V úterý to bylo pět let, co v torontské nemocnici zemřel Josef Škvorecký. Bylo mu 87 let a bylo to dva týdny po smrti Václava Havla. 

Připomínat si Škvoreckého (a Havla a pak třeba Vaculíka a Hrabala a Lustiga a další a pak třeba bratry Čapky nebo Havlíčka, Nerudu a samozřejmě Němcovou) by nemělo být jen nějakým rituálním úkonem pro kulturní redaktory. A nemělo by to být ani spojeno se sentimentem a vzdycháním nad tím, že už tady nejsou: ostatně, prožili plné životy, a že přišel konec, je v řádu věcí (někteří zemřeli bohužel dřív). Ale připomínat by se měli, a to v našem zájmu. Hodně toho s nimi neodešlo, něco tady přece jen díky jejich literárnímu dílu a také postojům, osudům, příběhům zůstává.

Kdybych měl rychle popsat význam Škvoreckého pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století, ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě, či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém nikdy říci nedalo, ale postavením mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztahu k nim. V tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní. 

Tak především: oba vyšli z prostředí českého (malo)měšťanstva a maloměsta. Na tento stav se často český vzdělanec dívá svrchu, ale většina toho, co bylo na české společnosti dobré a na čem mohla něco postavit, byla jeho práce. Dobré stránky české maloburžoazie, těch doktorů, právníků, úředníků, inženýrů, středoškolských profesorů, farářů, se právě u Čapka a Škvoreckého zobrazily asi nejplodněji: byla jim, stejně jako tomu stavu, přirozená vlídnost, iniciativa, zdrženlivost, píle a skeptická důvěra v „obyčejného“ člověka, od kterého toho nelze sice moc čekat, ale který je nakonec, přes všechny své chyby, nejspolehlivějším tvůrcem hodnot, včetně svobody. Jenže tu, jak napsal mladší z nich, „potřebují jen ti, kteří ji potřebují“. A s tím byla v Čechách vždy potíž. 

Škvorecký to sice nikdy hlasitě neproklamoval, ale na Čapka navázal umělecky jak pak už nikdo. Co jen oba znamenali pro „zobyčejnění“ spisovného jazyka! Oba se zajímali, co lidé opravdu čtou a jak mluví. Ani jeden z nich nebyl snob, ani jeden normálními lidmi nepohrdal, oba zajímalo, jak obyčejní lidé žijí, a oba tak i byli schopni žít. Byli to skvělí intelektuálové, ale měli pochopení pro žánry na okraji a znali je: co znamená Čapkův Marsyas pro brak, to jsou Škvoreckého Nápady pro detektivky. Oba psali nejrůznější žánry, nepohrdali žurnalistikou, zajímali se o všechno možné, protože byli zvědaví a svět je zajímal.

A dál: ani jednoho si nelze představit jako sportovce, i když to v mládí zkoušeli. Nebyli to bohémové, ale ani suchaři. Ani jeden z nich nebyl donchuán, i když o ženách oba snili a bez nich by žít nemohli. Ani jeden z nich neměl děti, což oba trápilo, měli však knihy... 

Oba byli jednoznační „západníci“, což v Čechách nikdy nebylo samozřejmostí, ale oni Západ potřebovali, jako potřebují plíce vzduch, na Východě by se udusili. Český západník se vyznačoval sebeironií, skeptickým pohledem na lidstvo a věrnou láskou ke konkrétním lidem, nikoli abstraktním sněním o lásce všech. Pokroku moc nevěřili a přáli si, aby si lidé aspoň neubližovali, když nic jiného. Byli humanisté, ale jinak, než tomu je na Východě, kde se lidé samou láskou žerou navzájem. A také asi jinak než dnešní progresivisté, kteří chtějí k té lásce druhé donutit a milují všechny, jen ne ty nejbližší.

Byli individualisté, což neznamenalo, že by to byli morousové, ale oceňovali, když se někdo o sebe uměl postarat a nevěšel se na krk druhým. Měli kulturní zázemí, velkou knihovnu, uměli se napít, ale nevyváděli u toho. A měli rádi jazz, jak Čapek, tak Škvorecký. 

Oba spojovala nevíra v absolutní pravdy a odmítnutí představ, že existuje nějaký návod, jak zlepšit společnost, ale jistota, že takový návod ji vždy jen zhorší. Přitom věřili, že člověk se zlepšit dá. Že je to jeho povinnost. Pouze však skrz sebe. A v tom je ta potíž.

V tom všem jako by ti dva tady pořád byli. Jen chtít.