Kniha, o níž se v Anglii těchto týdnů hodně mluví, nese lehce nabubřelý název: To je Londýn. Život a smrt ve světovém městě. Londýn byl světový vždycky, to, co se v něm odehrává posledních patnáct let, je ale i v dějinách tohoto světu otevřeného města bezprecedentní.

V kategorii nově příchozích tu na sebe narážejí národy subsaharské Afriky, Albánci, slovanští Východoevropané, rumunští Romové. Většina z nich spadá do kategorie městské chudiny, proletariátu.

Novináři Benu Judahovi by evidentně nevadilo, kdyby se jeho kniha zařadila po bok slavných reportáží George Orwella Na dně v Paříži a Londýně. Po Orwellově vzoru se Judah noří do slumů dneška, kde sice nepanují tak otřesné podmínky jako na konci velké hospodářské krize, ale stejně by je z občanů České republiky málokdo dobrovolně snášel.

Judah nocuje ve spacáku v tunelech pod Hyde Parkem, kam se nastěhovaly celé vesnice rumunských Romů, protože ve dne to mají jen pár set metrů na svá žebrácká místa před podniky bohaté klientely. Povede se mu rozmluvit černošského policistu, který do Londýna přišel v roce 1989 z Ghany a po několika letech posluhování v hotelích a uklízení váz rozbitých zpovykanými celebritami se zařídil podle věty, kterou si při uklízení střepů často v duchu říkal: „Tobě bych hned nasadil želízka.“

Slovani v Londýně

Skoro každá kapitola nese název určité lokality v Londýně a většinou čtenářům otevírá pohled do života určité etnické skupiny: přistěhovalců z Karibiku, Afghánců a dalších, samozřejmě i Východoevropanů. Judah se příležitostně proměňuje v ruského imigranta (nějakou dobu novinářsky působil v Rusku, od té doby se s britskou bohorovností považuje snad i za rodilého mluvčího). Rusa hraje proto, aby mohl pár dní bivakovat v dělnickém domku pro Východoevropany. Odměnou za malou oběť je plastický popis života – spíš přežívání – polských zedníků, štukatérů a uklízeček. Ještě před deseti lety prý mezi polskou imigrací převažovala mládež z měst, s každým následujícím rokem roste podíl vesničanů. Ti snesou i postele, o něž se musejí dělit s kolegy ze stavby.

Polští muži většinou pracují na stavbě, kde se mluví jen polsky; ženy buď prodávají v obchodech, nebo uklízejí bohatým Angličanům. Tím pádem své mužské protějšky předstihnou v angličtině, častěji se taky zhlédnou v anglickém způsobu života. Občas na své muže či partnery zapůsobí, aby se tu usadili a měli s nimi dítě, které bude samozřejmě „vyrůstat už jako Angličan“. Pro Východoevropany (vedle Poláků Judah často naráží na Rumuny a Litevce) je typické pití piva z plechovek na lavičce v parku, nedělní mše a předsudky vůči černochům a ještě víc muslimům. Ale skutečný strach mají Poláci z bílých muslimů, tedy Albánců, kteří prý mají nevyléčitelné sklony k násilí a kvůli jednomu měsíčnímu platu jsou schopni udělat z Poláka invalidu.

Poláci obvykle pracují za sedm liber na hodinu, těsně nad minimální mzdou danou zákonem, bohužel pro ně nedávno přibyvší Rumuni a ovšem Albánci jdou i na čtyři libry. Sedm liber dělá 240 korun na hodinu. Aby se taková práce člověku vyplatila, musí stlačit na minimum své výdaje. Odtud sdílené postele ve vydýchaných místnostech a pivo v plechovkách. Pro účely oblíbené debaty o tom, která středoevropská země zvládla transformaci líp či hůř než my, není bez zajímavosti, že nikde na více než 400 stránkách knihy se nevyskytuje zmínka o Češích.

Zhulená princezna

Příliv ze středovýchodní Evropy způsobila Blairova vláda, když s rozšířením roku 2004 jako první v EU otevřela nováčkům svůj pracovní trh. Tehdejší ministr pro Evropu Denis MacShane to v minulém vydání Týdeníku Echo vysvětloval jako vynucené rozhodnutí: Poláci stejně přicházeli – a takhle jsme je aspoň donutili platit daně. Judah dokazuje, že to není celá pravda. Řada polských dělníků platit daně nechce ani teď, pracují načerno a jsou vystaveni svévoli zaměstnavatelů. V Londýně žije odhadem přes 600 tisíc ilegálů, od roku 2001 jich přibylo téměř o polovinu. Přitom se od začátku století zhruba stejný počet lidí, a byli to téměř všechno bílí Britové, z města vystěhoval. Probíhá tu tedy něco jako výměna obyvatelstva. A probíhá tak rychle, že pociťovaná ztráta kontroly nad přistěhovaleckou politikou ohrožuje pár měsíců před referendem přímo členství Británie v EU. Judah cituje statistiky, podle nichž se rodilí Britové už ve své metropoli octli v menšině. Jenom mezi lety 1971 a 2011 spadli z 86 na 45 procent.

Z Londýna se stal Babylon pro 21. století. Leitmotivem knihy je hierarchie etnických skupin, jaká se v tomto souboji o život utváří. Už zmíněný černý policista říká: „V Londýně byli Afričani vždycky na dně hierarchie, spolu s lidmi z Karibiku… Pak Afghánci. Pak Východoevropané. Východoevropané jsou nad námi Afričany, jsou přijatelnější kvůli rase. Potom Asiati. Nad nimi Irové. Nad nimi bílí. (…) A úplně nahoře boháči. Tam žádná rasa neexistuje.“

Druhým Orwellem se Judah asi nestane, je slohově neukázněný, příliš excitovaný a sebestředný. Ale text knihy je jako levná omáčka, v níž plave spousta vynikajícího masa. Například když píše o pocitu profízlovanosti v muslimské komunitě. „Kluci tvrdí, že policejní informátoři jsou všude tam, kde jsou muslimové. Žádný informátor to nedělá zadarmo: někdo informuje proto, aby dostal pas, někdo kvůli lekcím angličtiny a každý, aby dostal obecní byt. Stačí zatelefonovat na MI5 a odpovědět jim na otázky: Kdo odcestoval do Sýrie? Kdo pořádá sbírky?“

Mezi skvostné momentky patří vyprávění mladé znuděné Egypťanky, která v Londýně bydlí trvale a vždycky se děsí, když se blíží letní sezona a příjezd mladých Arabů ze Zálivu. Skupina mladíků, kteří si vynutí její účast, vyráží do luxusního klubu, objednává si drahé šampaňské, aby je vzápětí od vedlejšího stolu trumfovali s ještě větší objednávkou Rusové. Stoly obsazené podle etnického klíče spolu kromě tohoto furianství nijak nekomunikují. Evidentně všichni bohatí Arabové v Londýně jsou na drogách. I jistá princezna, jejíž příběh její egyptská kamarádka odvyprávěla Judahovi na diktafon. Trpí pod kontrolou filipínských sluhů, kteří obratem reportují do Zálivu otci, pokud není po půlnoci na svém pokoji. Proto leží na pokoji nepřetržitě zhulená. Má bratry, kteří s jejím chováním nesouhlasí, ale nemohou s tím nic dělat, sami neustále leží zhulení na svých pokojích.

Na konci knihy zůstává otázka: proč všichni ti lidé směřují zrovna do Londýna? Nečekají tu ani závratné mzdy a sociální dávky pro manuálně pracující, ani kdovíjak vřelá vítací kultura či teplé klima pro všechny ostatní. Existuje řada dílčích odpovědí: nevymáhané pracovní předpisy, téměř neexistující inspekce na pracovišti, nesmírná rozloha tohoto města, v níž se musí skrývat i naděje na zázračnou kariéru, anonymita pro ty, kdo chtějí začít znovu. A zcela určitě i přitažlivost kotle, kde se „to“ právě teď děje. Žádné druhé takové město v Evropě není.

Ben Judah, This is London, Picador 2016, 424 s.