Kult průměrnosti a víra v sílu velkých firem nás připravuje o středostavovskou společnost

Pád střední třídy

Kult průměrnosti a víra v sílu velkých firem nás připravuje o středostavovskou společnost
Pád střední třídy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Co mají společného nejbohatší, nejcivilizovanější země s nejvyšší kvalitou života? Většinou mají sofistikovanou a tvořivou ekonomickou elitu, jejíž bohatství se nerodí ze státem regulovaných branží a obchodů. A pak širokou střední třídu živnostníků a vzdělaných profesionálů, inženýrů, konstruktérů, právníků, vědců, lékařů, akademiků, intelektuálů, architektů, kteří mají ambice a otevřené šance dostat se mezi elitu.

Žebříčků kvality života existuje několik. Pořadí na prvních deseti příčkách se většinou moc neliší. Jedním z těch respektovaných je Where To Be Born Index (Kde se narodit) zpracovaný Economist Intelligence Unit. Skládá se – podobně jako ostatní – ze série měřítek od bohatství přes spokojenost se životem až po pocit bezpečí či ekonomickou a politickou svobodu. V první jedenáctce jsou Švýcarsko, Austrálie, Norsko, Švédsko, Dánsko, Singapur, Nový Zéland, Nizozemsko, Kanada, Hongkong a Finsko. Velké a bohaté západní země zaostávají. Německo se dělí se Spojenými státy o 16. místo, Itálie je na 21., Francie na 26. a hned za ní Británie na 27. a my na 28. příčce.

Kde se narodit

Státy z první jedenáctky jsou úspěšné proto, že mají mnohem víc obyvatel patřících ke střední vrstvě. Její základní vlastností je, že to bývá společenská třída, která netrpí frustrací. Naopak má ambice, aspiraci, že se její příslušníci a hlavně jejich děti mají šanci dostat se na společenském žebříčku výš do elity. Proto je tak důležitá pro prosperitu země. Její příslušníci se totiž zajímají o veřejný prostor, mají přehled a je menší riziko, že intelektuálně selžou a nechají se svést populisty, mesiáši nabízejícími rychlá řešení a zastánci tvrdé ruky.

Ve veřejné debatě panuje zmatek, jak vlastně dnes střední vrstvu poznat. Velmi často se sklouzává ke zjednodušení popsat ji jen přes výšku příjmu. Debata o střední vrstvě se plete s debatou o rovnosti. Obzvlášť poté, co loni vydal populární francouzský ekonom Thomas Piketty knihu Capital in Twenty-First Century (Kapitál v 21. století), v níž se na číslech snaží dokazovat, jak elity ve světě bohatnou na úkor ostatních vrstev, se argumenty ihned stočily k pádu středních vrstev.

Jejich síla však přímo nesouvisí s rovností. Příjmová rovnost ve společnosti se tradičně měří podle tzv. Gini indexu. Pro míru rovnosti a nerovnosti se používají hodnoty od 0 (absolutní rovnost) po 1 (absolutní nerovnost). Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Gini index vypočítává se zohledněním všech odvodů, daní, sociálních dávek a podpor, takže je nejvíc vypovídající.

Existují velmi rovnostářské země s velmi silnými středními vrstvami, jako je Dánsko nebo Norsko. Po Slovinsku jsou druhým a třetím nejvíce rovnostářským státem z celé OECD. Pak jsou nerovnostářské země s velmi silnou střední vrstvou, jako je Švýcarsko (17. ze 34 sledovaných zemí), Kanada (23.), Nový Zéland (25.) nebo Austrálie (26.). A pak jsou rovnostářské země bez silné střední vrstvy, jako je Česká republika nebo Slovensko. Kdo si myslí, že střední vrstva se sociálněinženýrsky snadno vytvoří tím, že bohatším seberete peníze a chudším je dáte, je na omylu. Takhle se nikdy v žádné zemi střední stav nezrodil. Podmínky k prosperitě středních vrstev jsou úplně jiné. Všimněte si, že všechny země ze zmíněné první jedenáctky s nejvyšší kvalitou života jsou ekonomicky velmi liberální. Drží se na prvních místech též v žebříčcích ekonomické svobody (Fraser Institute, Heritage Foundation) nebo podmínek pro podnikání Doing Business Světové banky.

Rovnostářská země bez středních vrstev

A přestože se to někomu může zdát zvláštní, platí to i pro skandinávské země. Stát tam totiž dělá sociální politiku sám a nepřenáší ji – na rozdíl od nás, Německa nebo Francie – na firmy. V Dánsku i Finsku můžete dostat výpověď na hodinu bez udání důvodu, což si u nás nikdy ani žádná pravicová vláda netroufla navrhnout. Získáte sice vysokou podporu na úrovni až devadesáti procent svého původního platu, jenže nemůžete zůstat sedět ani jediný den doma. Musíte chodit do školy nebo vzít nějakou práci, byť neodpovídá vašim představám a kvalifikaci. Největší mýtus, který o střední vrstvě panuje, je ten, že jde o průměr společnosti. Ve skutečnosti je střední třída opakem průměru. U nás bohužel příslušníků středních vrstev ubývá a průměrných přibývá. Už dnes se to bohužel silně odráží v politice a ve směřování země.

Kdo se tedy může počítat ke střední vrstvě? Když vyjdeme ze základního dělení známého sociologa Maxe Webera, elita nebo vyšší třída je jedno procento společnosti (u nás zhruba 100 tisíc lidí), jež má kontrolu nad finančním kapitálem. Její příslušníci zaujímají klíčové posty v politice, kultuře a školství. Patří sem vlastníci velkých firem i vyšší manažeři. Střední třídu je možné rozdělit na tři skupiny. Stará střední třída (již v následujícím Salonu často zmiňuje sociolog Petr Matějů) jsou živnostníci a majitelé menších firem. Dříve to bývala vůbec nejdůležitější část středních vrstev. Vyšší střední třídou jsou vzdělaní profesionálové, často vybavení velmi vysokým sociálním kapitálem. Lékaři, právníci, intelektuálové, architekti. Často jsou to lokální lídři. Lidé, kteří mají značný vliv na své okolí. Intelektuálně jsou vybaveni tak, že jsou schopni živit se i sami na svůj účet.

Do nižší střední vrstvy patří učitelé, ošetřovatelé, sociální pracovníci, zdravotní sestry a úředníci. Jejich profese je ze své povahy nutí vydělávat si jako zaměstnanci, čímž se liší od vyšších středních vrstev. Nemohou si většinou dovolit pracovat na svůj účet, čímž jsou závislejší na svých zaměstnavatelích a nemají tak velký manévrovací prostor při vyjednávání o pracovních podmínkách. Pod nimi je dělnická třída těch, kdo se živí manuálně jako zaměstnanci. Třeba vyučený truhlář může buď patřit do dělnické třídy, pokud bude pracovat jako námezdní zaměstnanec. Nebo může být příslušníkem starého středního stavu, pokud se rozhodne podnikat na vlastní účet. Příslušnost ke společenské třídě tak mnohem víc než příjem určuje profese. Třeba úředník má jistotu, že pokud se kariérně nevyšplhá na místo, kde bude rozhodovat, zůstane nižší střední vrstvou. Mimo třídy (underclass) stojí lidé bez práce a příjmu, závislí na sociálních dávkách a podporách.

Střední vrstvy se liší od ostatních hodnotami a životním stylem. Velmi typický je pro ně důraz na vzdělání. Nikoliv na formální diplomy a prolezení škol, ale na skutečné vzdělání. Uvědomují si, ať už jsou podnikatelé, nebo profesionálové, že prodávají své znalosti a schopnosti. Bez nich by neměli pro ty, kdo je platí, cenu. Proto se snaží své děti dostat za jakoukoliv cenu do nejlepších škol. O to usilovala střední vrstva i před rokem 1989. A protože to komunisté moc dobře věděli, bylo trestem za špatný kádrový profil odepření vzdělání dětem. S tím souvisí silná ambice a touha po dosažení určitých cílů a ochota jim něco obětovat. Pro středostavovský život je typický přístup: dnes si odřeknu peníze nebo volný čas, abych se měl zítra líp. Jsou to mentální investoři víc než konzumenti.

Dlouho bylo za jeden ze středostavovských znaků považováno vlastní bydlení. Tady se ale znovu podobně jako u přerozdělování ukázalo, že silný střední stav nejde vytvořit sociálněinženýrskými zásahy. Snaha o vytvoření vrstvy vlastníků nemovitostí, kdy banky pod politickým tlakem dávaly hypotéky známé jako NINA (no income, no asset – žádné příjmy, žádný majetek) i lidem z nejnižších vrstev bez jakékoliv životní perspektivy, byla spouštěčem finanční krize roku 2008. Mimochodem, vztah k bydlení se velmi liší země od země. Pro středostavovského Američana nebo Brita je samozřejmost mít vlastní dům nebo byt, Němci, Francouzi či Skandinávci stejného společenského postavení žijí hlavně ve větších městech velmi často v pronájmech.

Střední vrstvy se také vyznačují zájmem o veřejný prostor. Jsou zpravidla dobře informovány, jsou schopny prohlédnout levná snadná řešení a odmítají jakoukoliv manipulaci. Rozhodně neskáčou na to, když někdo slibuje, že konečně zajistí pořádek a klid na práci. V neposlední řadě samozřejmě hraje roli i příjem, který vám středostavovský život dovolí. Za něj se zjednodušeně považuje rodinný rozpočet, kdy vám po zaplacení základních životních potřeb spojených s jídlem a bydlením třetina zbyde na jiné útraty.

U nás se bohužel střední vrstvy nerozšiřují, ale zužují. A výška příjmu není tím nejpodstatnějším motivem, proč jsme čím dál méně středostavovskou společností. Začíná to strukturou naší ekonomiky a ekonomické elity. Nejbohatší Češi nejsou žádní Billové Gatesové ani Stevové Jobsové. Nemáme ani nikoho, kdo by vymyslel Lego, IKEA či Bang & Olufsen. Nejbohatší lidé jsou ti, kdo podnikají v regulovaných oborech, jako je energetika, doly, nebo přímo kasírují státní podpory a dotace v zemědělství a jsou silně závislí na vazbách se státem.

Bohatství malých firem

Jsme průmyslová země velkých podniků, kde se přes všechny sliby vlád nepodařilo vytvořit moc vlídné prostředí pro byznys a zakládání firem. Postavení v žebříčku Doing Business se nezlepšuje. A ta slabina je jednoznačně na straně státu. Stále stojí hodně času a peněz rozjet podnikání a vyhovět všem byrokratickým nápadům a regulacím. Naopak třeba přístup k bankovním úvěrům mají už podnikatelé podobně snadný jako v zemích z první ligy států s nejvyšším standardem života. Snazší než rozjet start-up na něco tvořivého je u nás požádat si o nesmyslný grant z evropských dotací. Kapitálový trh v podstatě nefunguje. Představa, že by začínající neznámá firma dala akcie na burzu, je iluzorní.

Zatímco za předchozích vlád dostávali podnikatelé alespoň sliby, co všechno se zlepší, teď naopak přichází období přituhování regulace a kontroly. Majitel Agrofertu a ministr financí Andrej Babiš dal svůj názor na klasické příslušníky středního stavu na srozuměnou už dřív, než zasedl do vlády. „Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici. Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd,“ prohlásil současný nejpopulárnější politik při návštěvě Jihomoravského inovačního centra. Ministr průmyslu Jan Mládek už živnostníky dříve označil za parazity.

Pro země, kde velká část lidí pracuje ve velkých firmách, jako je tomu u nás, jsou zpravidla příznačné menší střední vrstvy. Velké koncerny totiž většinou mají tužší hierarchie, kde je méně prostoru pro vlastní rozhodování a tvořivost. Žádá se hlavně poslušnost, loajalita a plnění příkazů. A mnoha lidem to vyhovuje, protože je to jistota bez většího rizika a nároku. Velmi zajímavě to popisuje spolumajitel známé poradenské společnosti M.C.TRITON Pavel Vosoba. „Potřebujeme někam patřit a raději volíme stádnost. Opakováním opakovaného a omílaného nás kolektiv přijme s otevřenou náručí. Pro řadu lidí je mírně autoritářský režim socialistického velkokapitálu úlevou. V takové společnosti mizí střední vrstva a následuje velká úleva, že jsme na tom zase všichni stejně, tedy až na ‚vyvolené‘,“ řekl v prosinci v rozhovoru pro iDNES.cz. „Průměrný člověk potřebuje práci ve velké stabilní firmě s řadou výhod, která od něj očekává průměrný výkon. Přesně tak, jak chtějí socialisté a velkokapitál: mít poslušné, ovladatelné lidi, kterým stačí zabezpečit pořádek a klid pro práci. Státní zakázky jdou velkým firmám a ty zase na oplátku podporují systém. Střední firmy a živnostníci jsou nebezpeční, proto je potřeba je ještě více kontrolovat, danit a kritizovat, že to jsou ti, co neplatí daně ani pojištění, že nepřispívají jako každý řádný občan do obecné kasy. Spolu s tím se zhoršuje úroveň střední třídy. V ní se nakonec udrží pouze vrcholoví manažeři, politici, lobbisté. Ostatní si opět budou ‚materiálně‘ blízcí, chudí. Kruh se uzavírá, pan Průměrný je v tu chvíli opravdu spokojený.“

Mluví o průměrnosti, která rozkládá střední stav a s ní celou společnost na mnoha místech. Začíná to na základních školách snižováním nároků, aby vyhovovaly průměrným. Známý sociolog a zakladatel Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Ivo Možný tvrdí, že stejný trend průměrnosti už zničil vysoké školy, z nichž se většinou stává masová výrobna průměrných. Jak přesně říká Pavel Vosoba, čím víc je průměrných a méně středních vrstev, tím větší je riziko autoritářského režimu. U nás mu teď navíc začíná podléhat i část středních vrstev. Známý podnikatel Radim Jančura, majitel Student Agency provozující vlaky a autobusy, nedávno v diskusním Salonu Týdeníku Echo řekl, že přestal věřit, že může fungovat klasická demokracie, a věří v demokracii lídrovského typu, kde šéf rozhoduje a ostatní poslouchají.

Ve všech těch zemích, které mají díky silným středním vrstvám nejvyšší kvalitu života, jsou středně velké firmy zásadním pilířem ekonomiky. Obecně platí: čím je země vyspělejší, tím větší roli v ní hrají malé a střední firmy. Za ně se považují společnosti s méně než dvěma sty padesáti zaměstnanci. Ve Švýcarsku jsou základem ekonomiky. Zaměstnávají 75 procent všech Švýcarů a tvoří 61 procent HDP. Patří mezi ně i některé známé švýcarské globální značky. V Dánsku v nich pracuje 78 procent lidí a tvoří 56 procent HDP. V Kanadě 58 procent lidí, kteří dokážou vytvořit 57 procent HDP země. U nás tyto firmy zaměstnávají jen 49 procent lidí a na výkonu ekonomiky se podílí jen 33 procenty. Podobné je to i na Slovensku a v Maďarsku. Naopak v Polsku v nich pracuje 63 procent lidí a tvoří 48 procent celkového HDP. Chudší a méně průmyslová Varšava má tak větší šanci stát se středostavovskou než bohatší Praha.

Klasickou zemí s velmi úzkou střední vrstvou je Rusko, které ovládá několik velkých firem navázaných na Kreml. V malých podnicích tam pracuje jen 13 procent lidí a tvoří 10 procent výkonu ekonomiky. Taková země se mnohem snáz mocensky ovládá. Nevychází z ní žádná tvořivost ani prosperita. Kombinací sázky na velké, v regulovaných oborech podnikající, na stát navázané skupiny a kultu průměrnosti, který prostupuje společností, se nebezpečně vzdalujeme středostavovskému modelu, který je jediným receptem na vysokou kvalitu života.

19. února 2015