Bylo-li (nejen) v tomto časopise konstatováno, že intelektuál se zrovna nachází v krizi, patří se upřesnit, že se nachází v krizi soustavně, protože si ji jako možnost vůbec připouští a o ní uvažuje. Dobrý příklad je osud a veřejné působení básníka, kritika a univerzitního učitele Petra Hrušky v minulém roce: ztráta rukopisu svého prozaického debutu, výbušné pořadatelství čítanky Nejlepší české básně 2014 a prozatím naposled na webu časopisu Revolver Revue dva fejetony žalujících titulků Má svoboda slova nemá žádnou váhu, v nichž vylíčil svou zkušenost s chodem Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Třetí, možná už závěrečný fejeton (autor je tajnosnubný) vyjde zanedlouho. Ale začněme od začátku:

Prvá věta, druhá věta

Patrně málokdo loňského ledna přehlédl charitativní mediální „kampaň“ za nález ztraceného rukopisu autora. Na Tři krále vyrazil Petr Hruška, nositel státní ceny za literaturu za rok 2013, vlakem z Ostravy do Brna a na cestu si vzal hotový rukopis své prózy Jedna věta – deník psaný po celý rok 2013. Chtěl provést poslední autorské úpravy a výsledek odeslat nakladateli, který si knihu objednal. Hruška však rukopis, skutečně rukou psané, a tudíž nezálohované sešity, ve vlaku zapomněl. Přes veškerou snahu zase je nalézt však neuspěl a deník vloni psal znovu. Vyšel před několika dny a do médií se samozřejmě nedostal, neboť jeho úspěšné vydání pozbylo přitažlivost tragického údělu. Uvedený příběh tak je dokladem, že poezie či zdánlivě náročnější tvorba je všeobecně přitažlivá nanejvýš tehdy, když stojí v pozadí velkolepých story a vůbec o ni nejde. Ostatně atributy přitažlivosti poezie vyjmenovala jednoznačně tisková mluvčí Českých drah Radka Pistoriusová: „Ve vlacích zůstal například i plyšový medvěd, taška se špinavým prádlem, kočárek, erotické pomůcky nebo rukopis básníka Petra Hrušky.“ Máloco tak trefně vystihlo osamocenost, v níž se autoři v této zemi nacházejí, než televizní reportáže, jež Hrušku kvůli přitroublé ilustraci jeho neštěstí nutily bloumat po prázdných vlakových soupravách a schodištích nádražního nástupiště. Ovoce v těchto zprávách dopadalo daleko od stromu.

V druhé Jedné větě toto vše Hruška reflektuje, úvodní téma jeho knihy bylo zjevné předem. Jedenáct dní, od 7. do 17. ledna, trvá písemný nářek nad zmizelou prací. Ale zároveň už přesně popisuje dobu: „Dnes jsem v rozhlase mohl poslouchat zasvěcené úvahy o tom, nakolik by celá ztráta mohla být marketingový tah, kterým chce nakladatel nebo autor na knížku upozornit, zda byla knížka napsána a také zda je možné, že by básník dnes ještě psal perem na papír… cítím, že pochyby, zda nejde o nějaké marketingové chytráctví, by asi napadaly i mne, kdybych nebyl tím postiženým – jaké divadlo jsme si ze světa postupně vytvořili!“ Je ovšem pravda, že jako reklama Hruškův příběh funguje, sám jsem toho dokladem. Čtu Jednu větu napjatě a rozechvěle, zda se dočkám překvapivějšího odhalení, než že musel autor knihu napsat znovu. Zároveň je to reklama na to podstatné: že tvorba je dennodenní práce, nikoli lajdačení, ředěné občasnými výkřiky talentu.

Hruška v knize všelijak variuje strukturu vět, aby formálně šlo denně o jedinou, do níž zvládl nacpat všecko. Často si pomáhá trojtečkami a středníky tam, kde by obvykle stála tečka a možná odstavec. Někdy jsou věty kratičké, jednou, den po operaci karcinomu, zápis chybí úplně. Je to přístup tradicionalisty, na němž lpí vydavatel knihy, letos třicetiletá Revolver Revue: co jiní několikrát denně píší na sociální sítě, jsou autoři Jedné věty (Hruška je jedním z řady autorů jednovětné edice) nuceni psát rovněž. Spoléhá se na jejich rozum, že knižní statusy stvoří s větší rozvahou, než jak by vypadaly na internetu. Tedy očekává se víc než letmost. Je to omyl: nevyrovnanost jednotlivých postřehů, jejich různé ambice či náhlé absence ambicí odpovídají tomu, co lze číst na Facebooku i Twitteru. Třeba k 16. lednu připsal autor krátké zvolání: „Jak dokáže zářit dopolední mrkev!“ Protože je to zápis, který předbíhá poslední vzpomínku na ztracený rok, těžko se u něj zbavit dojmu, že rovněž v této mrkvi je přítomen poptávaný rukopis a že ho nezcizila zelenina. Vždyť kdo jiný? Proč by Hruška náhle přestal o rukopisu a rázem se věnoval jediné karotce? Je to usvědčení viníka.

Šizená váha slov

Z deníku plyne sebevědomé přesvědčení autora, že básník je normální člověk. Má rodinu, všímá si, jak mu stárnou děti, záplatuje děravou střechu svého domu, má auto a ovšem jezdí s ním po dálnici. Tam se ta shoda s normalitou rozchází, jelikož na autostrádě básník nereflektuje to, čím je vybavena, nýbrž to, co jí schází: v Hruškově případě nápaditá jména obcí, na něž lze připadnout až při jízdě po okreskách.

Informaci o tom, že si všímá věcí nevšedních, má předat i Hruškova účast na čítance Nejlepší české básně a jeho revolverové fejetony. Coby „arbitr“ čítanky v sebestředné předmluvě přiznává, že vybíral básně „silné“, které ho „vzrušují“. To je v pořádku. Překvapí až opětovné přiznání sklonu k rozpačitosti: „Nastala krutá a nelítostná vylučovací fáze… Všechny básně jsem si vytiskl, papíry složil do komínku a pak postupně jeden po druhém pomalu pročítal. Básně, které na mne přece jen působily silněji, jsem vždy povysunul ze stohu papírů a potom četl dál… Před třetím, ověřovacím čtením jsem si potřeboval odpočinout a získat odstup. Vyšel jsem ven… šel jsem pořád dál a nakonec našel hospodu… Na druhý den po probuzení jsem našel vše na stole vlídně uklizené. Včetně stohu papírů, který někdo z rodiny pečlivě sklepl, a zarovnal tak ty protivně přečuhující listy. Zíral jsem na to a pomalu si uvědomoval, že jsem se ocitl zpátky na počátku svého arbitrážního údělu…“

Hruškova účast na šestém ročníku antologie vyvolala ohlas z jeho přístupu k věci. Knihu obvykle pořádá dvojice. Jednak editor, jenž z tuzemské poetické produkce vybere obsáhlejší várku textů vhodných k zařazení do sbírky, jednak básník, který tuto hromadu zúží na výslednou nanejvýš padesátku, již požaduje nakladatel. Zatím vždy byli oba autoři psáni rovnocenně na titulní straně i v tirážích, editorka letošního svazku Olga Stehlíková však na titulce chybí. Po pročtení knížky se asi nelze divit; Hruškův výrazně subjektivní přístup a objektivizující snaha Stehlíkové nevynechat nic, patrná z jejího obsáhlého doslovu, na sebe musely narazit. Roztržku prý vyvolalo Hruškovo upřednostnění přátel ve finálním výběru. Na to lze reagovat jedině otázkou: No a? Každoročně se kritika shoduje na tom, že stvořit čítanku Nejlepších básní je nemožný úkol. Kritici svorně tvrdí, že některá čísla do sbírky nepatří, a každý jmenuje jiné. Dumá se nad tím, jak ročenku proměnit, ne už, proč ji zrušit, třebaže jejím produktem není požadovaná výběrovost a přehlednost (už to si protiřečí), nýbrž lenost. Výchova čtenářů k tomu, že přečtením jedné knihy získají definitivní přehled, místo aby byli ponoukáni vnímat celky. Je to přístup, jenž je v rozporu s tím, podle kterého by Hruška chtěl učit: náročně vnímavé lidi.

Studentka s Hruškou

To je konečně téma zmíněných fejetonů. V nich Hruška zpracovává odchod z brněnské Filozofické fakulty, kde učil od konce 90. let. V posledních letech na oboru Sdružená uměnovědná studia dějiny a interpretaci české literatury. Učitelovu rezignaci zapříčinila kauza následující poté, co jedné ze studentek, jež se „zjevně ve volbě studijního oboru těžce minula“, neudělil atestaci po bídném výkonu v závěrečné písemné zkoušce kurzu (její odpovědi Hruška ve fejetonu cituje). Dívka nebohého kantora nejprve varovala, aby známku opravil, „neboť jsem si na posledním termínu zkoušky dne 3. 9. 2013 byla opravdu jistá svými znalostmi“. Když jejímu požadavku nebylo vyhověno, udala dívka učitele děkanovi, který nemeškal a požádal o nový posudek práce docenta z jiné katedry, totiž logicky sociologie. Ten známku přehodnotil s odzbrojujícím tvrzením, že vedle dalších studentčiných postřehů závěr „poetismus vznikl díky přičinění Václava Nezvala a jeho dílu Básně noci. Tento soubor povídek se dá považovat za výstavní dílo poetismu“ v odpověď na zadání „poetisté, Skupina 42 a skupina Května – v čem jsou si tato uskupení blízká a v čem vzdálená, uvést nejdůležitější autory a dominantní díla“ je dokladem, že studentka univerzity „se pohybuje vcelku správně v obvyklém středoškolském obzoru“. Hruška, který se po těchto zprávách pídil pokoutně, neboť v kopiích mailem ani oficiální cestou o nich vědět nedostával, se po smeči svého kolegy „tiše zvednul a odešel do hospody a vrátil se až ráno“.

Reakce na webu byly na oba fejetony všelijaké, většinou nadšené, zděšené chováním představitelů školy a podpůrné. Objevila si ale i zpochybnění, zda Hruška měl právo a zda vůbec mělo smysl zveřejnit studentčinu a kolegovu práci. Smysl obou textů v takových ohlasech byl vyložen coby právě hospodské tlachání, jak nad úrovní školství brbláme všichni. Hruška prý měl přinést objektivní fakta vývoje vysokého školství, chtěl-li o něm diskutovat. To je výklad na úrovni odevzdané písemky oné studentky, protože Hruška stvořil ryzí publicistiku, osobně zainteresovaný text, jehož cílem bylo čtenáře „vzrušit“. Jak to sám má rád. A to příběhu zjevně není konec. Jeho první část vyšla 16. února, pokračování 16. března – a tak završení trilogie lze očekávat 16. dubna.

Každopádně z běhu Hruškova roku vidno, že opakování je další rys, v němž básník (jako kterýkoli veřejně činný intelektuál) zabředl. Dřív či později se ocitá v kolotoči týchž vět, jež opakuje, protože jsou po něm vyžadovány. Opakování totiž vytváří pocit bezpečí a jistoty známého. V případě Hrušky to jsou třeba úvahy o tom, co je to slovo, jak zraje, než si zaslouží vypustit do světa, nebo konstatování, že báseň je volání. Tato poptávka je samozřejmě dána i tím, že Hruška je autor, který rozvíjí stále táž témata, a že coby intelektuál se běžně střetává s hloupějšími lidmi, než je sám. Proto opakování z roztržitosti, jaké vloni předvedl dvakrát, je vlastně osvěživý a tvůrčí přínos. Samozřejmě jen do chvíle, než se samo stane očekávaným a nepřekvapivým opakováním. Má k tomu, zdá se, nakročeno, neboť Hruškovy texty různého kalibru nezřídka končívají sdělením: odešel jsem do hospody. Odešel jsem, protože se něco stalo. Anebo: odešel jsem a pak se něco stalo. Hospoda, respektive cesta do ní, je prvek, jenž zcela jistě vytváří drama a – jak je vidět na fejetonech v Bubínku Revolver Revue – vhodnou pauzu mezi pokračováním seriálu. Proto se Hruška nemůže divit, že celek jeho loňských a letošních vystoupení působí jako promyšlená performance, jež se pokouší vrátit básníkovi (intelektuálovi) ztracené postavení, v němž je na jeho slova a verše někdo zvědavý.