Byznys

Ode zdi ke zdi

  - Foto: Jan Zatorsky
Byznys
Ode zdi ke zdi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Byla čínská návštěva v Praze jen velkým humbukem? Nebo je příslibem a dobrou zprávou pro českou ekonomiku? A máme se Číny bát, že za své investice bude chtít i politický vliv? Do diskusního Salonu o česko-čínských vztazích přijali pozvání lidé z praxe: Mojmír Hampl je členem vedení ČNB, která bude schvalovat případný vstup čínské finanční skupiny CEFC do J&T a do české pobočky GE Money Bank; Karel Kříž byl v 90. letech zástupcem šéfredaktora Lidových novin, dnes je prokuristou firmy Value Added, která pošilhává i po čínském trhu; Denis Molčanov je sinolog a překladatel a Jan Růžička, bývalý ředitel kabinetu ministra zdravotnictví Leoše Hegera, dnes mimo jiné viceprezident Čínského investičního fóra.

Jsou tři možnosti výkladu toho, co v Praze zinscenovali český a čínský prezident: 1) velký humbuk, 2) dobrá zpráva pro českou ekonomiku, 3) důvod k obavám, hlavně kvůli politickému vlivu Číny na českou politiku. K jaké z těch možností se přikláníte?

Molčanov: Moje zkušenost s Čínou mi říká, že mohou být platné všechny tři zároveň. Ano, byl to velký humbuk, protože to byla vnitrostátní politika prezidenta Zemana. Až opadne pěna, zjistíme, že se podepsalo jen to, co už bylo předjednáno, tedy že se v podstatě jedná jenom o přelévání peněz CEFC na účty oligarchů, jako je Daniel Křetínský atd. A PPF potřebuje rozjet kreditní karty v Číně, takže se k tomu přidružila. Víc nic. Takže celkově: velký humbuk za docela málo peněz. Navíc v Číně se obchod dělá hodně na osobní bázi a memoranda oni neberou jako závazné smlouvy, ale jako předjednanou dohodu, že se o některých věcech ještě budeme bavit.

Kříž: Já bych začal tím, že obchod mezi oběma zeměmi je v katastrofálním stavu. Je nesmírně nevyvážený, my do Číny ročně exportujeme zhruba za 45 miliard korun, dovážíme za desetinásobek. Pravda, velký deficit s Čínou má celá EU, ale zdaleka ne takový jako my. Česko má v tomto ohledu nejhorší čísla v Evropě a možná na světě. Částečně je to dané tím, že mnohé naše firmy pracují na subdodávkách pro jiné firmy v EU, které potom vyvážejí do Číny. Levně vyvážíme do Německa, to pak přelepí viněty na Made in Germany a prodá výrobky mnohem snáz. A částečně je to zaviněné českou politikou, která odrazovala od obchodních transakcí s čínskými firmami a která až do roku 2012 neotevírala do Číny dveře. Od toho roku 2012, tedy už za vlády Petra Nečase, dochází k jakési nápravě – chválabohu za to. Je to správný pokus dát do pořádku politické a obchodní vztahy s velkou zemí, která se koneckonců ve světě chová slušně a zdrženlivě. Vnitropoliticky se nám jejich režim líbit nemusí, ale ve světě, ve kterém Obama jede na Kubu, kde je na rozdíl od Číny skutečný tuhý komunismus, je nesmysl to řešit.

Růžička: Souhlasím s kolegou Molčanovem, že čínský kapitalismus stojí na osobních vazbách. Musíte se s partnerem sejít pětkrát, desetkrát, ta memoranda jsou jen začátek možnosti. Ale právě proto, že čínský kapitalismus je tak hierarchický a osobní, není na druhou stranu pro čínského kapitalistu jednoduché porušit memoranda podepsaná před svými vlastními předáky. Takže i já se kloním k té druhé možnosti. Navazování partnerství s Čínou je jednoznačně dobrá věc. Příklad: v EU je jedním z nejprodávanějších léků Paralen. Ale na ten není v Evropě jediná fabrika. Jsou pouze v Indii a v Číně. V té čínské fabrice jsem byl, tam je jedna hala, kde se vyrábějí Paraleny pro Pfizer, ve druhé hale se dělá paralen pro Abbott, ve třetí pro Tevu. Ty produkty se k nám z Číny dostávají stejně. Vidím šanci pro české zdravotnictví, že bychom vypustili tu objížďku a dělali si byznys s Čínou sami. A pro to je nutná politická podpora.

Hampl: Ptal jste se vlastně, jestli je to jenom PR hra, nebo jestli je za tím humbukem nějaká podstata. Mně se zdá, že u kapitalismu v Číně – který Velký Teng nazval pozoruhodně jako socialistické tržní hospodářství – že v tomto typu kapitalismu, v tomto naprosto speciálním hospodářském i politickém režimu, skutečně hraje roli, jak velký humbuk se udělá na povrchu.

Takže čím větší humbuk dnes, tím víc čínských investic za pár let?

Hampl: Jasně. A protože roli hraje samozřejmě i relativní velikost těch partnerů, čím jste menší, tím musíte dělat větší show. Takže přestože nám tu asi nejsou ani moc sympatické fangličky, lampásky, mávání, není to součástí naší kultury, nevylučoval bych, že tahle pompa může něco znamenat. Ale pozor – dosavadní příliv zahraničních investic z Číny sem jsou dvě desetiny procenta za poslední léta. Pocit mediální bubliny jsem měl hlavně loni, když se objevila ta suma deset miliard korun, které sem měly být investovány. V době, kdy těch deset miliard bylo oznámeno, byla poslední známá data za rok 2014. A v roce 2014 k nám přiteklo 120 miliard investic, z toho skoro 60 miliard z Německa. Kdy jste na Evropské třídě viděli německou vlajku? Tvrdá data ukazují, že Čína je u nás pořád zanedbatelný investor.

A z makroekonomického pohledu jsou ty předdohody pro vás zajímavé?

Hampl: To neumím říct. Jsou tam memoranda v různé fázi rozjednanosti. Ať se to uskuteční, nebo ne, stejně proporce zůstanou dramaticky ve prospěch normálních západních investorů, kteří sem investovali stovky miliard rok po roce, normálně a bez fangliček.

Kříž: Přesně tak. Na druhou stranu myslím, že hlavní tu není objem předdomluvených investic, ale předdomluvená strategie, kterou potvrdil jak český prezident, tak premiér. Totiž udělat z Prahy dopravní a bankovní hub (vstupní bránu – pozn. red.) pro středovýchodní Evropu. To kdyby se podařilo během příštích řekněme deseti let, byla by to bomba. Mohlo by to pomoct, aby Česko už nebylo jen zemí, z níž vytéká kapitál ven, ale aby to byla země, která se živí bankovními, finančními, dopravními službami.

Molčanov: Hm. Prezident Zeman to vyjádřil tak, že bychom se mohli stát letadlovou lodí Číny v Evropě v rámci projektu 16+1. Ale nezapomeňte, že v Číně ty projekty takhle vytahují z rukávu. To je země, která ještě vypisuje pětiletky, každá administrativa si zkouší stanovit své priority. A co se pak z toho uskuteční? V probíhající pětiletce se do roku 2020 musí stihnout strašně moc věcí. Například vybudovat tunel na Tchaj-wan. A pokud bychom se jejich důležitým hráčem ve středovýchodní Evropě skutečně stali, existuje riziko, že bychom za to museli politicky odvádět jisté služby. Například: Čína se už patnáct let snaží zrušit embargo na dovoz zbraní z EU. I když ministr Zaorálek tvrdil, že nic takového nepřichází v úvahu, určitě se nás pak zeptají: Teď když máme partnerství, nemohli byste to zkusit popohnat? Nebo spor o to, jestli Světová obchodní organizace Číně přizná status plně tržní ekonomiky. Takových situací může nastat víc.

Hampl: Vůči tak velkým zemím bychom se vždycky měli vyhnout dvěma extrémům – ani jim nepodlézat, ani je ostentativně neignorovat a nehrát na ně haura. Český přístup je často komunální, ve vztahu k Číně charakterizovaný hlavně tím, že se soustředíme na řadu málo podstatných věcí, a přitom absolutně opomíjíme velká témata, ve kterých bychom jako středně velká evropská země měli mít názory. Jeden příklad z mnoha: členství EU a jednotlivých členských zemí v Asijské rozvojové bance. Ta má potenciál vytvářet dlouhodobé a velice nákladné infrastrukturní projekty, k nimž nakonec bude připuštěn člen té bankovní skupiny. Vznikne něco jako alternativní Světová banka a MMF dohromady, ale s mnohem většími zdroji a zřejmě i pružnějším rozhodováním. Téma nekonečných debat v rámci EU za poslední rok a půl. Nejdřív to vypadalo na celounijní rozhodnutí, že se do ARB vstupovat nebude. Británie pak vyhlásila, že žádná společná pozice nebude – a v tu chvíli začal závod členských států EU, kdo do ARB přiběhne první. Na poslední chvíli tam ještě vstoupilo Rakousko, když rakouský prezident s sebou na státní návštěvu přivezl přihlášku. V české debatě si vůbec nepamatuji, že by to pro někoho bylo téma. My o tom ani nevíme, a ostatní už debatují, kdo bude koho na jakou pozice v bance nominovat. Můžeme si jako Češi o Číně myslet, co chceme, jediné, co nemůžeme, je ji ignorovat. Jejich HDP od roku 1980 dodnes rostlo v průměru o 10 % ročně, takže za každých ani ne deset let ta země byla dvojnásobně bohatá. Čínské peníze jsou jako voda, která vám z té Číny vždycky nějak vyteče.

Stojí ten plán stát se do deseti let branou Číny do naší části EU za politickou cenu, kterou bychom případně museli platit na mezinárodním fóru?

Kříž: Příliv kapitálu je skoro vždycky dobrý. Některé země EU mají mnohem jednodušší vízový styk s Čínou než my. Portugalsko dává trvalý pobyt nebo i občanství za to, když tam Číňan investuje v přepočtu aspoň šest milionů korun. Takhle se dají nasávat vzdělaní a schopní lidé, kteří se ve vaší zemi usadí a dělají odtamtud něco do celé Evropy. Myslím, že Číňani Česko nevnímají víc než jako velké město. Vnímají EU, a proto je hub – vstupní brána – správné pojmenování. Byla by tu silná čínská komunita schopná dělat celoevropský byznys a měla tu silné banky. Čína je dnes největší světový věřitel, má k dispozici tři biliony dolarů. Mají v pořádku veřejné finance, jen 18 % dluhu. A hlavně – jsou teprve na začátku světové expanze. V paritě kupní síly má Čína asi 14 tisíc dolarů na hlavu, Česká republika 32 tisíc a průměr EU je 37 tisíc dolarů. Jsou tedy ještě hodně za námi a o hodně chudší, ale rostou dramaticky rychle, čínský růst generuje ohromné zdroje. Pro nás by bylo hrozně důležité stát se tím, čím je – když to řeknu hodně nadneseně – San Francisco, odkud se dělá čínský byznys do celé Ameriky.

Růžička: Nejsme sice ani Londýn, ani Berlín, ale pokud oni chtějí centrály pro střední a východní Evropu, bylo by pro ně extrémně komplikované mít jednu centrálu v Praze, jednu v Bukurešti, jednu v Budapešti. O ten hub se samozřejmě neucházíme sami. Loni v listopadu, když byla konference premiérů střední Evropy a Číny, tam z Polska přijel prezident Duda. Poláci do toho začali hodně šlapat, vidím to i ve zdravotnictví. Zdá se mi, že ta soutěž poběží nebo už běží mezi Prahou, Varšavou a řekněme Budapeští.

Kdy se to rozhodne?

Molčanov: V řádu roků.

Kříž: Každopádně ta návštěva byla v tomto ohledu pro Česko obrovská reklama.

Kdyby se naplnila dohoda o 50% vstupu Číňanů do J&T a čínský nákup GE Money Bank, jak důležité to bude pro české bankovnictví?

Hampl: Finance jsou vždycky spíš odrazem toho, co se děje v ekonomice. Tečou-li do nějaké země čínské investice, je skoro nevyhnutelné, že se to projeví i ve finančním sektoru.

Proč jsou vlastně banky považované za strategicky významný obor?

Hampl: Zaprvé proto, že banky vytvářejí peníze, což jiné sektory ekonomiky neumějí. Banka poskytnutím úvěru vytváří nové peníze, byť v nehotové formě. Zadruhé vždycky existuje bližší vazba mezi bankou a vládou, už proto, že regulovaný byznys tu není poskytování úvěrů, ale přijímání vkladů. A u vkladů existuje závazek státu, který se jmenuje pojištění vkladů, tedy že pokud by se něco stalo, vklady budou vyplaceny. V aktivech bank bývají důležitou položkou vládní dluhopisy té země, kde ta banka působí. A existuje nevyřčený závazek, že veřejný sektor nedopustí destabilizaci ekonomiky tím, že by nechal padnout systémově významné instituce. Pokud z trhu odejde významný výrobce potravin, zřejmě nikomu nevznikne podstatný problém. Finanční sektor v systému nekrytých, elastických peněz vytvářených bankami je jiný případ.

A znamenal by příliv čínských financí do českého bankovnictví posílení čínského vlivu v naší politice, potažmo společnosti?

Molčanov: Já pořád upozorňuji, že se v rámci prezidentského angažmá pana Zemana víceméně pořád bavíme o jedné jediné čínské firmě a spřátelených bankách oné firmy. Bude strašně důležité, aby se to rozšířilo o víc objektů než jen CEFC.

Kdyby CEFC skutečně byla spjatá s čínskou vojenskou rozvědkou, jak se o tom spekuluje, měl by kvůli tomu český bankovní dohled zpozornět?

Hampl: My jsme už dnes unikátní tím, že máme v bankovnictví největší podíl zahraničních vlastníků v Evropě – přes 90 %. Máme tradici nediskriminovat vlastníky podle země původu. Každý musí splnit požadavky, na čemž striktně trváme, a je samozřejmě úplně dobře možné, že je někdo nesplní. Ale netrpíme předsudkem, že kapitál ze země X je horší než kapitál ze země Y.

A kdyby tato konkrétní skupina byla opravdu spjata s čínskou armádou?

Hampl: To já nevím.

Byla by to relevantní věc, o které musíte přemýšlet?

Hampl: Jako dohled musíme přemýšlet o úplně všech informacích, které jsou k dispozici.

Molčanov: Čínský ekonomický systém stojí na netransparentnosti, protože kdyby se zveřejnil majetek lídrů, lid se vzbouří. Ale CEFC už v postavě svého generálního předsedy je napojená na vojenské špičky. Před pár dny byla smazána z webu CEFC výroční zprávu za rok 2012, kde stojí, že pan Jie Ťien-ming byl od roku 2003 do roku 2005 druhým generálním tajemníkem Čínské asociace pro mezinárodní přátelské kontakty. A o té se ví, že patří k čínské vojenské rozvědce.

Růžička: Co se týká těch bank, které u nás byly minulý týden, Hengfeng Bank i Ping An Bank mají své centrály v londýnské City, fungují tam naprosto standardně.

Takže žádný důvod ke znepokojení, i kdyby byla ta skupina navázaná na čínskou vojenskou rozvědku?

Růžička: V žádném případě. Na světě je mnoho rozdílných kapitalismů, máme Turecko, našeho spojence v NATO, máme mnoho ekonomik na Blízkém východě, které jsou postaveny analogicky. A byznys s nimi funguje. Musí dobře fungovat tuzemská regulace, a to české bankovnictví a i zdravotnictví mají. Víc nás nemusí trápit.

Kříž: Nesmíme být letadlovou lodí, jak tu zaznělo. Protože letadlovou loď ovládá někdo jiný. Na druhou stranu přece není úplně špatné, když si šestá největší soukromá firma v Číně udělá centrálu v Praze, nebo ne?

Molčanov: To není. A já bych byl rád, aby to nebyla jen CEFC. Proč jenom jedna firma? Proč se nenasmlouvaly ještě další?

Kříž: Já si jen kladu otázku, jakou my máme konkurenční výhodu oproti jiným zemím. Proč Praha, proč ne Řím, proč ne Stockholm? Napadají mě dvě věci. Je tu dobrá poloha, z Prahy je všude blízko. Zadruhé je Praha zajímavá architektonicky, Číňani mají všechno z rákosu, nejstarší budovy tam jsou staré sto let. Pro ně je to tady šok. Žádnou další extra výhodu nemáme, takže stát se čínským hubem by byl ohromný úspěch.