, přece ji nebudu dotovat z farmy. Ale vážně: samozřejmě že musíme úvěrovat.

Spory o podíl Václava Havla v Paláci Lucerna, který jste odkoupila od Chemapolu, se táhly řadu let. Sama jste čelila trestnímu řízení v souvislosti s konkurzem zkrachovalé společnosti. Jak to zpětně vnímáte?

Ty spory probíhaly patnáct let. To není normální. Trestní stíhání bylo absurdní, jak i soud později uznal. V pozadí byla snaha, abychom o Lucernu přišli. Myslela jsem, že se to za rok vysvětlí a konkurzní soud skončí. To se ale nestalo. Byla jsem z toho unavená. Čelila jsem psychologickému nátlaku i nepříjemné medializaci. Když se to táhlo a pochopila jsem některé souvislosti, stáhla jsem se částečně z veřejného života a uchýlila se na venkov. Byl to jeden z důvodů, proč jsem rozběhla farmu. Podobnou zkušenost, kdy je člověk vyřazený ze společnosti, jsem už zažila za bolševika. Vystudovala jsem matematiku a fyziku, později jsem se věnovala kybernetice. Studovala jsem v Japonsku i v Kyjevě. Začátkem osmdesátých let jsem studium ukončila kandidaturou. Protože jsem se ale vídala s disidenty, po návratu domů jsem už nenašla práci v oboru. Stejně jako před rokem 1989, i teď to bylo těžké období, které však díky bezvadným lidem kolem bylo možné naplno a zajímavě prožít.

Zapojuje se do správy Lucerny nebo chodu farmy váš manžel, Ivan Havel?

Ne, nezapojuje. Když je příležitost, tak o tom spolu mluvíme. Výsledky práce ale sleduje. Rád se farmou taky chlubí a zve na ni své známé.

Takže je váš poradní hlas?

To zas ne. Hodně ale diskutujeme ohledně náplně Lucerny a společenských akcí.

Jedinými potomky rodiny Havlů jsou Vojtěch a Prokop, děti vašeho muže z prvního manželství. Zdědí Lucernu, případně i další majetek. Zapojují se nějak už nyní?

Prokop už se zapojuje. Spolupracuje na internetovém časopisu a připravuje některé programy v galerii. Každý si musí najít svoje místo, on ho má zatím ve společenské činnosti. A já mám svůj odborný tým, majitel tedy není všechno. Je potřeba mít hlavně logické myšlení a manažerské schopnosti.

Vy jste ale původně matematička se specializací na kybernetiku. Pokud byste se nezačala starat o majetek rodiny Havlů, pokračovala byste ve vědecké činnosti?

Těžko říct. K vědě jsem se už nechtěla vrátit, měla jsem šest let nucenou přestávku a to je v technickém oboru hodně. Vždy mě bavilo pracovat se studenty, takže bych se asi věnovala nějaké pedagogické práci.

Začalo se s rekonstrukcí Barrandovských teras, které vaše jmenovkyně a vdova po Václavu Havlovi prodala libereckému podnikatelovi s řeckými kořeny Michalisi Dzikosovi. Ten plánuje památku přestavět na hotelový komplex. Sledujete to?

Nesleduji.

Úmyslně?

Prostě to nesleduji.

Pod barrandovským útesem je ještě bazén, který patří vám. Máte s ním nějaké plány?

Něco v hlavě mám, ale počkám, co postaví nahoře.

Jste s Dagmar Havlovou v kontaktu?

Prakticky ne. Potkáváme se náhodně jen na některých oficiálních akcích, jako jsou recepce nebo různé aktivity okolo Václava.

Zazlíváte jí, že Terasy prodala?

Zazlívám. To byla hloupost. Terasy měly zůstat v rodině. Bylo mi to hrozně líto.

Pokusila byste se případně koupit Terasy vy, pokud byste o tomto úmyslu věděla?

My jsme byly původně s Dášou spoluvlastnice Barrandovských teras. V roce 1999, v době, kdy se mi podařilo od Chemapolu odkoupit Lucernu, přišla s tím, že by je chtěla celé. A já jsem si řekla, že když já se budu starat o Lucerna, ať se ona stará o Barrandov. Nepředpokládala jsem ale, že Terasy prodá.

Blíží se volba prezidenta. Kdo by podle vás mohl na Hradě nahradit současnou hlavu státu?

Myslím, že zajímavých kandidátů je více. Z těch starších osobností, které znám osobně, by mohl být velmi dobrým reprezentantem například Petr Pithart. Nebo i Jiří Drahoš.

Váš manžel o kandidatuře neuvažuje?

Ne. To určitě ne.

Co říkáte náladám ve společnosti, kdy se v kontextu uprchlické krize, ale i nástupu silných populistických lídrů mluví o možném ohrožení demokracie i západních hodnot. Vnímáte to stejně?

Ano, ohrožení demokracie, hlavně lidských práv, cítím velice silně. Uprchlická krize, bezpečnost, zdraví i životní prostředí jsou dobré záminky na prosazení mocenských direktivních metod a praktik.

Mají pak podle vás smysl iniciativy typu Kroměřížská výzva nebo vystoupení známých umělců v televizi, které mířily hlavně proti současnému prezidentovi?

Určitě to smysl má. A ne jen tyto jmenované výzvy, ale spousta dalších iniciativ. Je důležité, aby se lidé vzájemně střetávali a diskutovali. Dialog ve společnosti téměř chybí, potkávají se spíše malé skupiny se stejným názorem. To není plodné. Témata je potřeba diskutovat a třeba se u toho i mírně pohádat. To hned neznamená, že si uděláte nepřítele, ale vyjasníte si názory. Intelektuální zázemí se ve společnosti tvoří dlouhodobě a je potřeba, aby bylo připravené v kritické situaci. Ve chvíli, kdy stát funguje a demokracie je stabilizovaná, není potřeba nějakých zásahů společnosti. Pokud se ale něco stane a není tu občanská společnost, není v demokracii opravný prostředek to zvrátit. Moc je velmi lákavá a ty tendence po ní sáhnout velmi silné, ať už mluvíme o prezidentovi, justici, nebo policii. Děje se dost věcí včetně té bláznivé EET.

A jak elektronickou evidenci tržeb zvládáte?

Nám ta technická stránka EET nevadí, protože my to utáhneme. Pokladní systém jsme už měli. Vadí mi ale plošné podezírání a značný zásah do soukromí. Ještě že ten bonzácký portál zrušili. Někteří lidé se navíc nepřátelí s pokladními systémy a počítači, což je další věc. Nutit do toho někoho, kdo se snaží, hlavně na venkově, stát na vlastních nohou a otevřít krámek nebo hospodu, je nesmysl. Navíc se v hospodách nebude kouřit. Vědí tvůrci zákonů něco o životě na vesnici? Postupně zmizí prostory, kde by se lidé scházeli. A to, že na vesnici tak zanikne společenský život, vnímám jako velkou katastrofu.

Myslíte, že by si o tom měl každý majitel restaurace rozhodovat sám?

Ano, určitě. My sami jsme Kavárnu Lucerna před časem udělali nekuřáckou. Chtěli jsme přitáhnout jinou klientelu, rozšířili jsme proto i sortiment vín a jídelníček. Taky nám šel dým do prostor kina. Trochu nám to tržbami sice zakolísalo, ale už se to uklidnilo. A bylo to naše rozhodnutí. Naopak v našem privátním klubu se kouří a kouřit bude. Takovéto direktivní pokyny ale nejsou dobré.