Poté, co se k somálským břehům přesunuly lodě všech světových velmocí, zde pirátská aktivita výrazně poklesla. Hlavním africkým rejdištěm námořních lupičů se stal Guinejský záliv, kde se množí především přepady ropných tankerů.

Keňští rybáři hlásí nejlepší úlovky za čtyřicet let. Vyšší hojnost ploutví ve vodách kolem Afrického rohu je jedním z důsledků řádění somálských pirátů, kteří od roku 2005 ve velkém unášeli kvůli výkupnému lodi plující Adenským zálivem. Ostatně kvůli rybám celá ta bukanýrská historie začala.

Kdo je tady pirát?

Somálsko od svržení diktátora Mohameda Siada Barreho v roce 1991 platí za vzorový příklad zhrouceného státu, kde se rozpadly mocenské struktury. Když se v zemi roztočil chaos klanových bojů, zůstalo moře úplně bez kontroly. Využili toho piráti. Ale ne ti, kteří na vás vyskočí s kalašnikovy z povedeného hollywoodského filmu Kapitán Phillips, v němž hlavní roli ztvárnil Tom Hanks.
Byli to desperáti, kteří bez skrupulí vylovovali vody kolem somálských břehů, aniž by hleděli na jakékoliv kvóty stanovené tak, aby se hejna mohla zase obnovit. Podle organizace High Seas Task Force, která se zabývá mimo jiné monitoringem rybolovu, se v oblasti jen v roce 2005 pohybovalo na osm stovek lodí bez registrace, zato s moderním vybavením. Při takové invazi je jasné, že na místní chudé rybáře, lovící v podstatě jen k nakrmení vlastních rodin, zbylo jen pár mřenek.

Další druh pirátů si nic nebral. Jen tu nechával toxický odpad, za jehož bezpečnou likvidaci by se v Evropě muselo draze platit. Spekuluje se, že za vytvořením obřího smetiště pod hladinou stojí italské mafie. Že se nejedná jen fantazírování zelených aktivistů, dokázalo tsunami z roku 2004, které ze dna vyneslo na pláže barely od nebezpečných chemikálií. Ale vzhledem k tragickým dopadům oné obří vlny v Asii těmto vyplaveninám na východoafrickém pobřeží nikdo nevěnoval výraznější pozornost.

Místní lidé, kterým oceán přestal dávat už tak bídnou obživu, tak vzali spravedlnost do vlastních rukou. Pomocí rychlých člunů se přiblížili k pomalu se pohybujícím plavidlům a s namířenými samopaly si řekli o jakési mýtné za průjezd jejich sousedstvím. Jak demonstrují médii hojně citovaná slova jednoho z jejich vůdců Suguleho Alího, neviděli sebe samé jako piráty, ale jako jakési ochránce somálského lidu. „Nepovažujeme se za bandity. Těmi jsou ti, kdo rybaří ilegálně a vhazují do vody odpad. Chtěli jsme je zastavit. A přitom v našem moři prostě nosíme zbraně.“

Ani veřejnost je neměla za zločince. Jak uvedl roku 2009 průzkum tamního severu WardheerNews, 70 % obyvatel ze sídel na tři tisíce kilometrů dlouhém pobřeží podporovalo aktivity „ochránců“, kterým se postupně podařilo nelegální rybáře vytlačit. Pro světovou hydrosféru to však není žádná radostná zpráva, protože se přesunuly jen o několik stovek kilometrů na jih k Tanzanii.

Úspěšný byznysmodel, co se zadrhl

Jenže tato činnost, která vyvolává pochopení, se brzy proměnila v bezskrupulózní byznys. V něm se hlavním zbožím stali obyčejní námořníci na obchodních lodích nebo výletníci na svých jachtách, kteří s rabováním somálských vod neměli vůbec nic společného. Piráti, převážně mladí muži z jižní půlky zdevastované republiky, unášeli posádky a někdy i celá plně naložená plavidla a od jejich majitelů, příbuzných či ambasád požadovali výkupné.

První obětí se stala v roce 2005 v Hongkongu registrovaná loď Feisty Gas, za jejíž vydání si piráti stanovili sumu 315 tisíc dolarů. V květnu 2012 unesený řecký tanker Smyrni s 26členným osazenstvem už vlastníka vyšel na 9,5 milionu dolarů, což je i dosud nejvyšší vyplacená částka. Není vyloučeno, že v jiných případech vydíraní uhradili bukanýrům i vyšší výkupné – většina poškozených o vyjednávání se zločinci odmítá na veřejnosti mluvit.

Pirátství u Afrického rohu, kolem nějž musejí chtě nechtě proplout všechny lodě na cestě k Suezskému kanálu, fungovalo naprosto sofistikovaně. Za finance od lidí ze somálské diaspory organizátor na místě sehnal mateřskou loď, která umožnila cestu do hloubi oceánu. Pak opatřil rychlé přepadové čluny, které se na hladinu položily až při spatření potenciální kořisti. Dále bylo třeba zajistit zbraně, střelivo, jídlo, vodu a také zásoby čátu, lehce omamného listí, bez jehož žvýkání místní nedají ani ránu. A samozřejmě také mužstvo, které se většinou skládalo z tamního moře znalých rybářů, z bojovníků prověřených dvěma desetiletími občanské války a techniků ovládajících GPS nebo bankovní přístroje na počítání peněz – poté, co jim z vrtulníku svrhnou na určené místo balík výkupného v nepromokavých pytlích.

Ziskovost výprav se pohybovala kolem výborných 30 procent vkladů. Výsledky se dostavily vzápětí i na somálském pobřeží. V zanedbaných osadách u moře najednou propukla stavební horečka a na rozmlácených cestách se objevila nová auta. Negativem byl prudký vzestup cen v oblasti, jenž tlačil ty, kteří se nekalému řemeslu dosud vyhýbali, aby se k němu kvůli přežití své rodiny také přidali. Byl to úspěšný obchodní model, který vrcholil roku 2011. Od té doby však nastal prudký pokles počtu úspěšných únosů, a následně i přepadů.

Piráti sjednotitelé

Planetárních mocnosti, které se obyčejně nemohou shodnout na řešení závažných světových potíží, tady zažily neobvyklý průnik svých zájmů. Námořní galerka škodila všem. Části svých flotil do vod k Africkému rohu poslaly nejen významné státy Evropské unie, USA či Rusko, ale i Indie, Čína a arabské země. Navíc často koordinovaly postup a ze Seychel, jež byly poškozeny úbytkem jachtařů, se stala jakási globální protipirátská základna. Odtud se bukanýrům, které podle mezinárodního práva za jejich zločin může chytat a soudit jakýkoliv stát (odsouzení v Jemenu se dostali do rukou katovi, odsouzení v Evropě si odpykávají několikaleté tresty), zužoval operační prostor.

Ještě důležitější bylo, že se v reakci na situaci v Adenském zálivu velmoci rozhodly zrušit zákaz mít na obchodních lodích zbraně. To umožnilo posádce bránit se proti násilí. Majitelé, jimž se kvůli riziku výrazně zvýšily náklady na pojištění, nechali omotat paluby ostnatým drátem, aby nájezdníkům ztížili výstup. Také je opatřili hasičskými hadicemi, které se ukázaly jako skvělá zbraň, jak pomocí proudu vody srazit nezvané hosty zpátky do vln. Speciálně obrněn byl velicí můstek, aby se lupičům co nejvíce zkomplikovalo ovládnutí kormidla. Námořníci dostali do rukou vylepšená laserová ukazovátka, jimiž lze útočníka na velkou dálku přechodně oslepit. Zásadní význam mělo vybudování „pevnosti“ se zásobami pití a potravin na palubě, kam se v případě útoku posádka schovala, vyslala SOS a znemožnila desperátům, aby si z nich v případě vojenského zásahu udělali živé štíty.

Řada lodí, které se preventivně držely co nejdále od somálského pobřeží, si na projetí nebezpečným úsekem pronajímala drahou ochranku vyzbrojenou lépe než muži pod pomyslnou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty. Bukanýrům už je stačilo jen zahlédnout, aby myšlenky na útok opustili. Militarizace obchodních plavidel samozřejmě vedla k několika případům evidentně nepřiměřené obrany, kdy ochránci začali pálit dřív než myslet. Když například Italové na palubě Enrica Lexie v únoru 2012 zastřelili dva indické rybáře, kteří se jim zdáli podezřelí, vedlo to k velké krizi ve vztazích mezi oběma zeměmi.

Neméně důležité bylo proti pirátům vystoupit na souši, kde mají své základny. Vláda autonomního somálského státečku Puntland, který na samé špičce Afrického rohu usiluje o samostatnost, spustila vlnu zatýkání a konfiskací zbraní tak rázně, že klidné zázemí jim zůstalo jen v teritoriu nikoho v regionu Galmudug na půli cesty mezi Puntlandem a metropolí Mogadišem.

Při všech těchto opatřeních se námořním banditům přestalo dařit, domů už z dlouhých výprav na oceán nevozili žádnou kořist, a tak jejich popularita mezi místním obyvatelstvem výrazně poklesla. Přesto bylo překvapivé, že se situace tak rychle uklidnila. Počet útoků klesl z roku 2011 na 2012 o téměř 80 procent. V prosinci 2013 Americký úřad námořního zpravodajství hlásil, že v průběhu roku došlo k přepadení jen devíti plavidel s nulovým úspěchem.

Zpočátku se spekulovalo, že oddychem chtějí rejdaře zase ukolébat ke klidu, a pak ve velkém znovu udeřit. Jenže proč by to dělali už dva roky? Také se mluvilo o tom, že zločinci přejdou na méně nákladné unášení západních humanitárních pracovníků či novinářů na souši, případně turistů z letovisek v sousední Keni. Několik takových případů se skutečně odehrálo, ale do masovosti řádění na moři to má hodně daleko.

Každopádně bitva s piráty vyšla lidstvo draho. Odhady se pohybují od šesti do osmnácti miliard dolarů. Ta vyšší suma by podle projekcí Světové banky pro lepší představu znamenala, že z veškerého oblastí přepraveného zboží si oceánští lapkové přímo či nepřímo strhli jednoprocentní daň. Ještě smutnější jsou lidské oběti. Piráti za šest let unesli 3500 lidí, z nichž 62 zahynulo – ať už kvůli nemocem, špatné výživě, rukou banditů, nebo svou vlastní.

Nechceme výkupné, ale ropu

Vody na rohu Afriky už nejsou nejnebezpečnějším koutem oceánu. Z globálního hlediska je předběhla Indonésie, která se svými stovkami ostrůvků a zátok představuje pro pokračovatele Francise Drakea ideální prostředí. V kontinentálním srovnání se somálští bukanýři zase dívají od roku 2012 na záda kolegům z pobřeží Nigérie. Podle statistik Mezinárodního mořského úřadu tehdy piráti v Guinejském zálivu ohrozili 966 osob, zatímco ti somálští pouze 851.

Jenže tato pirátství se značně liší. Na západě světadílu při něm nejde o únosy posádky a žádání výkupného, ale o krádeže ropy. Běžné přepadení vypadá tak, že si lupiči vyhlédnou nějaký kotvící tanker plný mazlavého paliva. Když zaútočí, počínají si mnohem brutálněji než jejich souputníci z druhé strany Afriky. Jde jim jen o vyvolání strachu, takže neváhají přepadené minimálně pořádně zmlátit. Nepotřebují je jako somálští desperáti zachovalé pro uskutečnění kýžené finanční transakce.

S tankerem se jen přesunou na jiné místo, kde přeloží komoditu, která nakonec skončí v kanystrech nebo i lahvích od limonády na černém trhu. Nic divného. Kšeftování s ropou je v zemi, která touto surovinou nebývale oplývá, národním sportem. Může za to nedůsledná politická kontrola tohoto zdroje. Cena pohonných hmot pro domácí trh je z rozhodnutí vlády velice nízká, ale existuje tu jeden problém: v obyčejných benzinkách člověk nikdy žádné nepořídí. Dřív, než do nich dorazí, rozkradou se cestou. Nelegální navrtávání ropovodů, které vede k další devastaci již tak těžbou dost zhuntované krajiny v deltě Nigeru, je zde normou. Přepadávání tankerů s nákladem pro zahraniční trhy znamená jen novou taktiku (možná inspirovanou Somálskem), jak se k drahocenné látce dostat.

Nevypadá to, že by se v tomto případě mezinárodní společenství chystalo k nějaké akci. Adenský záliv jako vjezd do Rudého moře a poté Suezského průplavu je jednou z nejdůležitějších dálnic oceánského obchodu, Guinejský záliv ve srovnání s tímto místem působí jako zanedbaná okreska, kterou mají pod palcem jen místní (notně zkorumpovaní) šerifové. Zájem světa, jemuž se nechce utrácet za další dobrodružství v další africké tramtárii, o ni není tak velký. Jenže škody z vyloupených tankerů jdou podle nejvyšších odhadů až ke dvěma miliardám, což volá po akci podle somálského modelu. Než k tomu dojde, bude nigerijský update pirátského řemesla ještě pár let úspěšným byznysmodelem.