Český osud

  - Foto: Reuters
Český osud

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme, co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže, co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje. Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu dějin jako značný rozvoj a úspěch. Kulturní a duševní vývoj společnosti jako relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.

Vrátil jsem se v prosinci 1989 natrvalo z anglického exilu a jako pilný čtenář českého samizdatu osmdesátých let i sovětologických a ekonomických analýz (existovaly občas i kvalitní nelevicové) jsem netrpěl žádnými iluzemi o centrálně plánované hospodářské devastaci země. Ta byla ostatně na rozdíl od té duševní vidět na každém kroku. Špinavé, šedivé fasády domů, nehostinné, zašlé poloprázdné obchody, padající omítky, rozbité chodníky, průjezdy i proluky plné odpadků, dokonce i z novějších činžáků se linul podivný pach. Hustý zimní smog se plazil Prahou, a když v Divadle na Vinohradech zatopili, nebylo pro sirný kouř vidět na druhou stranu ulice. A ty zaplivané výčepy a hospody třetí čtvrté cenové skupiny, jak se tehdy říkalo! Nejhorší ze všeho snad veřejné záchodky, onen symbolický důkaz civilizační úrovně.

Téměř celý průmysl byl zastaralý, domácí finanční kapitál nulový, podnikatelské schopnosti manažerů neznalých tržní dynamiky jistě bídné a západní trh saturovaný. Pomyslel jsem si: tržní transformace do posledního obchůdku zestátněného hospodářství bude naprostý makroekonomický průšvih, nutně povede ke společenskému rozvratu. Jako svědek thatcherovské, přísně řízené a pouze částečné privatizace s předkupním právem zaměstnanců v tradičně silném právním státě jsem si neuměl představit, jak lze zabránit šílené korupci, inflaci a bídě. Jak mohou exkomunistické soudy rozlišit obchodní a hospodářské delikty od běžné manažerské neschopnosti?! Samozřejmě jsem věděl i o psychologické závislosti většiny obyvatel na ubohé životní jistotě zaopatřovacího státu. Kde vezmou lidé odvahu riskovat svůj skromný majetek a ti nepodnikaví snášet zaměstnanecké příkoří nelítostného či jen primitivního chování novopečených kapitalistů či rentiérů bez kultury starých peněz? Najde vůbec politická reprezentace shodu tolik potřebnou k restitučním a privatizačním krokům?

Bylo to divoké jako na Klondiku

Ukázalo se, že nalezla, navzdory šestaosmdesátníkům utopické, budovatelské třetí cesty a Havlovy nepolitické politiky, a rozpoutala živelnou konzervativní revoluci tržní svobody umožněnou liberalizací cen a zahraničního obchodu. A národ jí fandil, viděl v ní cestu k západnímu blahobytu. Vláda zvládla i nevyhnutelné dělení státu a udržela makroekonomickou rovnováhu. Pamatuji se na restituenty, kteří masivně prodělali, protože nevěřili české koruně a byli ochotni prodat jen za cizí valutu. Dočasný ráj veksláků. Samozřejmě se malé i velké privatizace chopili šíbři, protože vymahatelnost majetkového práva dlouho neexistovala (vyhrál jsem osm soudů, a nejenže nedostal ani vindru, ale zloděj ani nebyl potrestán), málokdo ovšem tehdy chápal, že reforma nezávislého soudnictví (a výchova soudců) je úsilí na generace, zato pouhé zavedení destruktivní a kreativní neviditelné ruky trhu (v našich přece jen západních podmínkách – na rozdíl od takového Ruska) nelítostně zlikviduje neschopné podnikatele a zkrachlé podniky s potenciálem nahradí novými majiteli. Bylo to divoké jako na Klondiku. Chodíval jsem jako čerstvě zbohatlý nakladatel do zbrusu nové luxusní vinárny a žasl nad osudem těch nepoctivých, chamtivých živnostníků, často šéfů státních podniků, kteří si zprivatizovali většinou neperspektivní podniky. Uchvátili sice nějaký dobrý obchod, obratem vydělali velké peníze, ale buď podnikat neuměli, nebo se nestačili v závratně se měnících podmínkách trhu včas zorientovat. Pamatuji jednoho, který jako první v roce 1990 dovezl z Německa několik desítek tun obnošeného šatstva, vydělal miliony, koupil si vilu, bourák a novou manželku. Za rok byl „sekáč“ na každém rohu, za dva obchod zanikl, žena se vypařila. S výjimkou několika známých miliardářů, jimž privatizace neuměla zabránit a kteří získali suroviny, polomonopolní firmy, veřejné podniky (public utilities) či později dotovaný byznys, z těch původních tunelářů kapitalisté nevznikli. Mluví-li se dodnes o rozkradení republiky, je třeba mít na paměti, jak předpotopní byla technologie státních továren. Bez cizího kapitálu, zahraničního vedení a hlavně distribuce se zachránit nedaly. Západ tu naštěstí investovat chtěl.

Nemám po ruce makroekonomické ukazatele let devadesátých, ale jistě celková životní úroveň rostla také vzhledem k tomu, že byl mír, Západ blízko, Praha atraktivní, infrastruktura lepší než na východ od nás – to vše zahraniční investice lákalo a životní úroveň stoupala, byť ne každého. Zchudli důchodci a rodiny s více dětmi a jedním příjmem. Přestože vláda nájemné dlouho neliberalizovala, restituce náklady na bydlení zvyšovaly. Porodnost se propadla.

Svoboda podnikání ovšem rovnostářská není, ale privatizační miliardáři nepodnikatelé jako v Rusku, ti tu vzniknout neměli. Česko se na čas stalo ekonomickým premiantem střední Evropy a je smutné, že po té grunderské dekádě svůj potenciál tak prošustrovalo. Daně i státní správa bytní dodnes a z nepochopitelného důvodu přibývá i policistů. Ani dnešní sociální vláda v tandemu s potravinářským velkopodnikatelem nesnížila DPH na potraviny, jak byli před volbami svatosvatě slíbili, ačkoli jde o nejefektivnější sociální politiku. Růstu malé a střední podnikatelské vrstvy dokonce vehementně brání zaváděním zbytečné evidence tržeb a nesmyslné byrokracie. Původně mnohem chudší Slováci, Poláci a Maďaři nás už dohánějí.

Nýmandů se nezbavíme, ale optimismus!

Propad HDP a restriktivní fiskální politika vlády zklamaly veřejnost nadšenou polistopadovou nadějí, že republika dožene životní úroveň Západu, a její tolerance vůči privatizační korupci se vyčerpala. A když se zdálo, že se přestěhovala do politiky a prozradili se někteří pochybní sponzoři Občanské demokratické strany, začali lidé považovat politiky za podnikatele se státním majetkem a křehký, ještě nezakotvený stranický systém se hroutil. Zatímco největší privatizační skandál levice s prodejem severočeských dolů se dodnes nevyřešil, korupční kauzy během jednoho desetiletí téměř zlikvidovaly pravici, zmizely ODA i Unie svobody, vznikly nesoudržné, neprogramové, antikorupční strany „Věci veřejné“ a „ANO“ a ty se dostaly na čas do vládních koalic. Korupce je nepochybně největší brzdou hospodářského rozvoje, jak názorně ukazuje pořadí států podle HDP a míry kleptokracie v žebříčku Transparency International. Zamezit jí může jen vytrvalý odpor občanů, nepodnikatelská, transparentní státní správa, viz české fiasko s budováním dálnic, přísný a spravedlivý, neformalistický právní řád. K puritánské severní Evropě budeme mít asi vždycky daleko, nejsme však ale ani Východ, ani Sicílie a potřebujeme nekorupční, nikoli antikorupční strany. Přestože se nýmandů hledajících obživu v politice nikdy nezbavíme, je optimismus na místě.

Redakce Týdeníku Echo mi zadala otázku, jak se mění společnost, kam kráčí Česko a zda není na jakési pomyslné křižovatce dějin. Chápu novinářské otázky a vím, že často vedou k odpovědím, jež by bez nich nebyly. Přestože čtu denní tisk i netisk denně, nemohu postihnout tak složitý organismus, jako je společnost, v jejím celku. Vnímám jen zarážející aspekty, srovnatelné se zkušeností doby minulé. Řekl bych, že v porovnání s léty devadesátými je většina dvacetiletých docela spokojena s tím, co má, polovina z nich co nejdéle studuje, a to převážně žvanivé humanitní obory. Netouží jako jejich rodiče podnikat ani vynikat, nespěchají zakládat rodinu (30 % mladých mužů do pětatřiceti žije s rodiči, většinou s matkou), rádi cestují, a pokud je nelákají „neziskovky“ nebo politický aktivismus, smíří se s teplým místem ve státní správě. Jsou spokojení a zpohodlnělí z dobrého bydla, často obézní a zpravidla jim chybí ambice, bez níž především v duševním smyslu nemohou mít po promarněném mládí spokojený život. Ke ztrátě společnosti ti nejschopnější bohužel emigrují, ale ze středoevropských národů zůstávají Češi převážně doma. Mladá inteligence je kosmopolitní, zmíním-li někdy exil, diví se, nechápe patriotismus, ani proč jsem vydával v Londýně zakázané české knihy. Učitelky si stěžují, že děti nečtou.

Česká obec má štěstí, nevymírá, snadno za ta popřevratová léta absorbovala více než milion Slováků, Ukrajinců, Rusů a Poláků. Polovina slovenských vysokoškoláků studuje u nás a mnoho se z nich domů nevrací.

Zaniká národ, rozpadá se společnost

Nápadná je společenská atomizace, čili ztráta mezigenerační soudržnosti a národní kultury, jež by mohla všechny, tak jako kdysi náboženství, spojovat. Bez kapitálu souručenství nemůže existovat liberální demokracie. Dnes i v přecpaném metru nebo železničním kupé se každý chová, jako by byl na poušti a slovně nedotknutelný, cizí lidé spolu nehovoří, v restauraci si k sobě nepřisedají, dokonce i líbající se páry se cítí v naprosté intimní izolaci na dvacet centimetrů od souseda. Jaký kontrast oproti Varšavě, kde můžete každého směle oslovit, nejlépe oním nekontroverzním úvodem o počasí, jenž otevírá cestu k vážnější rozmluvě a někdy i k přátelství. U nás zaniká národ. Tvrdí se, že rozpad společnosti je důsledkem takzvané normalizace a špehování komunistického státu osmdesátých let. Nemohu soudit, když jsem tu nežil, politické potlačování národní identity ale probíhá i v západní Evropě a lidé se už všude bouří.

K velmi zásadní proměně společenské mentality došlo také otevřením hranic a vpádu západní, dominantní politické ideologie tzv. kulturního marxismu, posílené politikou Evropské unie. V letech devadesátých byla mládež po zkušenosti s reglementovanou společností upadajícího totalitního státu liberální a pravicová, to se postupně mění, politická korektnost nabízí aktivistické politické náboženství (víru) a mnohdy i kariéru. Proti ní stojí často bezradný, zdravý, leč statický rozum, případně konzervativní skepse, naštěstí ve střední Evropě stále ještě většinová. Otázka je, jak ji změnit na pozitivní, nejen obrannou energii. Když o nás mluví západní pokrokáři jako o zaostalcích z Východu, měli bychom si uvědomit, že jsme dnes Západ my, dědici starého liberálního Rakouska. Měli bychom znát skutečné západní civilizační hodnoty, mezi něž patří také svoboda racionálního diskursu, pokorné uznání fakt i vědomí transcendence, schopnost rozlišovat lidská práva (svobody) a práva občanská (nároky a povinnosti), abychom se nedali zmást podvratnou multikulturní tolerancí a antidiskriminační ideologií. Ta je namířena proti samé podstatě lidské přirozenosti a heterogenní sexualitě (považuje ji za pouhou sociální konstrukci), prosazuje promiskuitu v sexuální výchově dětí, podporuje rozvody a napadá autonomii rodiny, meritorní soutěživé školství i meritorní společenskou hierarchii. Odmítá osobní i tržní konkurenci a newspeakem (znásilněním jazyka) se snaží budovat společnost skupinových práv a kvót, vymýšlí destruktivní inkluzi postižených ve školství, zakazuje diskusi a balamutí rozum umělými problémy a konflikty. A to vše na bázi jakési nadkřesťanské lásky k člověku a univerzálnímu lidstvu, ve skutečnosti jde o kult bezuzdného individualismu a útok na normativní (většinovou) soudržnost. Evropskou unii postavila jako harmonizační projekt směřující k pluralitní společnosti, předvoj budoucího lidstva, de facto bezprizorní mase bez domova národního státu.

Zavést brannou povinnost

V každém evropském státě dnes zeje propast mezi stále ještě agilním intelektuálním establishmentem a zmatenou, méně studovanou, méně verbálně zdatnou polovinou národa zdravého instinktu, která se cítí jako v polepšovně a teprve čeká na své oprávněné mluvčí. Je to ohromný problém, protože na jejím okraji z uražené zuřivosti a špatně pochopené ctnosti patriotismu povstávají v obraně domova extremisté a někdy i zločinci. A samozřejmě též radikální, pomatené strany zleva i zprava.

Po britském odchodu z Unie, i kdyby se po předčasných volbách nezdařil, bude bohužel takových konfliktů přibývat a měli bychom vědět, že za to neštěstí zodpovídají výlučně správci a propagátoři utopické, evropské unifikace, ta dnešní politická oligarchie. Nacionalistické strany naštěstí netrpí žádnou nenávistí vůči evropským národům, usilují o pragmatickou spolupráci suverénních národů, o likvidaci Unie a obranu před islámem.

Co v téhle rozjitřené situaci může dělat malý český stát? Z geopolitické nutnosti být aktivním členem NATO a zavést pro jistotu brannou povinnost. Budeme chudší, ale rozmazlené mládeži, která nezná ani pořádný tělocvik, to prospěje. Měl by podporovat rodiny s více dětmi. Neměl by zapomínat na státní svátky, slavnou minulost a podporu patriotismu, zvláště ve školách. A také pevně stát za svými zdravě skeptickými občany, a to nejen v otázce eura a masové imigrace, neboť vůle lidu je v čase, kdy jakobínská elita podléhá nebezpečnému utopismu, v zásadních, existencionálních otázkách správná. Konzervativní revoluci proti Unii jako v Anglii u našinců nečekám, ale stát by měl národní suverenitu chránit a hledat spojence mezi státy zaniklé podunajské monarchie. Máme s nimi mnoho společného.

1. července 2016