V televizi pomalu končí seriál Svět pod hlavou, který autora tohoto textu nečekaně zavedl ke vzpomínkám, jež měl již v úmyslu pohřbít ve studni zapomnění. 

Děj seriálu je komplikovaný a vtipný: současný policista se nějakým záhadným způsobem (praští se do hlavy) ocitá v roce 1982, a to nejen tak někde, ale přímo v srdci industriálních Čech, v jakémsi vzorovém městě reálné totality, ve městě, které je poznamenáno vším ekologickým a sociálním marasmem oné doby, ve městě, které dobře znám, ve městě, které se nápadně podobá tomu, v němž jsem vyrůstal a chodil právě v té době na gymnázium, tedy mému Sokolovu. 

Třetí díl seriálu se jmenoval Mrtvý lidi a odehrává se na pozadí Festivalu politické písně, který se, jak si pamětníci snad vzpomínají, konal opravdu v Sokolově, ba dalo by se asi říct, že právě skrz něj získal Sokolov jistou – problematickou – celorepublikovou známost, ne-li proslulost.

Ona to byla opravdu výtečná kašpařina. V jednom zničeném, chemickým pachem pročpělém a až na kraj výsypek a důlních jam přivedeném městě se na týden – bylo to myslím na přelomu února a března, to je tam obzvlášť hnusně – sjeli pop-zpěváci a pop-zpěvačky se svými pop-kapelami, přičemž hlavním, vlastně jediným účelem bylo žehlit si zde kádrový profil, dělat si to zde dobré, prostě vlézti svým úslužným vystoupením do tesilových řití příslušných soudruhů. 

Smyslem této činnosti bylo pak vymoci si nějaký ústupek, nějakou možnost výjezdu do zahraničí, ale aby bylo jasné, nikoli na Západ, na to až na výjimky nemohli pomyslet, ale do NDR, Polska, možná na Kubu, případně domoci se lepší aparatury, možná natočení desky nebo prostě jen tak, z preventivních důvodů, aby to měli dobré, kdyby něco. Možná některý z těch umělců smýšlel i tzv. pokrokově, ale spíš to byl prostě cynický kšeft: Já pojedu do Sokolova, zahraju jim tam něco, vystoupím v nějaké fabrice nebo na velkorypadle, však co by ne, a oni mi dají na rok pokoj. To za to stojí.

Tyto české a slovenské profesionální cyniky doplňovaly skupiny zmatených nebo již také pragmaticky smýšlejících amatérů, různých těch rockových kapel, kteří se toužili profesionalizovat a tušili, že cesta přes „angažovaný rock“ je nejméně trnitá. Pamatuju si třeba na vítěznou skladbu myslím právě toho roku 1982, která se jmenovala Libanon a pranýřovala agresivní politiku státu Izrael, a to tak, že kdyby to slyšel, nechtěl by nikdy být založen. Zpívalo se v ní s velkým opovržením: „Izrael, co je ještě umí: používat tanky, pumy.“ Skupina měla nekonformní jméno Keks. 

Nebo mi utkvěla píseň bratislavské skupiny Ventil RG „Radšej budem dnes aktívny, ako zajtra radioaktívny“, ale to byli docela sympatičtí kluci, kteří myslím překvapeně hleděli, kde se to ocitli. Polovina z nich pak myslím krátce nato emigrovala na Západ. 

A mezi touto domácí skvadrou se proplétali zahraniční účastníci, z nichž pozornost poutali především ti ze Západu, neboť vypadali exoticky. Byli to dílem úplní idioti, nebo zase totální cynici, kteří dostali zaplaceno, nejspíš obojí. Mohli tam však také zažívat pocity gulliverů, kteří se ocitli v podivném světě, kde ničemu nerozumí, ale kde neuvěřitelně laciný alkohol teče proudem a pokrokové dívky (či možná i chlapci) jim lezou samy z pokrokových důvodů do postele, takže opravdu mohli mít pocit, že se sjeli na jednom hodně pokrokovém halucinačním tripu. Takto mám v paměti například početnou levicovou skupinu z Finska, jejíž smíšený sbor byl od rána do večera naložený v bufetu u sportovní haly, takže když mělo dojít na netrpělivě očekávané vystoupení finských dělnických písní, museli jejich vedoucí své členy dovést na pódium na vozíku a křísit je ledovou vodou. 

Podstata té věci, jakoby festivalu, byla bizarní, cynická a vlastně odporná, neboť režimu, který hudbu, která něco opravdu říkala a něčím oslovovala, šikanoval a zakazoval, se tu předstíral nějaký „politický postoj“. Vážně to mohl brát opravdu jen zjevný pitomec, ale i ti se jistě našli. Sokolovské publikum však proti festivalu asi nic nemělo, to se šlo podívat na hvězdy z Prahy nebo až z Bratislavy, však co by nešli: bylo to laciné a většinou zpívali to co v televizi – a to publikum chce především. Nutno říci, že ta největší hvězda, Karel Gott, do Sokolova nejezdila, ta si to nějak zařídila, ale jinak to nebylo špatně obsazené, opravdu ne.

Ale nyní tu napíšu, že my, co jsme chodili tehdy na gympl, jsme se na ty dny docela, no ano, těšili. Sokolov se oblepil plakáty a večer se rozezněl slovy písně „Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se, jen řekni Sokolov a to znamená chleba, jen řekni Sokolov a to znamená mír“, kterou jsme vyřvávali při cestě z hospody. Přece jenom se něco dělo. 

A další přitažlivost spočívala v tom, že bylo možné se přihlásit jako pořadatel a tím se ulít ze školy. Za cenu, že na sobě máte svazáckou košili, k níž jste vyfasovali takovou malou látkovou kytarku ve tvaru setnuté pěsti, jste pak mohli celý den sledovat zkoušky a pak i koncerty a hlavně se večer dostat na mejdany, kde se to vše slilo v alkoholovém mumraji. Mezi reakčním a pokrokovým chlastáním, jak známo, je málo rozdílů.

Přiznávám, že jsem se toho také toužil účastnit. Moje kariéra však nebyla dlouhá. Trvala asi dva dny. Při koncertním vystoupení sovětské pěvecké skupiny, která nacvičila pro české publikum rytmizovanou podobu písně „Travjička zeljona, to je našje potješjenije, to je našje pjeržina“, jsem to nevydržel a začal se do taktu plácat dlaní do čela… Po chvíli jsem ucítil na ramenou železný stisk vrchního pořadatele, svazáckého funkcionáře, proslulého svými těsnými džínami, knírem a účesem ve stylu východoněmecké deky. „Tohle si vypiješ… Okamžitě vrať kytarku pořadatele a vypadni…“

Tak jsem šel druhý den zase do školy s hrůzou z průseru. Když přišla do školy stížnost, moje moudrá třídní profesorka si jen povzdychla a řekla mi: Máš to zapotřebí? 

A tak se skončila moje účast na Festivalu politické písně v tom bájném městě Sokolově, v tom bájném čase našeho mládí.