Hojně propíraný monacký úprk Petry Kvitové kromě jiného oživil i zájem o takzvané daňové ráje. Zajímavé přitom je, že Češi jsou zřejmě jediným národem na světě, který cosi jako „daňový ráj“ zná. Anglický výraz „tax haven“ totiž v doslovném překladu značí „daňový přístav“, případně „daňové útočiště“. K pozoruhodné ztrátě v překladu došlo zřejmě kdysi na počátku 90. let, v době překotného přejímání anglicismů, za současně probíhajícího, neméně kvapného přejímání kapitalismu.

Možná že i onen chybný překlad vnáší do hodnocení činu Kvitové více emocí, než je třeba. Přece jenom, výraz „ráj“ je citově mnohem nabitější než fádní „přístav“. Ne každý byl v Monaku, a ne každý tudíž seznal, že jde opravdu mnohem spíše o celkem nudný přístav (byť některé ze zaparkovaných jachet nudně nepůsobí) než o ráj. Kdejaké chorvatské přímořské městečko je násobně působivější. Věžáky ve svahu nad Riviérou, v nichž má svůj malý apartmán celá řada monackých přistěhovalců typu Kvitové, mají mnohem blíže k paneláku z tuzemského sídliště než k monackému knížecímu paláci. Jenže s nálepkou „ráj“, kterou Češi Monako exkluzivně a nezaslouženě poctili, se tahle zkušenost předává mnohem obtížněji.

Skromný monacký panelákový apartmán je sám o sobě zcela nezajímavý, rozhodně ne „rajský“. Platí ovšem za vstupenku do světa nulové daně z příjmu. Tahle vstupenka má pochopitelně svoji závratnou cenu. Vždyť třeba pořízení průměrného apartmánu, který umožní trvale se v Monaku hlásit, vyjde na nějaký milion eur. Nulová daň z příjmu zkrátka není rohlík na krámě. Jen pro vyvolené. Pro elitu. Pro ty, co na to mají.

Kvitová mezi ně zcela jistě patří. Vyhrát dvakrát Wimbledon, to je bezesporu elitní výkon. Dokázala něco výjimečného a inkasovala výjimečné finanční prostředky. Trh ocenil její výjimečný talent i dřinu. Smiřme se s tím, že lidé, které štědře ocení, prostě následně disponují značnými privilegii.

Ale právě získání těchto privilegií je pro řadu z nás motorem činnosti. Někteří jich zkoušíme dosáhnout prostřednictvím sportu, jiní podnikáním, ještě jiní vynalézáním nebo třeba i vědou, zůstaneme-li v zákonné sféře. Pochopitelně že ona privilegia nejsou tím samojediným, co máme na zřeteli, když vyvíjíme nějakou smysluplnou aktivitu. Pokud by byla, nemáme ani šanci úspěšní být. Jsou určitým vedlejším produktem úspěchu a jako vedlejší produkt je i vnímáme, vydáváme-li se za ním. Na „radaru“, byť postranně, je však vždy máme.

Těch privilegií pochopitelně každý nedosáhne. Proto jsou to ostatně privilegia. Ale ti, co ano, zároveň zpravidla mocně obohacují celou společnost. Pochopitelně, trh není vždy spravedlivý. Pořád jde ale o nejobjektivnější prostředek k hodnocení toho, kdo a v jaké míře společnost obohacuje. Žádný objektivnější prostředek lidstvo nevynalezlo a nejspíše nikdy nevynalezne. S tím se také smiřme. Anebo můžeme zkusit zase nějakou variaci na téma cesty do komunistického ráje.

V jistém absolutním smyslu je tak i privilegium platit nulovou daň z příjmu odměnou za zcela výjimečný přínos společnosti. Můžeme se čertit, jak chceme, ale Kvitová si na všechno poctivě vydělala. I na privilegium neplatit daně. Trh – tedy my všichni – ji takto štědře ocenil a ona dělá to, co by na jejím místě činila naprostá většina z nás.

Pokud nechceme, aby se další Kvitové těšily z takových privilegií, začněme u sebe: přestaňme se dívat na tenis, rozmluvme tenis i všem svým blízkým a přátelům… Nejspíš neuspějeme. V tom je právě kouzlo svobodného trhu. Nerozhoduje na něm jedinec nebo nějaká jejich úzká skupina, ale tisíce, miliony, desítky milionů lidí. Trh je masa lidí, nic jiného. Tato masa se svobodně „usnesla“, že se jí tenis moc líbí a že jeho nejlepší protagonisty štědře odmění.

Anebo máme jinou možnost. Staňme se totalitářem, nadekretujme nějakou novou formu cesty za komunismem, označme tenis za „zdegenerovaný sport“. Žádné další Kvitové se zaručeně neobjeví. Nadekretujme pak i zákaz daňových rájů. Nebo je pořádně zdaňme. Udusíme tím v lidech touhu vyniknout ve sportu, v byznysu, ve vědě… Umrtvíme tím potěšení lidí z výjimečných talentů, zabijeme jakýkoli společenský rozmach. Nakonec budeme všichni chudší. Úplně chudí. Materiálně i duchovně.