Kniha Christophera Phillipse o syrském konfliktu

Kdo je kdo v Sýrii: zkreslené představy o zlých a hodných

Kniha Christophera Phillipse o syrském konfliktu
Kdo je kdo v Sýrii: zkreslené představy o zlých a hodných

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před měsícem syrská armáda za pomoci ruských bomb dobývala východní Aleppo. V médiích jsme byli připravováni na obrovský masakr civilního obyvatelstva – v takovém rozsahu se žádný nekonal, ale tou dobou už média byla jinde. Těsně před pádem Aleppa vyšla v Londýně zásadní kniha Bitva o Sýrii, která nabízí rámec, do něhož si čtenář dezorientovaný zpravodajstvím – a často spíše „zpravodajstvím“ – o Sýrii může jednotlivé události a hrůzy páchané v Sýrii všemi stranami zasazovat.

Její autor Christopher Phillips několik let v Sýrii žil, dnes přednáší na Univerzitě královny Marie v Londýně – a při vší té erudici je nápadné, jak málo se věnuje rozboru prolité krve. Občanská válka podle rozšířeného odhadu stála životy už téměř 500 tisíc lidí. Devadesát procent, tvrdí mainstreamová verze, jde na vrub vládnoucího režimu. Jenže ve chvíli, kdy v zemi fakticky nefungují žádní nezávislí pozorovatelé a my dostáváme buď syrskou (potažmo ruskou) vládní propagandu, nebo naopak povstaleckou propagandu, je možná na určování toho, kolik krve má kdo na rukou, trochu brzy.

Bašár Asad děkuje za potlesk v syrském parlamentu. - Foto: Reuters/SANA

Phillips jde na věc z jiného konce: popisuje Sýrii jako zástupnou válku několika cizích vlád, které si v Sýrii vybraly „svou“ stranu a tu podporují do hořkých konců. Phillips prošel otevřené zdroje, má k dispozici i některé klasifikované dokumenty, na záznam a mimo záznam mluvil s desítkami insiderů. Nehledá jednoho arcilumpa, nesestavuje monokauzální obvinění typu: „Za všechno může Putin“, respektive „Za vším hledej CIA“. Po přečtení knihy se ale jakási hierarchie viny přece jen vyloupne. Vlád, které do války v Sýrii zasahují, identifikoval Phillips šest – a nám tu nezbývá než je a jejich motivaci popořadě probrat.

Asadovi spojenci

Začněme na straně spojenců syrského režimu. Írán – v letech 2011 až 2015 hlavní patron prezidenta Bašára Asada – je z dobrých důvodů mezinárodní pária, nicméně podle Phillipse do Sýrie vstupoval z defenzivních pohnutek. Teherán, kdysi vývozce radikální islámské teokracie, je od dlouhé války s Irákem v 80. letech už poněkud vyčerpaná veličina. V Sýrii se angažuje hlavně na obranu šíitských souvěrců proti sunnitům, a také aby zabezpečil zásobovací linie k libanonskému Hizballáhu, což je starší varianta téhož. Teherán stálo angažmá v Sýrii šest miliard dolarů ročně.

Před rokem v roli hlavního pomocníka vystřídalo Írán Rusko. Phillips se ptá po důvodech ruského angažmá, které ani z Putinova pohledu není zanedbatelné (jeden den válčení prý stojí Rusy minimálně čtyři miliony dolarů). Má tři dílčí odpovědi:

  1. Putin kampaň v Sýrii považuje za další důležitý moment, kdy se Rusko a s ním svět vymaňují z amerického pořádku nastoleného s koncem studené války. Rusové si vyloženě libují ve své schopnosti domluvit lokální koalice: v tomto případě se Sýrií, Íránem a Irákem.
  2. Sýrii Kreml bere jako cvičiště pro ruské letectvo, které se předtím zrovna nepokrylo slávou v Gruzii. 
  3. Putin skutečně pociťuje obavy z džihádistů; mezi džihádisty proudícími do Sýrie od roku 2012 – celkem jich tam do konce roku 2015 doproudilo 30 tisíc – se jako první etablovala skupina z bývalého SSSR, jimž ruská propaganda trochu paušálně říká Čečenci. Putin si prý loni v létě skutečně myslel, že padne-li Asad, ovládne ze všech povstaleckých skupin Damašek ta nejotřesnější, totiž Islámský stát, ISIS. Navíc Putin rozdílům mezi islamistickými skupinami v Sýrii nepřikládá význam, podle něho nakonec stejně všechny zfúzují.

Asadovi nepřátelé

Druhá strana tvoří mnohem pestřejší houf. Jako nejhorší v tom houfu vychází čtenáři Phillipsovy knihy malý agilní Katar. Ten se před zhruba dvaceti lety začal emancipovat na Saúdské Arábii, roku 1996 vznikla v Kataru nesmírně vlivná televize Al-Džazíra, založili ji protisaúdsky zaměření novináři. První dekáda 21. století charakterizovaná ropným a plynovým boomem udělala z Kataru ekonomickou velmoc, jeho HDP se za tu dobu zčtyřnásobil (!). Rok 2011 je pak rokem velké premiéry v mezinárodní politice. Katar významně podporuje opozici proti libyjskému diktátoru Muammaru Kaddáfímu a už po pár týdnech se vrhá do podobné mise v Sýrii. Ze syrské opozice podporuje Katar vždycky ty radikálnější – čti: islamističtější složky, jimž nejde o politické řešení, ale o nastolení Božího zákona na zemi. Katarský ministr zahraničí pronáší v roce 2012 následující slova: „V této chvíli jsem zásadně proti tomu, abychom kohokoliv vylučovali a nálepkovali jako teroristy, jako al-Káidu.“

Chlapec ukazuje symbol vítězství za oknem autobusu, který ho odváží z východosyrského Aleppa. Snímek pochází z loňského 18. prosince. - Foto: Reuters

Důvody pro takové angažmá mohou být hospodářské – v roce 2009 Asad odmítl pustit přes Sýrii plynovod z Kataru do Turecka, naopak pár měsíců před vypuknutím syrské občanské války povolil stavbu konkurenčního plynovodu z Íránu do Libanonu. Ale určitě jsou pro chování Kataru i důvody ideové – emirát měl historicky dobré vztahy s Muslimským bratrstvem, ostatně hlavní ideolog bratrstva Jusúf al-Karadáví vede fakultu islámských studií Katarské univerzity a na Al-Džazíře má pravidelný pořad, v němž často hřímá proti Asadovi. Katar se po svržení Kaddáfího v Libyi ocitl v rauši a zatoužil stát se hlavním dirigentem arabského jara, které na rozdíl od západních naivků okamžitě pojal nikoliv jako příležitost k liberalizaci, nýbrž k islamizaci.

Saúdská Arábie má s Muslimským bratrstvem, které v syrské opozici historicky hrálo nezanedbatelnou roli, špatné vztahy. Nicméně do tlaku na Asada se království zapojilo dosti rychle, hned po prvních masakrech demonstrantů (Saúdové přitom tou dobou potlačovali šíitské demonstrace v Bahrajnu, kde také umírali pokojní demonstranti), Phillips nepřátelství Saúdů vůči Asadovi vysvětluje paranoií z šíitského nebezpečí. Saúdové coby strážci čistého sunnitského vyznání mají obavy z toho, že by šíitská velmoc někdy získala jaderné zbraně. K posílení Íránu bohužel vedla katastrofální invaze USA do Iráku, kde v demokratických volbách logicky vítězí šíitové. Hororová představa šíitského půlměsíce od Teheránu po Bejrút jako by se stávala skutečností. V letech 2008–2011 proto Saúdové za americké zbraně utratili devětkrát (!) tolik co v letech 2004–2007.

Dalším klíčovým hráčem je Turecko. Před rokem 2011 se vztahy se Sýrií prudce zlepšovaly. Obě země uzavřely bezvízový režim, dohodu o volném obchodu, turecký prezident Erdogan s Asadem spolu dokonce byli na dovolené. Přesto po vypuknutí nepokojů i Ankara svou přízeň rychle přenesla na opozici. Někteří později od Asada zběhnuvší diplomaté tvrdí, že Turecko i Katar sice Asadovi v prvních týdnech nabízely podporu, ale výměnou za to se strana Baas měla podělit o moc s Muslimským bratrstvem – což Asad okamžitě odmítl. Erdogan podle Phillipse v syrské opozici uzřel své vlastní politické mládí, kdy coby islamista neustále narážel na kemalistický „hlubší stát“ – tedy sekulární Turecko Kemala Atatürka.

Odvrat od atatürkovské fixace na Západ vedl k pokusu stát se po sto letech opět důležitým hráčem na Blízkém východě. Bylo to velikášství nepodložené erudicí. Například jen šest z 135 tureckých diplomatů nasazených po arabském světě mluvilo v té chvíli arabsky: „Mnoho zaměstnanců syrského referátu na ministerstvu zahraničí Sýrii nikdy ani nenavštívilo.“

Turecko je v NATO, s námi a hlavně se Spojenými státy. Tím jsme dospěli k nejzáhadnějšímu aktérovi syrské krize, Baracku Obamovi. Prezident do Bílého domu přišel jako kritik předchozí politiky humanitární intervence, která ostatně Blízký východ přivedla tam, kde dnes je. V Obamově administrativě bohužel sedělo i několik liberálních intervencionistů, jako velvyslankyně USA v OSN Samantha Powerová nebo první ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Jejich frakce přiměla v létě 2011 Obamu k bombardování Kaddáfího režimu v Libyi, čehož později bude veřejně litovat. Když se nepokoje rozšířily do Sýrie, i v Obamově kruhu poradců zavládla psychóza, že Asad je jen další kámen v dominu a že k jeho definitivnímu pádu postačí, když prezident pronese pár vhodně formulovaných vět. Někteří z prezidentova týmu se dokonce „obávali ztrapnění, pokud by Asad padl ještě předtím, než se Obama vysloví pro jeho odchod“.

Takové „detaily“ – jako že Asad má skutečnou podporu nezanedbatelné části obyvatelstva, že z armády přebíhají na stranu povstalců někdy i vysoce postavení jednotlivci, ale na rozdíl od Libye nikdy celé jednotky – se poradcům a expertům nezdály dost zajímavé. Přístup USA k Sýrii v roce 2011 byl chaotický, protože vznikal kombinací Obamovy povrchnosti a neschopnosti se soustředit, intervenčních choutek na ministerstvu zahraničí a tradiční americké politiky, která na Blízkém východě především zachraňuje Izrael před Íránem, ať se ve zbytku Blízkého východu děje, co chce. 

Osmnáctého srpna 2011 Obama za přizvukování evropských lídrů slavnostně deklaroval, že Asad musí odstoupit. Poté odjel na třítýdenní dovolenou, aniž by v sejfu zanechal nějaký plán pro případ, že Asad jeho výzvy neuposlechne. Bohužel Turecko, Katar, Saúdové a ovšem povstalci v Sýrii si z prezidentových slov odnesli naprosto mylný dojem, že USA už se rozhodly proti Asadovi zasáhnout. Pokud Amerika nedokázala ani se svými dlouholetými spojenci mluvit tak, aby je vyvedla z omylu, musela se tato neschopnost někde vymstít.

Za opozici islamističtější

V březnu 2011 skupinka školáků v jihosyrském městě Dará nasprejovala protiasadovská hesla na zeď školy, tajná policie je zatkla a mučila. Demonstraci příbuzných a několika dalších stovek obyvatel města rozehnala s použitím hrubé síly, byli první padlí. Kdo v této počáteční fázi střílel po kom, není tak zcela jasné: například podle tehdejšího článku izraelského serveru Aruc ševa po týdnu od vypuknutí demonstrací ve městě byla bilance mrtvých následující: čtyři demonstranti, sedm policistů. Nicméně nepochybné je, že do konce léta v několika městech, kde vypukly nepokoje, zemřelo několik tisíc lidí a velká většina byly oběti policie a armády. Mrtví byli převážně sunnité a vesměs z chudších čtvrtí, kam se nedlouho předtím v reakci na čtyři roky trvající sucho a škrty subvencí pro zemědělce přistěhovalo celkem 1,5 milionu zpravidla zbožných, až ortodoxně zbožných venkovanů. 

V Damašku a Aleppu s jejich silnou střední třídou neměly výzvy k národním demonstracím a k celostátní stávce téměř žádný ohlas. Naopak v konzervativním Baniasu, jednom z epicenter odporu, se na začátku demonstrovalo proti zákazu nikábů pro učitelky ve státních školách. Režim nikáby zakázal nedlouho předtím v reakci na vzestup saláfismu.

Surovost Asadova režimu proti opozičně naladěným městům Phillips nikterak nezpochybňuje. Uvažuje nicméně, co k té surovosti režim vedlo. Bašár Asad byl koneckonců ve své zemi dosti populární, v této politické diktatuře s vládou jedné strany už několik roků probíhala jakási perestrojka, do parlamentu směli kandidovat nezávislí jednotlivci, ve vládě se objevovali první nestraníci. Asad s rodinou bydleli v jedné damašské čtvrti pro vyšší střední třídu, bylo možno ho tam potkat na ulici, i auto si občas řídil sám. Ale samozřejmě že i Asad byl paranoik a všude viděl dlouhé prsty zahraničních vlád a rozvědek. Masakr opozičníků ve městě Homsu, kde počátkem roku 2002 režim pozabíjel 700 až 1000 lidí, vysvětluje Phillips rozhodnutím nepřipustit v Sýrii žádné syrské Benghází, kde by si opozice mohla po libyjském vzoru hrát na paralelní vládu a žádat mezinárodní společenství o vojenskou pomoc. Je smutné, že příští vývoj Asadovi jeho paranoii potvrdil.

Od léta 2011 probíhaly pokusy ustavit vedle vojenské opoziční síly, známé jako Svobodná syrská armáda (FSA), i jakousi exilovou vládu. Proběhly dva pokusy, při obou se Katar, Turecko a do jisté míry Saúdská Arábie postaraly o to, aby v těchto exilových vládách měli rozhodující slovo islamisté. Západem podporovaní liberálové se po čase ocitali na okraji. Ustavující konference se konala v Kataru, protože ani USA, ani nikdo další na Západě za ni nechtěl utrácet peníze. Jeden americký diplomat si v rozhovoru s Phillipsem posteskl, že USA tehdy přišly o možnost mluvit do seznamu zvaných hostů. Podle toho taky exilové „vlády“ vypadaly.

Během roku 2012 se Asad ocital na bojišti v defenzivě. Z té doby pocházejí první obvinění na adresu režimu, že si v nouzi pomáhá chemickými zbraněmi. Režim naopak z použití chemických zbraní obviňoval povstalce. V létě 2013 přijela zjednat jasno vyšetřovací komise OSN, pouhé tři dny po příjezdu a pouhých dvacet kilometrů od hotelu, v němž komise bydlela, zahynulo při útoku sarinem 1400 obyvatel předměstí Damašku kontrolovaného opozicí. Svět obratem přistoupil na teorii, že tu útočil režim, a Barack Obama mluvil tak, jako kdyby americké nálety na režimní cíle byly otázkou dní. Pak Rusko Americe nabídlo kompromis a chemický arzenál byl ze Sýrie odvezen.

Až teď si opozice a spřátelené sunnitské vlády definitivně uvědomily, že žádná invaze Američanů se konat nebude. Tím padla i nutnost předstírat, že některé milice jsou umírněnější, než ve skutečnosti byly. Různé milice sdružené pod FSA deklarovaly, že jim jde o nastolení šaríi, Turecko s Katarem podporovaly saláfistickou milici Ahrar aš-Šám, Katar pravděpodobně i Frontu al-Nusrá, přísahající věrnost šéfovi al-Káidy Zavahrímu. O rok později se Islámský stát, který v Iráku s pouhými 1300 bojovníky dobyl třetí největší město Mosul, roztahuje i v Sýrii. Američané, dosud válčící „jen“ nepřímo skrze CIA, vstupují přímo do války, bombardují pozice ISIS, nicméně ke své nelibosti zjišťují, že ostatní jejich spojenci na místě mají jiné priority než porážku Islámského státu – především snahu, aby vykrvácel Asadův režim. Po nedávné hysterii doprovázející pád východního Aleppa, kde mezi rebely vévodili saláfisté a ovšem an-Nusrá, se nelze ubránit dojmu, že na tuto cynickou optiku mezitím přistoupila i Amerika. Od září 2015, kdy po boku Asada začali bojovat i Rusové, se Sýrie stala pro Američany místem, kde lze vést dvojí zástupnou válku a pouštět žilou Teheránu i Kremlu. Dva v jednom.

Phillipsova centrální hypotéza zní: kdyby se zahraniční patroni chtěli mezi sebou dohodnout, válka v Sýrii by už dávno skončila.

Máme pěkné spojence

À propos, Aleppo: z českého zpravodajství by člověk nabyl dojmu, že občanská společnost v tomto městě po léta vzdorovala zabijákům Asada a Putina statečně, a marně. Ve skutečnosti se Aleppo podobně jako Damašek k protestům po vypuknutí nepokojů v létě 2011 nepřipojilo. Většinově bylo provládní. V červenci 2012 východní část města padla do rukou opozice nikoliv povstáním obyvatelstva, nýbrž vojenským útokem zvenčí. Útok vedla tzv. Monoteistická brigáda, tu Phillips charakterizuje jako soubor milicí, „z nichž některé měly vazbu na FSA a mnohé na Muslimské bratrstvo“. Útok patrně spoluorganizovala turecká tajná služba MIT.

V dobyté východní části Aleppa zavládlo právo šaría. Monoteistická brigáda se na podzim 2013, tedy brzy po dosnění snu, že pomůže strýček Obama, přihlásila k saláfistické Islámské frontě. Na jaře 2015 – to už Phillips nepíše – mluvčí amerických vojenských sil v Iráku jakoby mimoděk zmínil, že ve východním Aleppu vládne an-Nusrá.

Ačkoliv Phillips si zachovává akademický odstup a nikde to nenapíše naplno, jeho kniha vyznívá jako silný argument pro pesimisty, kteří v autokratických nebo i diktátorských režimech vidí poslední sílu, jež dnes Blízký východ dělí od nastolení středověké teokracie. A že vrtat se do těch režimů byla od Západu trestuhodná idiocie.

Christopher Phillips – The Battle for Syria, Yale University Press, New York a Londýn 2016, 304 stran.

5. ledna 2017