Kolumbijec Jorge Enrique Botero má ve své zemi kontroverzní pověst. Pro velkou část společnosti je to zaprodanec, zrádce, advokát teroristů, v lepším případě levicový aktivista. On sám říká, že je prostě novinář, který se snažil ukázat co nejvěrněji a nejplastičtěji hrůzy války kolumbijské vlády s levicovým hnutím FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie). O konfliktu psal od poloviny 90. let a válku viděl zblízka jako málokdo jiný. Nedávno navštívil Prahu na pozvání festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět.

Koncem minulého roku podepsal kolumbijský prezident Juan Manuel Santos po několikaletém snažení s představiteli FARC mírovou dohodu. Jste jedním z obhájců této smlouvy. Nechal jste se slyšet, že každý Kolumbijec ve válce o někoho přišel. Týká se to i vás?

Ano, přišel jsem o ženu, matku našich dvou dětí, která zmizela v roce 1986. Byla to levicová aktivistka, hledali jsem ji aktivně dva roky, ale neúspěšně. Nikdy jsme nezjistili, zda za jejím zmizením byl stát, nebo nějaká paramilitární skupina. Děti byly tehdy ještě malé, bylo jim pět a šest let, pro ně ta ztráta byla nejtvrdší. Pro mě to bylo taky hodně těžké, najednou jsem musel zastávat roli otce i matky zároveň. Její zmizení bylo jedním z důvodů, proč jsem se o konflikt začal zajímat mnohem víc.

Pronikl jste až do táborů povstalců, hovořil jste s nejvyššími představiteli FARC. Jak se vám povedlo se k nim dostat?

Vše začalo ještě na univerzitě, kde bylo tehdy velmi silné studentské hnutí, které se vezlo na levicové vlně ve světě. Já jsem byl aktivní součástí tohoto dění. Mnozí z mých spolužáků v dalších letech skončili v horách mezi bojovníky FARC. Byli to kamarádi, se kterými jsem chodil na pivo. Když pak po letech vláda prezidenta Andrése Pastrany (představitel Konzervativní strany, úřadoval v letech 1998 až 2002 – pozn. red.) vedla s povstalci mírové rozhovory, jezdili novináři do oblastí, kde se jednalo a kde žili členové guerilly. Když jsem tam tehdy přijel, potkal jsem spoustu známých ze školy. Pozvali mě mezi sebe, abych s nimi natáčel a zprostředkoval lidem jejich svět.

Býváte kritizován, že jste ve skutečnosti spíš obhájce revolucionářů ve zbrani než novinář. Bylo vůbec možné psát o těch lidech objektivně, když to byli vaši známí?

Objektivita podle mě neexistuje, není možná. Nicméně vždy jsem se snažil dělat svou práci co nejvyváženěji. Snažil jsem se lidem přiblížit, o co v konfliktu oběma stranám jde, ukázat jim krutost té války. Krátce před smrtí byla v Kolumbii americká spisovatelka Susan Sontagová, která říkala, že musíme dovolit, aby nás kruté obrazy války pronásledovaly. Jedině když lidé vidí vše, co válka působí, donutí je to jednat. O to jsem se snažil. V Kolumbii pak ale do jisté míry nastal druhý extrém – média přinášela denně zprávy o obětech, a válka se tak stala každodenní součástí života Kolumbijců, kteří se stali vůči té krutosti trochu imunní.

Ještě k té objektivitě. Vyčítal jste velkým domácím i zahraničním médiím, že vše vidí černobíle. Co vám v jejich referování chybělo?

Vadilo mi a vždy jsem kritizoval, že se novináři neobtěžují podívat se na konflikt z druhé strany. Skoro nikdy se neptali lidí na venkově, jak to vidí, nezajímali se o vysvětlení druhé strany, veškeré informace šly jen z jednoho zdroje, který očerňoval a démonizoval povstalce. Já jsem se snažil ukázat tu válku i jinou optikou, což mi zavřelo dveře do velkých deníků a televizí.

Na druhou stranu, má mít někdo, kdo pro dosažení svých cílů používá metody, jako jsou třeba únosy civilistů, v médiích prostor?

Únosy civilistů obhajitelné nejsou. Těmito činy si FARC naprosto znepřátelily kolumbijskou společnost, která jim bude jen těžko odpouštět. Z mého pohledu to byla jejich největší chyba. Já sám jsem viděl zblízka osudy zajatců a dost mě to poznamenalo. Natáčel jsem s nimi i s jejich rodinami. Zprostředkoval jsem těmto lidem alespoň nějaký kontakt prostřednictvím kamery. Nicméně jedna věc jsou únosy civilistů, které ospravedlnit nelze, a druhá věc jsou únosy vojáků či policistů jakožto představitelů systému, kteří byli vlastně válečnými zajatci, které se FARC snažily vyměnit za své vězněné bojovníky. Stát na takové výměny odmítal kývnout, takže jsem se poznal s plukovníkem, který strávil v zajetí celých 14 let. Já únosy neobhajuji, ale i tak si myslím, že v zájmu vyváženého referování povstalci prostor v médiích dostat měli.

Říkáte, že tisk povstalce démonizuje. Jak je tedy vidíte vy?

Určitě nejsou svatí. Podepsaly se na nich roky války, stali se v určitém ohledu dost necitlivými. Mají hodně dogmatické myšlení, jsou svázaní ideologií, některým chybí rozhled, žijí v určité bublině, v jiném světě. Ilustruje to tahle historka. Byl jsem v jednom táboře a neměl jsem hodinky. Zeptal jsem se proto jednoho chlapce, kolik je hodin, a on mi začal odpovídat. „Je hodina boje lidu proti útlaku imperialistů.“ Prostě mají hlavy plné ideologie. Zároveň jsou to ale lidé, kteří se k sobě navzájem chovají úžasně, jsou solidární, a to v míře, kterou jsem jinde nezažil. Jsou rozhodní, přesvědčení o smyslu svého boje. Teď po podpisu paktu jsou klidnější, přemýšlí o budoucnosti, chtějí podnikat, zakládat firmy, mají sny.

Složitě vyjednanou mírovou dohodu Kolumbijci odmítli v referendu. Proč velká část společnosti ukončení války odmítá?

Jeden z důvodů už zazněl, a sice že FARC byly po celou dobu trvání konfliktu démonizovány. Válka si vyžádala velké množství obětí, přičemž rány jsou stále otevřené. Dalším z důvodů pak byla masivní kampaň proti schválení dojednaného míru. Ta kampaň, která lidi mobilizovala, aby mír odmítli, byla postavena z 90 procent na lžích, šlo o to vyvolat v lidech strach, paniku. Jeden z argumentů zněl, že pokud se dohoda v referendu schválí, Kolumbie se promění ve druhou Venezuelu, což je pro Kolumbijce velký strašák. Další argument byl, že uznání míru ohrozí tradiční model rodiny. No a pak oponenti prezidenta Santose strašili lidi tím, že peníze, které jdou na penze, půjdou nově na integraci bojovníků guerilly do společnosti. To je něco, na co lidé hodně slyšeli.

Po odmítnutí míru v referendu se vláda nechtěla vzdát, a podepsala proto s povstalci dohodu s jistými úpravami. Bude vůbec možné uvést stávající pakt do praxe?

Bude to těžké, společnost je hodně rozdělená. Navíc se v Kolumbii blíží prezidentské volby, což znamená, že se dohodnuté kroky budou zavádět v době, kdy bude vrcholit kampaň. Politické klima tedy míru příliš nenahrává. Již nyní dělá vláda spoustu chyb. Bylo například dohodnuto, že bojovníci guerilly, kteří okupovali obrovské území, se stáhnou do vymezeného teritoria, kde pro ně budou připraveny standardní podmínky k životu. Vláda to nedodržela, chyběly základní věci jako voda a elektřina. Nebo například měsíce od podepsání dohody nebyl propuštěn jediný vězeň. To vše jsou špatné zkušenosti hned na začátek, na straně bojovníků nyní panuje velká nedůvěra a obavy, že vláda nebude plnit to, na čem se s ní dohodli. Je to škoda, domnívám se totiž, že pokud by se dodržely všechny body, které pakt obsahuje, vedlo by to dokonce k vymýcení problémů s drogami. Vyjednávači například vymysleli celkem účinný mechanismus, jak motivovat lidi z venkova, aby přestali pěstovat koku.

Opravdu je možné vykořenit násilí? Jsou tu generace, které neznají nic jiného.

Podle mě neexistuje země, ze které by hned po skončení války automaticky zmizelo násilí. V Salvadoru skončila občanská válka už před lety, ale doteď se potýkají s jejími důsledky. Je tam obrovská kriminalita, vládne tam organizovaný zločin. Jedna věc je mír na papíře, druhá věc realita. Myslím si, že se musí počítat s tím, že potrvá dlouho, než se zbavíme násilí, pořád je tu v oběhu množství zbraní. Bude se muset vystřídat několik generací, možná tři nebo čtyři, než se věci začnou měnit, musí se změnit mentalita lidí. To je práce pro školy, média, aby pomáhaly kultivovat veřejný prostor. Pokud jde o ty mladé bojovníky, kteří nepoznali nic jiného, mám z nich dobrý pocit. Mají sny, jsou nadšení, věří, že je čeká nějaká budoucnost, že by mohli zažít něco jiného než válčení. Někteří už mají jasno, co chtějí dělat – někdo chce být šéfkuchař, někdo chce studovat, vesměs jim nechybí vize. Nicméně nejsou až tak naivní, vědí, že společnost je tak snadno nepřijme. Počítá se proto s modelem, že zůstanou tam, kde jsou. V těchto místech vzniknou školy, veškerá občanská vybavenost, oni sami budou zakládat společnosti, farmařit a podobně.

Zvládnou ozbrojenci transformaci své organizace v politickou stranu? Povede se jim najít své místo v politické soutěži?

V jejich prospěch hraje jen to, že tradiční strany jsou hodně poznamenané korupčními skandály, čili vznik strany nové může trochu provětrat politickou scénu. Jejich nevýhodou je, že jsou to dogmatici. Nechtějí se vzdát marxistické terminologie či vzorů, jako jsou Lenin nebo Stalin. Pokud se nebudou chtít modernizovat, nezmění jazyk, těžko budou hledat voliče. Další věc je, že vstup do politiky bude pro vysoké představitele FARC znamenat nemalé bezpečnostní riziko. Známe z minulosti případy, kdy byli příslušníci levice zavražděni. Je otázka, zda se tento prvek opět nevrátí. Teď v květnu budou mít kongres, který vyšle signál o tom, zda se s těmito výzvami poperou.

Jak stabilní je vyjednaný mír? Je šance, že Kolumbie nesklouzne zpět do války?

Vše se může během chvíle změnit, dohodnutý mír je velmi křehký. Lidé od Uribeho (bývalý prezident Álvaro Uribe je největší rival současného prezidenta Santose – pozn. red.) už se nechali slyšet, že v případě volebního vítězství anulují všechny vyjednané dohody. Pokud k tomu dojde, vypukne konflikt opět naplno. Někteří analytici ale varují, že tentokrát by se válka mohla přesunout i do měst, kde žijí civilisté.