Nepopulistická, zodpovědná politika ještě žije – tak hodnotí někteří pozorovatelé rozhodnutí Angely Merkelové vést příští rok svou CDU znovu do voleb. Rámec jejímu oznámení dodal Barack Obama, který pár dní předtím při rozlučkové návštěvě v Berlíně o své hostitelce vřele promluvil: „Kdybych byl Němec, byl bych příznivcem paní Merkelové.“ V německých novinách, evidentně nabrífovaných, čteme, že po vítězství Trumpa v USA Merkelová stejně nemohla jinak. Ve chvíli, kdy jdou na obou stranách Atlantiku nahoru populisté, jí nezbylo než držet prapor. Pokud tomu tak opravdu je, kancléřka se považuje za jediného hasiče schopného hasit požáry, které přitom buď sama založila, nebo do nich přiložila.

Kritikům Merkelové se často doporučuje vyrovnat se s argumentem, že za její vlády se Německu daří ekonomicky. A že jí tedy můžeme děkovat za stabilitu, jež odtud vyzařuje na celý kontinent. To je fakt, zároveň je ale třeba dodat, že teď Němci (a s nimi český průmysl) sklízí plody reforem daní a trhu práce, k nimž se před patnácti lety odhodlal předchůdce Merkelové Gerhard Schröder. Za tyto reformy (Agenda 2010) ho letos v září vyznamenala Nadace Ludwiga Erharda. Schröder při té příležitosti mj. řekl, že po jeho vládě si Německo dalo „reformní pauzu“, a kritizoval některé výdobytky posledních let. Důchod od 63 let (pro ty, kdo už od svých osmnácti pracují) nebo energetickou politiku, která by měla průmyslu pomáhat, ale ona už mu „škodí“. Byla to jen lehce maskovaná kritika konzervativní kancléřky, která dovedla ad absurdum subvence do zelené energie a jež dělá levicovější hospodářskou politiku než on, sociální demokrat.

Schröder je jeden důvod, proč dnes Německo hospodářsky šlape. Druhý faktor, který se snad ani nedá přecenit, se jmenuje euro. Zatímco pro státy na jižním křídle eurozóny je kurz eura příliš silný, pro Německo naopak podhodnocený – zhruba o 20 až 30 procent. Slabá měna významně pomáhá německému exportu, z něhož se zase odvíjí dnešní německá prosperita. A tato prosperita byla částečně vykoupena mizerií jižní Evropy.

Tady se dostáváme ke druhému argumentu merkelistů: vždyť Němci sami jsou s kancléřkou spokojeni! Ano, zhruba polovina, v jednom průzkumu trochu míň, v jiném trochu víc. Po jedenácti letech vlády každopádně úctyhodné číslo. Nicméně není ta spokojenost s kancléřkou projevem zvláštní schopnosti nevidět, možná se nezajímat o to, co se děje za hranicemi? Otřesné společenské poměry v Řecku ve Španělsku, v Portugalsku jsou i po letech pod rozlišovací schopnosti velkých novin. Že například realitní bublina, jíž začala krize ve Španělsku, vznikla vinou nízkých úroků ECB, které byly nastavené na pomoc chřadnoucí německé ekonomice. O tom se Němec z médií hlavního proudu nedozví. Po vypuknutí eurokrize v roce 2010 lpění Merkelové na vyrovnaných rozpočtech znamenalo v případě Řecka růst DPH, což Řekové pochopitelně brali jako týrání. Naopak němečtí voliči ocenili, že kancléřka se u toho týrání tvářila klidně, a tím vyzařovala stabilitu napříč celou Evropou.

Migrační krize 2015 doma Merkelovou poškodila víc než předcházející patálie s eurem. Do jisté míry je kancléřka v migrační krizi nevinně: za potíže Blízkého východu může rozhodně méně než její kolegové v USA, Francii nebo Británii, všichni v nějakém momentu stoupenci idiotských intervencí. Vlastně za její začátek nemůže vůbec. Politika otevřených hranic pro Syřany měla v sobě určitě humanitární rozměr.

Ale ztráta kontroly, kdy německá policie půl roku pouštěla přes hranici davy bez jakékoliv kontroly, byla pro řadu lidí po Evropě bez nadsázky otřesná podívaná. Začali se podle toho chovat. Rakouští Svobodní – strana přesně z toho druhu populistů, před nimiž nás bude kancléřka bránit ještě o čtyři roky déle – dost možná příští týden dobudou prezidentský palác. Ve Velké Británii hlasovalo pro odchod z Evropské unie 52 procent voličů, přičemž minimálně několik procent přihrál zastáncům odchodu obraz chaosu v nehlídané Evropě. Bez Angely Merkelové by nebyl brexit. Konečně i kampaň Donalda Trumpa používala Německo jako odstrašující příklad rezignace na kontrolu státních hranic.

Pokud si všechno tohle podstatná část německé společnosti neuvědomuje a místo toho se opájí pomyšlením, že The New York Times jejich kancléřku označily za posledního obránce liberálního Západu, pak prostě tato část společnosti kolektivně trpí jakousi kognitivní disonancí. Prvořadé v takové chvíli není oznámení kancléřky, že v sobě ještě našla sílu vládnout, nýbrž že anglosaský svět odsedl na jinou kru a od „našeho“ světa, reprezentovaného lidmi jako Merkelová nebo Jean-Claude Juncker, se vzdaluje.